Dovolená na jachtě vám rozpočet nezničí

https://www.facebook.com/pages/Jachtyplachtycz-Zde...

Užít na jachtě ano, ale ne přes pana Šustra!!! Tento "člověk" je podvodník a lhář. Zaplatíte si za loď a po příjezdu do Splitu zjistíte, že žádnou připravenou nemáte. Poté si vyslechnete jednu z jeho pohádek a vyrazíte do maríny, kterou Vám v telefonu oznámí (když se mu teda dovoláte). Zde zjistíte, že loď je zaplacená pouze na dva dny a zbytek si doplaťe sami. Jeden týden na jachtě přes Jachty plachty a pana Šustra znamená ne odpočinek, ale řešení problému jak zaplatit loď a kapitána. Prosím toto je info pro další zájemce o jachting, aby se nenapálili tak jako my. https://www.facebook.com/pages/Jachtyplachtycz-Zde...

Po přečtení badcharter se koukněte třeba na: www.euroregatta.eu www.regatajabuka.eu www.... Zdenek :-)

Po přečtení badchartet se koukněte třeba na: www.euroregatta.eu www.regatajabuka.eu www.... Zdenek :-)

Krejčík a tři psi Johann Wilhelm Wolf eden chudý krejčík neměl doma co ztratit, a tak se vydal do světa. Vandroval světem už dlouho, když jednoho dne přišel do hlubokého temného jedlového lesa. Cestou si pískal a zpíval a bylo mu u srdce veselo. Když ušel kousek cesty, tu k němu přiběhl velký pes, popřál dobrý den a zeptal se, zda by ho nevzal s sebou. „Jo, rád tě vezmu, když za mnou poběžíš a budeš mi oddaný.“ „To budu,“ řekl pes a běžel za ním. Když ušel další kus cesty, přiběhl druhý pes, popřál mu dobrý den a zeptal se, zda by ho nevzal s sebou. „Obyčejně je pro mne i jeden pes příliš.“ odvětil náš rytíř z Nůžek a Jehliček. „Ale když budeš oddaný a věrný, můžeš za mnou běžet a tomu druhému dělat společnost.“ „To budu.“ řekl pes a běžel za ním. Tak šli dál a dál, a když ti tři pocestní měli kus cesty za sebou, přiběhl k nim třetí pes a zeptal se také, zda by mohl jít s nimi. Krejčík se zarazil, neboť sám ještě nevěděl, kde sežene jídlo pro dva psy, ale nakonec si pomyslel: „Všeho dobrého je do třetice.“ Řekl: „Když mi budeš věrný a oddaný, můžeš za mnou ve jménu Páně běžet jako ti druzí dva.“ avečer vyšli z lesa a uviděli před sebou vesnici a první dům byl hostinec. Tu krejčík pravil: „Hlad máme všichni čtyři, ale jak vypadá šesták, to už jsem dávno zapomněl.“ „Lehká pomoc!“ řekl první pes: „Jdi dovnitř a objednej jídlo a pití pro čtyři muže, o placení se nestarej, o to se postaráme my.“ Krejčíkovi to dodalo odvahy, vešel do hostince, bouchnul pěstí do stolu a objednal čtyři příbory a jídla tolik, kolik dům dá, vařeného i pečeného, vedle toho víno i pivo. Pak hodil na lavici svůj tlumok a klobouk, dřevěný loket postavil do kouta a sám se posadil na pohodlnou lenošku. Když začali nosit jídlo, otevřely se dveře a dovnitř vběhli psi, každý si vyskočil na židli a začali žrát a pít jako lidé; hostinská v úžasu spráskla ruce nad hlavou. Po jídle první pes řekl: „Vezmi nohy na ramena, ale věci tu nech ležet, nepřijdeš o ně.