Cestovatelem na plný úvazek

Martin Mykiska je 42letý dobrodruh, který procestoval Antarktidu, Asii, Severní i Jižní Ameriku, Evropu. "Cestuji s batohem na zádech, vždy jsem se nejraději jen tak toulal, až se mi to postupně stalo zdrojem obživy. Prostě jsem rád vyjížděl do zahraničí, a pak o tom podával zprávy, ať už v článcích, na přednáškách, anebo po nějaké době i v knihách.“

Čím byste se dnes živil, kdybyste tehdy s přáteli neodjel do Rumunska, na svou první cestu?

O tom taky někdy přemýšlím, a moc mi to není jasné. Vystudoval jsem na elektroinženýra, ale v oboru mě to moc nedrželo. Myslím, že bych se možná věnoval novinařině, také jsem nějakou dobu dělal v humanitárním sektoru. Anebo bych s nějakým kamarádem něco provozoval na volné noze. Jenže já začal cestovat hodně brzy a bylo to ve mně, takže Rumunsko Nerumunsko, asi jsem to měl ve hvězdách.

Slavná čtvrť La Boca - přes den hektický ráj turistů ukazuje svůj poklidnější ráz až večer. Buenos Aires, Argentina.

Foto: archiv časopisu Travel Digest

Co odpovídají děti, když se jich ve škole ptají, co dělá jejich tatínek?

Synkové o mně říkají, že jsem cestovatel, anebo že píši knihy. Bezesporu jsou pro mě nyní aktivity spojené s cestováním hlavním zdrojem příjmů. A je pravda, že bych to rád ještě nějakou dobu udržel. Plánů je spousta.

Dnes už cestujete i s dětmi. Jak jsou staré a kdy jste je vzal poprvé s sebou?

Ono to není tak, že „dnes už cestujeme s dětmi“. Díky tomu, že jsem na volné noze, tak jsem se jim mohl věnovat více. Rádi vyrážíme do přírody, podnikli jsme několik cest do mého milovaného Rumunska, pod stan kluci jezdí už od nejranějšího dětství. Co se zahraničí týče, tak se nám ale povedl jeden pětiměsíční pobyt v Himálaji, v indické oblasti Ladak (Malý Tibet), kde jsme žili v malé vesnici a já tam dobrovolně učil angličtinu. Klukům tehdy bylo tři a pět let a dodnes na to rádi vzpomínají. Dnes jim je o šest let více.

Bylo to těžké rozhodnutí, odjet s nimi do Indie na pět měsíců? Nebo to bylo tak nějak samo sebou?

Člověk za ně má zodpovědnost, ale naši kluci jsou relativně klidní. Na druhou stranu se život na cestách musí dětem přizpůsobit v nejrůznějších ohledech, tak je to nakonec pro mne mnohem méně náročné, než když jedu sám - to musím být samostatný a čelit různým úskalím.

Martin Mykiska se svou cestovní kamerkou. Louisiana, USA.

Foto: archiv

Co všechno vám dalo cestování?

Cestováním jsem získal nadhled. Už vím, jak kde co vypadá. Tím chci říci, že cestování automaticky nepřináší patent na rozum, ale na cestách jsem potkal hodně dobrých lidí, které si nosím ve svém nitru. Moc mne obohacuje znalost kultur, například rád poslouchám hudbu z nejrůznějších koutů světa. A také mě naplňuje, když lidé chodí na mé přednášky a projevují zájem o mé zkušenosti.

Co to dalo dětem?

Moji synkové jsou asi hodně podobní normálním dětem, cestování a tatínka berou automaticky, bezprostředně. Jsou hrdí, že píšu knihy. Stejně jako v jiných rodinách jsou děti hrdí na to, co dělají jejich rodiče.

Kam se nejraději vracíte? Která země vás zasáhla nejvíce?

Nejraději bych se vracel do Bolívie či Patagonie, na Aljašku a do Afghánistánu a Pákistánu. Tyto oblasti znám celkem dobře, jsem tam tak trochu jako doma. U posledních dvou mě navíc moc zajímá další vývoj. Asi nejen mě, že? Abych ale mohl psát a přednášet dál, musím jezdit i do nových oblastí a zemí, což mi nijak není proti srsti. Úplně nejvíc mne ale oslovily již zmíněné země - Bolívie a Afghánistán. Lidé tam žijí ve skromných podmínkách, je tam hodně volného prostoru, hory mám rád, tam mi to vyhovuje.

Více článků najdete v časopise Travel Digest.