Čeští jachtaři vyhráli regatu na Jadranu

Rád bych upozornil všechny co naleteli firmě jachtyplachty.cz a Zdenku Šustrovi na nove vzniklou stranku na FB - kde se dozvite o praktikach tohoto clověka. Stačí vyhledat ,, Šustr je podvodnik,,

Bělouš a vraník Johann Wilhelm Wolf jednom hlubokém lese bylo velké jezero a tam provozoval svoje živobytí jeden rybář se ženou, kterým pánbůh daroval pět synů, jednoho krásnějšího než druhého. Každý den za rozbřesku vyjel rybář na jezero, rozhodil svoje sítě a večer je vytahoval plné krásných ryb. Tolik štěstí ale k člověku nepřijde jen tak. Každý den se na jezeře zjevoval malý šedivý mužík a ten poskakoval z rybářovy loďky do sítí a zpět, jakoby do nich ryby vábil. Když rybářovi synové vyrostli, museli starému s rybařením pomáhat. Šlo to spravedlivě, každý den vyplul na vodu jeden z nich, zatímco zbývající čtyři spěchali do města, aby tam prodali úlovek za pěkný peníz. ednoho dne přišla řada i na toho nejmladšího, kterému bylo právě dvacet let. Toho dne ale nebylo po šedivém mužíkovi ani vidu ani slechu a večer na rybáře jeho sítě mrkaly prázdnými oky. Tak se ti dva smutně ubírali k domovu, když tu se zjevil šediváček a zeptal se: „Nu lidičkové milí, jakpak vám to dneska šlo?“ „Špatně, velmi špatně,“ povzdechl si rybář: „nechytili jsme ani rybu.“ „Rybáři, neprodal bys mi svého nejmladšího?“ „Co tě nemá, svou vlastní krev neprodám za žádnou cenu!“ zvolal rybář. „Naplnil bych tvoji loďku zlatem, byl bys po věčné časy bohatý muž!“ řekl mužíček: „Když mi ale nevyhovíš, věz, že už ti víckrát nepomohu a včera jsi chytil svoji poslední rybu!“ Tu se rybář zamyslil a pravil: „Dobrá, ale chci vědět, kam mého syna odvedeš a co tam bude dělat!“ „Nic zlého se mu nestane, půjde se mnou a bude se mi starat o dva koně, bělouše a vraníka. Ve zbylém čase se může procházet, jezdit na koni nebo si dělat, co mu bude libo. Každé tři měsíce tě může navštívit.“ „To by šlo,“ řekl rybář: „pokud s tebou synek bude chtít jít.“ Ale ten nejmladší byl člověk s dobrým srdcem a řekl: „Otče, když vám tím dopomohu k takovému štěstí, rád s tím mužíkem půjdu.“ Rybář se rozloučil se synem i s tím podivným mužíkem, a když se vrátil k loďce, blyštěla se v ní hromada zlata a z něj se stal bohatý muž. inoch následoval šediváčka, který jej vedl stále hlouběji do lesa, až přišli ke krásnému zámku. A ten vám byl tak nádherný, že se to nedá ani vypovědět. V jedné z komnat bylo velké množství knih. „Ve všech těch knihách si můžeš číst,“ řekl mužík: „ale tam na tu v rohu nesahej, to by byl tvůj konec!“ Nakonec hocha zavedl do stáje, kde stáli dva koně, bělouš a vraník. „O ty se budeš starat.“ řekl mužík: „Na tom bělouši nesmíš nikdy jezdit, každý den mu dáš dva mázy skvělého vína a dostatek chleba, vyhřebelcuješ ho do lesku a budeš jej držet v čistotě, neboť na tom koni mi velmi záleží. Ten vraník dostane oves, seno a vodu, na něm můžeš jezdit domů i do lesa, jak ti bude libo. Všechnu práci ale musíš obstarat během dne, po setmění do stáje nesmíš! Pracuj oddaně a pilně a neposlouchej rady své matky, pak se tu budeš mít dobře a přinese ti to štěstí.“ A jinoch dal mužíkovi své slovo. dyž byl hotov s prací, čítával si v knihách a naučil se mnohé podivuhodné věci. S tím zámkem se to ovšem mělo všelijak, něco nebylo v pořádku. Za dne obyčejně vídával jen šediváčka, který přicházel a často ho chválil za jeho píli a vybízel ho, aby se měl nadále k dílu, neboť mu to jistojistě přinese štěstí. Když ale večer sedával na zahradě a nad všeličíms přemýšlel, často zahlédl dvě zjevení, která se tetelila v temnotě, a on nevěděl, co si o nich myslet. Jedno to zjevení vypadalo jako obr a přece to obr nebyl, to druhé vypadalo křehce jako dívka a přeci to dívka nebyla. Duchové se procházeli po zahradě, zjevovali se a zase mizeli, a občas se mu zdálo, že je ten menší nějaký posmutnělý, jakoby ho něco trápilo. Často si kvůli tomu lámal hlavu, až mu z toho třeštilo, ale nezmoudřel mu na ní ani vlásek. dyž uplynulo čtvrt roku, vyžádal si na mužíkovi svolení navštívit rodiče. Ten rád souhlasil, jen mu kladl na srdce, aby nedopřával sluchu radám své matky. Jinoch se na cestu vydal na vraníkovi a dříve než se byl nadál, byli u jezera. Místo staré chalupy tam stál přenádherný