“ Tak se krejčík zvedl a šel ven a hostinská ho nechala jít, vždyť svůj tlumok, klobouk a loket nechal tady; jistě se za chvíli vrátí, myslela si, asi si šel obhlédnout okolí. Sotva se otočila zády, popadl každý pes jednu z těch tří věcí, vyběhli ze dveří a utíkali za svým pánem. A hostinská za nimi jen koukala. dobré náladě táhl krejčík dál, jeden ze psů běžel před ním a ukazoval cestu. Brzy přišli opět do lesa a po té, co dlouho šli a šli, přišli na lesní mýtinu, na které stál veliký zámek. Tu se pes zastavil. „Máš dost odvahy?“ zeptal se krejčíka. „Více než peněz!“ dostalo se mu odpovědi. „Tak nás přivaž na provaz, zaveď nás do zámku a prodej nás obrům, kteří tam žijí. Ale nevěř jim, neboť oni jsou zlomyslní a záludní. Abys před nimi byl v bezpečí, dáme ti každý z nás dárek, který se ti jistě bude hodit, a můžeš s nimi přijít ke štěstí.“ Tak pravil a dal mu hrníček s lepem, když tím pomaže židli, tak ten, kdo si na ni sedne, zůstane pevně přilepený. Druhý pes mu daroval obušek, koho s ním vezme po hlavě, ani nepípne a bude po něm. Ten třetí mu daroval lesní roh: „Kdybys náhodou upadl do nebezpečí, zatrub na ten roh a my ti budeme ku pomoci.“ „To musím nejprve vyzkoušet, jestli to vůbec umím,“ řekl krejčík: „neboť, kdo dělá tak těžkou práci jako já, tomu se dech zkrátí.“ Přiložil roh k ústům a fouknul. Ach co to jen bylo za zvuk!? To nemohl být krejčíkův dech, co ten roh rozezněl, neboť ten byl hubený jako špendlík. Pak si dárky spokojeně uschoval, přivázal psy a šel s nimi na zámek. brovským schodištěm přišel rovnou do velkého a vysokého sálu, kde seděli obrové u skvostné tabule, jedli a pili. Krejčík uctivě sundal klobouk a zeptal se, zda by páni obrové nechtěli koupit tři psi. Oni si je obhlédli zprava i zleva a řekli: „Vezmeme si je a rovnou je zavřeme do stáje, počkej, dokud se nevrátíme, pak ti zaplatíme.“ A smáli se zlomyslně jeden k druhému a vrhali na krejčíka pohledy, které neslibovaly nic dobrého. „Já vím, odkud vítr fouká,“ řekl náš rytíř z Nůžek a Jehliček: „však já vám tu vaši z

Željesboj Bratři Grimmové yl jednou jeden král, u jehož zámku se rozkládal les, který byl plný rozličné zvěře. Jednou poslali do lesa lovce, aby zastřelil srnce, ale tento se nevrátil. „Možná se mu přihodilo nějaké neštěstí,“ řekl si král a druhého dne poslali dva jiné lovce, aby ho vyhledali, ale ani ti se nevrátili. Třetího dne král svolal všechny královské lovce a řekl: „Prohledejte celý les a nepřestávejte dřív, dokud ty tři nenajdete.“ Ale ani z těchto se žádný domů nevrátil a ze psí smečky, kterou s sebou vzali, se neobjevil ani jediný pes. Od toho času se do toho lesa nikdo neodvážil; obestřelo ho hluboké ticho a zapomnění, jen zřídka bylo vidět, jak z houštiny vylétnul orel nebo jestřáb. rvalo to mnoho let, když tu se u krále ohlásil cizí lovec, který hledal službu a nabídnul se, že půjde do toho nebezpečného lesa. Ale král mu to nechtěl dovolit a řekl: „Není tam bezpečno, bojím se, že se ti nepovede o nic lépe než těm ostatním, a už se nikdy nevrátíš.“ Lovec odvětil: „Pane, já tam půjdu na vlastní nebezpečí a strach nemám!