Piloti přežili pád z šesti kilometrů. Bez padáku

Bombardér Avro Lancaster, ze kterého skočil bez padáku Nicholas Stephen Alkemade.

Foto: internet

04.02. 00:07 | Aktualizováno 04.02. 00:11 | tn.cz /kar

Pro člověka je běžně smrtelný už pád z výšky kolem 15 metrů. Ale občas, souhrou okolností nebo zázrakem, dokáže přežít i mnohem větší výšku.

Druhá světová válka byla dobou, kdy se padáky skákalo jako nikdy předtím ani potom. Výsadky i katapultovaní piloti znamenali pro parašutismus obrovský rozkvět. Ale s boomem skákání přišly i poruch výstroje a také pády – často smrtelné. Jenže občas se na parašutisty usmálo štěstí víc, než čekali.

Právě za II. světové války byly zaznamenané pády z největší výšky, které parašutisté přežili. Představujeme vám tři rekordmany

STEPHEN ALKEMADE

První seržant Nicholas Stephen Alkemade (1923 – 1987) byl zadní střelec na palubě bombardéru Avro Lancaster. Přežil pád z 5000 metrů bez padáku, když byl jeho letoun sestřelen nad Německem.

24. dubna 1944 letěl jednadvacetiletý Alkemade na palubě letounu přezdívaného Sugar. Vracel se z náletu na Berlín, kterého se zúčastnilo přes 300 strojů. Když míjel Schmallenberg, zaútočil na něj německý noční stíhač Junkers Ju-88. Sugar dostal zásah, vzplanul a padal k zemi. Alkemadeho padák shořel také, takže seržant se rozhodl raději se zabít pádem, než shořet v letadle. Skočil proto z 5500 metrů.

Alkemadeho neopustilo štěstí ani po válce. Když pracoval v továrně na letadla, spadl na něj obrovský ocelový zvon, pod nímž byl několik hodin uvězněn. Přežil také několik vážných popálenin kyselinou. Zázrakem se mu podařilo přežít i úraz, při němž ho nejprve omráčil elektrický výboj a pak spadl do nádrže s chlorem. Zemřel v 67 letech.

Jeho pád zbrzdily koruny borovic a také silná vrstva sněhu. Hned po dopadu s překvapením ucítil, že může hýbat rukama i nohama a jediné vážnější zranění je vymknutý kotník. O něco později dopadl na zem Lancaster – čtyři muži ze sedmi na jeho palubě našli smrt.

Seržant Alkemade byl zajat a vyslýchán na Gestapu. Nacisté jeho vyprávění o pádu z pěti kilometrů nevěřili, ale když prohledali vrak letounu, pochopili, že potlučený muž mluví pravdu. Zbytek války prožil jako celebrita v zajateckém táboře Stalag Luft III.

ALAN MAGEE

Alan Eugene Magee (1919 – 2003) byl americký pilot, který přežil pád z ještě větší výšky než Alkemade. 3. ledna 1943 letěl na denní nálet přes francouzské Saint-Nazaire. Německé stíhačce se podařilo ustřelit jeho B-17 část pravého křídla. Letoun padl do vývrtky a nekontrolovaně se řítil k zemi. Magee byl nováček, jednalo se teprve o jeho sedmou misi, ale přesto se zachoval duchapřítomně. Popadl padák a snažil se dostat z letounu. Ale exploze na palubě ho srazila na podlahu, těžce ho poranila a především mu zničila padák. Magee se přesto doplazil ke dveřím a skočil. V tu chvíli byl 6700 metrů nad zemí.

Kvůli výšce začal ztrácet vědomí. A to bylo jen dobře. Jinak by totiž viděl, že padá přímo na budovu nádraží v Saint-Nazaire. Propadl její skleněnou střechou a pak dopadl na podlahu. Právě sklo nějakým zázrakem zpomalilo a změkčilo pád, protože udivení zdravotníci našli Mageeho zraněného, ale živého. Kromě zlomených nohou a rukou měl v těle 27 střepin a těžce poraněné vnitřní orgány.

Než byl v květnu 1945 osvobozen, ležel v saint-nazairské nemocnici. Po válce dostal Purpurové srdce za statečnost a létal dál až do roku 1979. 3. ledna 1993 byl Mageemu v Saint-Nazaire vztyčen pomník.

Iljušin Il-4 Ivana Chisova.

Foto: internet

IVAN CHISOV

Ivan Michajlovič Chisov přežil pád z podobné výšky jako Magee – také padal z výšky 67000 metrů. Chisov sloužil jako důstojník na bombardéru Iljušin Il-4. V lednu 1942 na jeho stroj zaútočily německé stíhačky a podařilo se jim ho sestřelit. Protože vzdušná bitva pokračovala mezi dalšími stroji, Chisov se neodvažoval otevřít padák. Bál se, že by si ho některý z německých pilotů zvolil jako snadný cíl.

Plánoval, že ho otevře, až se ocitne pod úrovní přestřelky. Ale rychlost pádu ho připravila o vědomí a Chisov omdlel. Zachránila ho, stejně jako celý Sovětský svaz, ruská zima. Dopadl rychlostí asi 200 kilometrů v hodině do hluboké sněhové závěje. Utrpěl sice zranění páteře a měl naštíplou pánev, ale už o tři měsíce později se opět vrátil na frontu.