Dva muži sedí nehnutě vedle sebe na plastových židlích. Jeden z nich má na uších velká sluchátka a v nich hip hop. Druhý nepotřebuje ani tuto zvukovou izolaci, aby se odstřihl od reality.
Oba totiž vypadají, jako kdyby spali s otevřenýma očima. A z tohohle zvláštního spánku je nevyruší ani bzukot kamer, které je natáčejí. Těmi tichými muži jsou Kevin Durant a Russell Westbrook, dvě největší hvězdy týmu Oklahoma City Thunder, které právě čekají ve skromné šatně hostů v American Airlines Aréně v Miami na zápas finále NBA proti domácím Heat. Ano, "čekají“ je to správné slovo. Hodí se lépe než "připravují se“.
Tyhle nové hvězdy NBA stejně jako jejich protějšky z Heat, kteří jsou jen o pár let déle ve své "hvězdné službě“, jakoby nepotřebovaly nějaké soustředění či psychickou přípravu. Vědí, že když zápas začne, prostě se z nich v okamžiku stanou dokonalé basketbalové stroje.
Stroje, v jejichž základním softwaru jsou mimořádné fyzické výkony, přesné střely z dálky, přihrávky a spektakulární dunky, ale také vynikajcí obrana, prostě všechno, na co si vzpomenete. A možná také proto, že tyhle hvězdy předvádějí večer co večer svoji show až se zarážející rutinou, mohou být rušeny ještě hodinu před zápasem v šatně médii během "locker room media availability“.
Nejsem novinář, ale jako sportovní fanoušek si nevzpomínám, že bych někdy v televizi viděl tým FC Barcelona v šatně hodinu před zápasem Ligy mistrů. Při finále NBA je to běžnou praxí. Hráči jsou přece profesionálové a kontakt s médii je součástí jejich práce.
Jsou v práci. To je můj převládající dojem z možnosti vidět hráče v "backstagi“ finále NBA. Ale nemyslím, že je tenhle můj pocit způsoben tím, že najednou vidím ty za běžných okolností tisíce kilometrů vzdálené basketbalové bohy v šatně při zcela "nebožských“ povinnostech (Lebron poprosil novináře, aby ho přestali točit, pouze když si potřeboval vyměnit spodky).
"Koupíš si barák jako kráva i to nejrychlejší fáro"
Lebron, Wade, Durant a spol. jsou prostě podle mě víc prorostlí profesionální rutinou než jejich předchůdci třeba z devadesátých let. Dokonale naplnili onu mantru dnešní doby.
"Dělej všechno na tisíc procent, nesmíš mít žádnou trapně lidskou slabinu“…Naplňují ale i druhou polovinu oné mantry. "Když tohle všechno uděláš, koupíš si barák jako kráva, to nejrychlejší fáro v Americe a to samý koupíš i svý mámě“. Tyhle chlapi za tím jdou večer co večer jako roboti.
Podle amerických novinářů se letošní finále může stát klasikou. A mají pravdu, souboj dvou nadlidsky atleticky vybavených týmů skutečně přineslo místy dechberoucí basketbal.
Ale mně osobně v tomhle finále chybělo trochu víc nějakého lidského příběhu, čtyři nebo nevím kolik klíčových trojek za sebou "nehvězdného“ Roberta Horryho za Houston proti Orlandu ve finále v roce 95 (nevím, jestli byly právě čtyři, pamatuji si tu story a ne statistiku), Jordanův první titul po návratu v roce 1996 nebo aspoň chřipečka Dirka Nowitzkého jako loni.
Tihle rutinéři předvádějí "jen“ svoji práci – geniální basket. A že Lebron James konečně vyhrál titul, to není ten příběh, který může vzniknout jen při finále. To je něco, co se dřív nebo později stát muselo.
Ale možná právě souboj dokonalých „robotů“ byl tím poznávacím znamením tohohle finále, které z něj udělá klasiku. A Durant, Westbrook, Wade a James si svůj příběh zaslouží, i když jsme se my staromilci možná chtěli dojímat nad titulem stárnoucích Spurs nebo Celtics.
Ale tyhle party už svoje legendární příběhy koneckonců napsaly. Nyní je čas dokonalých produktů jako jsou OKC a Heat. A ruku na srdce, zrovna tyhle dva produkty vzhledem k současnému rozložení sil mohou NBA vládnout ještě sakra dlouho…
Diskuze
Přidat první názor