“ a vydal se tam se svým psem, který zanedlouho zachytil stopu zvěře a vyrazil po ní, sotva ale uběhl pár kroků, ocitnul se na okraji hlubokého močálu, kde uvíznul a nemohl dál. Tu se z vody vynořila obrovská ruka, popadla ho a stáhnula dolů. Když to lovec uviděl, šel zpět a přivedl s sebou muže, kteří si přinesli vědra, aby všechnu tu vodu z močálu vybrali. Když konečně viděli na dno, ležel tam divý muž Željesboj, který byl po těle celý hnědý jako zrezivělé železo a vlasy mu padaly přes obličej až ke kolenům. Tak ho svázali provazy a zavedli na zámek. Tam nastalo nad divousem velké pozdvižení, král ho nechal vsadit do pořádné železné klece, tu postavil na dvůr a pod trestem smrti ji zakázal otevřít; sama královna měla v opatrování klíč. Od toho času mohl do lesa každý a už se nikomu nic nestalo. rál měl syna a tomu bylo osm let. Jednoho dne si hrál na dvoře a při hře mu vletěl do klece zlatý míč. Chlapec běžel ke kleci a řekl: „Podej mi můj míč!“ „Podám,“ odvětil divous: „ale nejdříve mi otevři!“ „Ne,“ řekl chlapec: „to neudělám, král to zakázal.“ a běžel pryč. Druhého dne přišel malý princ znova a žádal svůj míč. Željesboj pravil: „Otevři mi.“ Ale chlapec nechtěl. Třetího dne byl král na lovu, tu přišel chlapec znova a řekl: „I kdybych chtěl, stejně nemohu otevřít, nemám klíč.“ Željesboj pravil: „Leží pod polštářem tvé matky, můžeš ho přinést.“ Chlapec, který by rád měl svůj míč, pustil starosti za hlavu a klíč přinesl. Dveře šly otevřít velmi ztěžka a chlapec si přiskřípnul prst. Když byly otevřené, vyšel divý muž ven, dal mu zlatý míč a pospíchal pryč. Tu se princ polekal a volal za ním: „Ach, divý muži, nechoď pryč, dostanu výprask.“ Željesboj se obrátil, prince popadnul, posadil si ho na ramena a rychlými kroky spěchal do lesa. Když král přijel domů, uviděl prázdnou klec a ptal se královny, co se stalo. Ale ona nic nevěděla, hledala klíč, ale byl pryč. Volali chlapce, ale nikdo neodpovídal. Král vyslal lidi, aby ho hledali v polích, ale ti se vrátili s prázdnou. Snadno si však všichni domysleli, co se asi stalo, a v celém království zavládnul smutek. dyž Željesboj dorazil do hlubokého černého lesa, sundal chlapce dolů a řekl: „Otce a matku už nikdy neuvidíš, ale já si tě nechám u sebe, neboť jsi mě osvobodil a mám s tebou slitování. Když uděláš vše, co ti řeknu, budeš se mít dobře. Pokladů a zlata mám víc než kdokoliv na světě.“ Udělal mu lůžko z mechu, na kterém pak princ spal. Druhého dne hocha zavedl k jedné studni a řekl: „Podívej, to je zlatý pramen. Vidíš, že je čistý a průzračný, jako křišťál. Budeš tu sedět a dávat pozor, aby do něj nic nespadnulo, jinak je zneuctěn. Každý večer přijdu a uvidím, jak dbáš mého příkazu.“ Chlapec si sednul na okraj studny, díval se, jak se dole ve vodě občas mihnula zlata ryba nebo zlatý hádek a dával pozor, aby do ní nic nespadnulo. Jak tak seděl, zabolel ho najednou jeho skřípnutý prst tak silně, že ho bezděčně strčil do vody. Vytáhnul

