Rumunský rákos posloužil rovněž jako dekorace pro filmy, především pro rekonstrukci divadla ve filmu o Shakespearovi, který se natáčel ve studiích Babelsberg u Berlína.
Došky, které kdysi používali pro své domky chudí venkované, jsou dnes žádány pro příbytky boháčů toužících po autentičnosti.
"Rákos je přírodní materiál, který také velmi dobře zvukově a tepelně izoluje. S rostoucím zájmem o ekologické stavby dnes chce mnoho lidí doškovou střechu," vysvětluje ředitel Delta Stuf Production Octavian Popa.
Tato soukromá společnost je jednou z pouhých dvou, které mají povolení sklízet zlaté stvoly v deltě Dunaje na jihovýchodě Rumunska, v zóně, která je zapsána do světového dědictví UNESCO pro svou výjimečnou faunu a flóru a největší rákosová pole na světě.
Na střechách po celém světě
Téměř veškerá sklizeň, 20.000 tun, se vyváží, především do Německa a Nizozemska, ale také do Dánska, Británie a Francie.
Rákos z delty Dunaje je znám svou pevností, avšak již několik let mu konkuruje čínský rákos. Než přijde na střechy vil, farem nebo mlýnů v severní Evropě, je rákos sklízen v obtížných klimatických podmínkách, v srdci močálovitých zón mezi mořem a řekou, k nimž se člověk často dostane jen na loďce.
"Tady sklízíme na plovoucím ostrově," vysvětluje sedmasedmdesátiletý Dan Baltaneanu, který strávil 52 let sklízením rákosu. Půda na ostrově je hluboká jen několik desítek centimetrů. Když v ní traktor se širokými koly postupuje kupředu, půda se vlní jako matrace naplněná vodou.
Půl hodiny cesty loďkou, podél Černého moře, se sklízí rovněž mechanicky. V přední části stroje ocelové čelisti uřezávají stonky. Muži sbírají takto vzniklé otepi a skládají je dozadu.
"Techniky hodně pokročily, abychom chránili životní prostředí," uvádí Baltaneanu, který zažil intenzivní sklizně za diktátora Nicolae Ceaušeska, kdy stroje na železných pásech ničily oddenky. Z delty bylo takto vytěženo 300.000 tun rákosu.
U jezera Sinoe se sklízí ručně, se srpem.
"Je to těžká práce, protože lidé často sklízejí s nohama ponořenýma do ledové vody," přiznává Popa. "Bez rákosu bychom neměli co jíst. V této oblasti není jiná práce," vysvětluje Maria Scarlatová, která odstraňuje plevel a loňský rákos, který je šedý a méně kvalitní.
Na sklizni rákosu pracuje v sezóně 500 lidí, kolem 200 po celý rok. "Tato sklizeň je pro životní prostředí prospěšná. Rákos potřebuje být uřezán, aby znovu zdravě vyrostl," vysvětluje biolog Národního ústavu pro deltu Dunaje Silviu Covaliov. Připomíná, že lidé sklízeli rákos po staletí.
Každá rodina v deltě má právo sklízet až dvě tuny pro otop, na stavbu stáje a stodoly, pro dobytek nebo na opravu střechy.
Avšak doškové střechy, po nichž tak touží bohaté rodiny v severní Evropě, jsou v deltě Dunaje známkou chudoby. Obyvatelé dávají často přednost materiálům, které považují za modernější.