Jak jeden skrze hrášek ke štěstí přišel Joseph Haltrich yl jednou jeden hoch a ten našel zrnko hrášku a plesal nad tím samou radostí: „Ty jsi určitě jeden z těch, které políbilo štěstí,“ mudroval: „nyní už nebudeš mít nikdy nouzi. Ten hrášek zasadíš a za rok budeš mít hrášku celý hrnek, za dva roky ho bude celé vědro, za tři roky těch věder bude sto, za čtyři roky tisíc a tak to půjde stále dál.“ A jak tak mudroval, tu mu připadlo, že vlastně nemá nic, do čeho by ten hrášek dal. „To abych zašel zavčas ke králi,“ řekl si: „a půjčil si od něj alespoň tisíc pytlů.“ ráli přišla jeho žádost prapodivná, a tak se ptal: „Na co vlastně potřebuješ tolik pytlů?“ „Přeci na můj hrách.“ odvětil jinoch. „Nemám zrovna tolik pytlů po ruce. Víš co? Počkej tu do zítřka.“ řekl král. Měl totiž krásnou dceru, kterou by rád dal za ženu nějakému bohatému mládenci, a tento se mu zamlouval. „Když má tolik hrachu, kolik musí teprve mít toho ostatního.“ řekl si. A protože chtěl toho hocha vyzkoušet, zda-li je opravdu bohatý, nechal mu udělat lůžko ze slámy. Sláma totiž šustí, když se na ní člověk, který tomuhle spaní není uvyklý, převaluje sem a zase tam. Za dveře postavil na vartu několik služebných, aby poslouchaly a pak mu řekly, co slyšely. och se uložil k spánku, ale jak se tak zavrtěl, vypadnul mu jeho drahocenný hrášek. I jeminkote! Srdce se mu z toho málem zastavilo a začal zběsile prohrabávat slámu, aby hrášek zase našel. To bylo vzdychání, to bylo šustění! Služebné na nic nečekaly a běžely ke králi, aby mu přinesly vytouženu zprávu. Ten byl velmi rád a hned za svítání běžel za hochem a měl se k němu přátelsky a lichotně a nakonec mu nabídnul, že jestli proti tomu nic nemá, tak mu dá svoji dceru za ženu, neboť dobře vidí, že je velmi bohatý pán. „Proti tomu nemám docela nic,“ řekl chlapec a pomyslel si: „Princeznu, která je k tomu ještě tak krásná, tu člověku nenabízejí každý den.“ A ještě toho dne slavili svatbu a bylo na ní spokojenosti a veselosti až do svítání. ruhého dne nechal král zapřáhnout a řekl: „Dobrá, teď bych rád viděl tvůj zámek, milý zeti, jedeme tam.“ Tak musel hoch se svojí ženou, krásnou princeznou, a starým králem sednout do kočáru a ukázat, kam mají jet. Máchnul rukou jedním směrem, bez toho, že by sám věděl, kam je to zavede. Nebylo mu do zpěvu ani do skoku a přemítal, co bude dělat dál. Když přijeli do lesa, vystoupil z kočáru, jako by si potřeboval jen vydechnout, ale ve skutečnosti měl zaječí úmysly. A když se radil s Vaňkem, jak to udělat, aby ho nenašli, zastoupil mu cestu sám ďábel a měl ho k řeči. Pročpak je takový blázen a chce princeznu nechat ve štychu? „Co si mám počít?“ odpověděl hoch: „Král, její otec, chce jet na můj zámek a já žádný nemám!“ Tu ďábel řekl: „Jeden zámek se zařízením a devíti tučnými sviněmi v chlévě bych tu měl. Dostaneš ho pod jedinou podmínkou. Za sedm let mi odpovíš na devět otázek a pokud mi jednu jedinou odpověď zůstaneš dlužen, propadneš peklu.“ Jinoch se dlouho nerozmýšlel a ďáblovi kývnul. Ten ho zavedl na nedalekou mýtinu, ukázal mu v dálce nějaký zámek a řekl: „Jeď tam, je tvůj.“ Chlapec pospíchal zpět ke kočáru. Král i princezna byli už od netrpělivosti celí říční a tak, když konečně dorazili k zámku, byl král nadšený. Zámek to byl jak se patří, bylo tam vše, co si jen člověk může přát. Za několik dní král odjel domů a nechal mladý pár pro sebe a oni nyní žili šťastně a spokojeně. A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání. omalu končil sedmý rok a jinochovi začalo být úzko z těch devíti otázek. Když tak jednou zase ponořený ve smutných myšlenkách bloudil lesem, potkal nějakého starce, který se ho ptal, co mu chybí. A on mu pověděl o svém trápení. Tu stařec řekl: „Nedělej si starosti, na každou otázku ti přijde správná myšlenka, takže nezůstaneš dlužen žádnou odpověď.“ byl tu den, kdy přišel ďábel a začal se ptát: „Co je to? Je to jedno a je to jednomu drahé?“ A jinoch odvětil: „Dobrá studna na dvoře je hospodáři velmi drahá.“ Ďábel byl

Honza silák Bratři Grimmové yl jednou jeden muž a jedna žena a měli jedno dítě a žili úplně sami v jednom zapomenutém údolí. I událo se tenkráte, že matka šla do lesa, aby tam nasbírala jedlové chrastí, a malého Honzíka, který měl zrovna dva roky, vzala s sebou. Bylo právě jaro a dítě se radovalo z pestrobarevných květin; a šli stále hlouběji do lesa. Pojednou před ně vyskočili z křoví dva loupežníci, popadli matku i dítě a vedli je do hloubi černého lesa, kam co rok dlouhý nepřišel ani človíček. Žena loupežníky snažně prosila, aby ji i dítě nechali běžet, ale jejich srdce byla z kamene, neslyšeli její prosby ani kletby a táhli je dál. Po dvou hodinách úmorné cesty trním a křovím přišli k jedné skále, ve které byly dveře, jeden loupežník na ně zabušil a ony se ihned otevřely. Teď šli dlouhou a temnou chodbou, až přišli do obrovské jeskyně, kterou osvětloval jen hořící oheň v krbu. Na stěně visely meče, šavle a jiné mordýřské náčiní, které se v tom světle zlověstně blyštělo, uprostřed stál černý stůl, kolem něhož hráli čtyři loupežníci v kostky, náčelník seděl v čele. Ten nyní přistoupil k ženě a nabádal ji ke klidu, aby se nebála, že ji nikdo nic neučiní, že se jen musí starat o hospodářství, a když bude vše pečlivě udržovat, nebude se jim u nich dařit zle. Pak ji podal něco k jídlu a ukázal jí postel, kde měla se svým dítětem spát. bohá žena zůstala u loupežníků mnoho let a Honzík zatím rostl a sílil. Matka mu vyprávěla příběhy a učila ho číst podle jedné staré rytířské knihy, kterou našla v jeskyni. Když mu bylo devět let, vyrobil si z jedlové větve pořádný kyj a ukryl si ho za postelí, pak šel k matce a zeptal se: „Milovaná maminko, řekni mi kdo je můj otec, já to chci vědět.“ Matka mlčela a nechtěla mu to říci, aby na něj nepřišla touha po domově, a taky věděla, že loupežníci by mu nikdy nedovolili odejít; srdce se jí z toho mohlo rozskočit, že nemá nikdy poznat svého otce. V noci, když se loupežníci vrátili ze své loupežné výpravy, vytáhnul Honza svůj kyj, postavil se před loupežnického kapitána a řekl: „Teď chci vědět, kdo je můj otec, jestli mi to okamžitě neřekneš, srazím tě k zemi.“ Tu se začal kapitán smát a vrazil mu takový pohlavek, až se skutálel pod stůl. Honza se postavil, mlčel a jen si pomyslil: „No ještě rok počkám a pak to zkusím znova, možná to půjde lépe.“ dyž uběhnul rok, zase vytáhnul ten svůj klacek, setřel z něj prach, prohlídnul si ho a pravil: „To je ale řádný kyj.“ V noci přišli loupežníci domů a pili víno, jeden džbánek za druhým, až jim z toho začaly padat hlavy. Tu Honza popadl svůj kyj, postavil se před kapitána a zeptal se ho, kdo je jeho otec. Kapitán mu zase vrazil pohlavek, až se skutálel pod stůl. Ale hoch ihned vstal a kyjem udeřil nejprve kapitána a pak vypráskal i ostatní loupežníky tak, že se nemohli v těle údů dopočítat. Matka stála opodál a byla překvapena jeho statečností a silou. Když byla Honza s prací hotov, šel k matce a pravil jí: „Tak to by bylo, ale teď chci vědět, kdo je můj otec.“ „Milovaný Honzíku,“ řekla a vzala kapitánovi klíč od dveří: „pojď, budeme otce hledat, dokud ho nenajdeme.“ Honza zatím popadl pytel od mouky, naházel do něj zlato, stříbro a vše cenné, co nalezl, a když ho naplnil, hodil si ho na záda. Tak společně opustili jeskyni a hoch vykulil oči, když z temnoty vyšli do světlem zalité krajiny, do zeleného lesa, mezi květiny a ptáky, pod slunce zářící na blankytné ranní obloze. Musel se na chvíli zastavit a tou krásou se celý u vytržení kochal, protože něco takového ještě nespatřil. Matka hledala cestu domů, a když ušli několik hodin, tu šťastně dorazili do onoho údolí a k jejich chalupě. tec seděl přede dveřmi a rozplakal se radostí, když poznal svoji ženu a slyšel, že Honza je jeho syn, neboť je oba dávno pokládal za mrtvé. A hoch, ač měl teprve dvanáct let, byl o celou hlavu větší jak on. Vešli společně do světnice, ale sotva Honzík hodil ranec na lavici u pece, v celém domě to zapraskalo, lavice se rozlomila, prolomila se podlaha a ranec

Holínky z buvolí kůže Bratři Grimmové yl jednou jeden starý voják, který se ničeho nebál; ale když byl propuštěn z vojska a chodil světem, musil si na svůj denní chléb vyžebrat, protože uměl jen to svoje vojenské řemeslo. Všechno, co na tom božím světě měl, byl nepromokavý plášť, který mu visel přes ramena, a holínky z buvolí kůže. Jednoho dne se na své pouti dostal až do hlubokého lesa. Nevěděl, kde je, ale pak uviděl na jednom pařezu sedět dobře oblečeného muže v loveckém kabátě. Voják na něj zamával a šel k němu, sedl si vedle do trávy a natáhl si nohy. „Koukám, že máš fajnové holínky, pěkně se ti blýskají,“ řekl voják po chvíli lovci: „ale kdybys musel táhnout světem jako já, dlouho by ti nevydržely. Koukej se na ty moje, jsou z buvolí kůže a slouží mi už drahný čas, jsou silné a pevné.“ Když si odpočinul, vstal a řekl lovci: „Tak já už musím jít, hlad mně žene dál. Bratříčku, nevíš, která cesta vede z lesa ven?“ „Nevím,“ odvětil lovec: „já jsem v tomhle lese taky zabloudil.“ „Tak pojď se mnou,“ nabídnul mu voják: „samotnému je neveselo, budeme cestu hledat spolu.“ Lovec se usmál a vydal se na cestu s vojákem, a tak šli a šli, dokud se nesnesla na krajinu noc. „No, dneska už cestu ven nenajdeme,“ řekl voják: „ale vidím v dálce světlo, tam bychom mohli dostat něco k jídlu.“ šli za tím světlem a přišli k velkému kamennému domu. Zabušili na dveře a otevřela jim nějaká stařena: „Hledáme nocleh, matko,“ řekl jí voják: „a taky něco malého k zakousnutí, protože torny máme od rána prázdné.“ „Tady nemůžete zůstat,“ řekla stařena: „tohle je loupežnické doupě! Pokud jste jen trochu při rozumu, ztratíte se, než se ti raubíři vrátí domů, neboť kdyby vás tu našli, zle by se vám vedlo.“ „No hůře být už nemůže.“ odvětil starý voják srdnatě: „Už dva dny jsem neměl nic v žaludku, je mi úplně jedno, jestli umřu hlady nebo mě zabijí. Já jdu dovnitř!“ Lovec se zdráhal, ale voják ho chytil za rukáv a naléhal: „Pojď, bratříčku, snad nepůjde hned o život!“ Stařena měla dobré srdce a řekla jim: „Schovejte se za pec, jestli loupežníci něco nechají, tak vám to přinesu hned, jak usnou.“ Sotva si sedli do rohu za pec, přihnalo se s lomozem a rámusem dvanáctero loupežníků; sedli si k lákavě prostřenému stolu a pustili se s vervou do jídla. Stařena přinesla obrovskou pečeni a loupežnici si nechali chutnat. Jenomže vůně jídla zalítla až k vojákovu nosu a zahrála jeho prázdnému žaludku tak pěknou písničku, až to nevydržel a řekl lovci: „Už to déle nevydržím, jdu si sednout ke stolu a najím se!“ „Připravíš nás o život!“ řekl mu lovec a chytil ho za ruku. le voják začal hlasitě kašlat, a když to loupežníci uslyšeli, odhodili vidličky a nože, vyskočili a vytáhli oba nezvané hosty ze zápecí. „Vida, copak tu to máme za ptáčky?!“ volali: „Sedí si tu v koutě, copak tu chtějí? Že by to byli zvědové? No jen počkejte, my vás vyučíme létání na suché větvi!“ „Jen pomalu,“ řekl voják: „mám hlad, dejte mi něco k jídlu, pak si se mnou můžete dělat, co chcete!“ Loupežnici se zarazili a jejich náčelník řekl: „Vidím, že se nebojíš! Dobrá, dostaneš najíst, ale potom zemřeš!“ „Bratříčku, pojď a jez!“ zavolal voják na lovce: „Jsi hladový stejně jako já a lepší pečeni jen tak někde nenajdeš.“ Ale lovec jíst nechtěl. Loupežníci se překvapeně dívali na vojáka a říkali si: „Ten chlap nedělá žádné okolky.“ Pak voják pravil: „No, jídlo bylo dobré, nyní by se hodilo něco na zapití.“ Náčelník byl v dobrém rozmaru a chtěl se nechat vidět, zavolal tedy na stařenu: „Přines ze sklepa láhev vína a to jednu z těch nejlepších!“ Voják pak vytáhl zátku, jen to bouchlo, šel s lahví k lovci a pravil mu: „Koukej, bratříčku, teď uvidíš div divoucí, jak se po vojensku připijí na zdraví takovéhle holotě.“ Pak zamával tou lahví nad hlavami loupežníků a zvolal: „Zůstávejte všichni zdrávi, ale s hubou otevřenou a pravou rukou nad hlavou!“ a zhluboka se napil. otva ta slova vyslovil, zůstali loupežnici nehybně sedět, jako by byli z kamene, ústa měli otevřená a pravé ruce vystrčené nad

Jak se stal Hrbáček králem Jitka Janečková yli jednou jeden muž a jedna žena a ti měli sedm dětí a byli tak chudí, že jim nemohli dopřát dostatek chleba, což je velmi trápilo. Jednoho dne se muž vydal do lesa na dříví a cestou potkal vílu, která mu řekla, že mu z té jeho bídy pomůže, když jí dá za sedm let to, o čem doma neví. „O čem bych nevěděl? Klidně si vezmi některého z těch hladových krků.“ řekl muž a šel dál, na sliby té víly nic nedal. Ale když se vrátil domů, nestála tam jeho ubohá chalupa, nýbrž pěkný domek, vstříc mu vyběhly děti v nových šatech, v komoře bylo plno jídla a v truhlici hromada zlaťáků. A ve světnici ležela žena, neboť právě povila dalšího synáčka. Ale nebyl na něj pěkný pohled, narodil se hrbáček tak ošklivý, že se od něho všichni odvraceli. „Nu, toho se lehce zbavíme,“ utěšoval muž ženu: „za sedm let si pro něj přijde víla.“ ěch sedm let uplynulo jako voda a kde se vzala, tu se vzala, stála jednoho rána před mužem víla a chtěla jeho synka. A od té chvíle žil Hrbáček u víly a měl se u ní dobře. Když vyrostl, řekla mu: „Nu, hochu, je čas, aby ses stal králem.“ „Ale, kmotřičko vílo, jak bych se já, ubohý hrbáček, mohl stát králem?“ podivil se Hrbáček. „Král má jedinou dceru a ta se za celý život ani jedinkrát neusmála. Proto dal král po celém království rozhlásit, že kdo jeho dcerku rozesměje, ten ji dostane za ženu a k tomu celé království. Tak se vydej na zámek.“ Hrbáčkovi se na zámek vůbec nechtělo, ale víla mu poručila a tak chtíc, nechtíc, musel jít. oudal se lesem, loudal se vesnicemi, až se přiloudal do královského města a tam se ho ptali, copak tu pohledává. „Ale celkem nic, jen musím rozesmát princeznu, abych se stal králem.“ řekl Hrbáček smutně. A světe div se! Lidé se začali smát, až se za břicha popadali. Takových tu prý už bylo, co se o to marně pokoušeli a všichni museli odtáhnout s dlouhým nosem. Nakonec Hrbáčka zavedli až ke králi, aby si to také poslechnul. A král se ho ptal, cože na zámku pohledává. „Ale celkem nic, jen musím rozesmát princeznu, abych se stal králem.“ řekl Hrbáček s tak smutným obličejem, že se král začal smát, až se za břicho popadal. A poručil zavolat princeznu, prý takovou taškařinu si nemůže nechat ujít. přišla princezna, krásná, překrásná ta princezna byla, ale smutná, přesmutná. „Copak tu chceš ty nešťastníku.“ zeptala se Hrbáčka přesmutně. „Ale celkem nic,“ odpověděl Hrbáček ještě přesmutněji: „ jen vás musím, princezno, rozesmát, abych se stal králem.“ Při té představě se princezna neudržela a na tváři jí vykvetl první úsměv v životě. A šťastný král si zavýsknul a radovali se i všichni dvořané a s nimi se radovala celá země, protože princezna se konečně usmála. konala se velká svatba. Hrbáček si právě vedl svoji krásnou a usmívající se princeznu k oltáři, když se tam pojednou objevila kmotřička víla.„Tak vidíš, že jsem měla pravdu.“ usmála se na Hrbáčka a zmizela. tak se stal Hrbáček opravdu králem a pokud neumřel, je tím králem dodnes. [pozn1] s waren einmal ein Mann und eine Frau, die hatten sieben Kinder. Sie waren so arm, dass sie sich nicht sattessen konnten. Der Hunger plagte sie sehr. Eines Tages ging der Mann hinaus in den Wald, um Feuerholz zu holen. Unterwegs traf er eine Fee, die sagte ihm, dass sie ihm in dieser seiner Not hilft, wenn er ihr dafür in sieben Jahren etwas gibt, wovon er jetzt noch nicht weiß, was es sein wird. “Wovon wüsste ich nichts? Nimm dir ruhig eines der hungrigen Mäuler“, sagte der Mann und ging weiter. Auf das Versprechen der Fee gab er nichts. Aber als er nach Hause kam, stand da nicht mehr seine armselige Hütte, sondern ein wunderschönes Häuschen. Die Kinder liefen ihm in neuen Kleidern entgegen, die Speisekammer war voller Speisen und die Truhe voller Goldstücke. In der Stube lag seine Frau und gebar ihm gerade einen weiteren Sohn. Aber das war kein schöner Anblick. Er wurde als Buckliger geboren und war so hässlich, dass sich alle von ihm abwendeten. „Nun, von dem werden wir bald erlöst“, t