Jak Rozum se Štěstím vandrovali Joseph Haltrich dysi dávno se vydali Rozum a Štěstí do světa, aby si ho prohlédli a lidi potěšili svými dary. Jak tak putovali, uviděli jednou, jak u cesty spí ovčák. „Víš ty co?“ řeklo Štěstí Rozumu: „Vyzkoušíme si ty naše dary. Vlez si do něj!“ Rozumu to bylo po té dlouhé štrapáci právě vhod, a tak se usadil v hochově hlavě a pěkně si tam hověl. Když se ovčák probudil, promnul si oči a ejhle! Hned tu byla myšlenka: „Ej, k čemu tu pást ovce, pro jednou vyzkouším svoje štěstí i ve městě!“ e městě zašel k jednomu hodináři a dal se u něj najmout do služby ke koním. A protože za krátký čas byly hodinářovi koně ty nejkrásnější v celém městě, byl s ním mistr nadmíru spokojený. Ale chasníkovi to nebylo dost. Když mistr sedával s tovaryši u oběda, proklouzl ovčák tajně do dílny a tam opravoval hodiny, což ovšem zakrátko neušlo tovaryšské pozornosti: „Mistře, zatímco my sedíme u stolu, někdo chodí do dílny a pokračuje v naší práci. A ten někdo to dělá daleko lépe, než bychom to udělali my, musí to být mistr nad mistry.“ „Tomu musím přijít na kloub.“ řekl si mistr, a když příště seděli u stolu, postavil se k oknu tak, aby viděl do dílny. A tam se měl k pilné práci jeho pacholek od koní, bral do ruky jedny hodiny po druhých a opravoval je. Za nějakou chvíli se nemohl mistr udržet, vrazil do dílny a zvolal:„Hochu, ty jsi mistr! Ty nepatříš do stáje! Odteď budeš mým prvním tovaryšem!“ To bylo něco pro ovčáka! Za pár dní vyrobil tak krásné hodiny, že se nad nimi podivoval celý svět. ednoho dne král té země nechal vyhlásit, že má drahocenné hodiny, které se pokazily, kdo je opraví, dostane pět tisíc zlatých. Ale tohle oznámení mělo ještě druhou polovinu, kdo by při tom opravování neuspěl, ten musí položit hlavu na katovský špalek. Nebylo tedy divu, že se dlouho v celé říši nenašel žádný hodinář, mistr či tovaryš, který by to chtěl vyzkoušet. Když se ta novina donesla k uchu ovčáka, vydal se ihned ke králi a žádal na něm ty hodiny k opravě. Král potřásl hlavou a řekl: „Chlapče, chlapče, to nedokážeš a bude tě to stát život! Žádný z mistrů v mé říši si na to netroufnul a ty si troufáš?“ Ale chlapec trval na svém, jemu se to podaří a o svůj život se pranic nebojí. Tak se nechal král umluvit a poručil hodiny přinést. Ovčák si vzal hodinářské nářadí, hodiny rozložil, chvíli v nich něco kutil, pak je zase složil a ejhle! Když je zase postavil na jejich místo, tak se daly do chodu a tikaly tak vesele, až z toho bylo králi do skoku. Ze samé radosti dal král ovčákovi nejen těch pět tisíc zlatých, ale jako návdavkem ho učinil svým dvorním hodinářem, který mu díky své píli a šikovnosti byl den ode dne dražší. rál měl krásnou dceru, ale co bylo do její krásy, když se po celý svůj život ani jednou neusmála, což ho velmi trápilo. Proto dal vyhlásit, že ji za ženu získá ten, který ji rozesměje. Ale tohle oznámení mělo ještě druhou polovinu, kdo by při tom rozesmávání neuspěl, ten musí položit hlavu na katovský špalek. Zkoušelo to už mnoho nápadníků, ale všichni nakonec slavili veselku se zubatou, takže těm ostatním dávno na královské ženění přešla chuť. Když o tom slyšel ovčák, tu chvíli rozumoval a pak předstoupil před krále a řekl: „Chtěl bych rozesmát vaši dceru!“ „Ubohý hochu,“ zděsil se král: „to se ti nepodaří a bude škoda tvého mladého života. Zapomeň na to!“ Ale chlapec opět trval na svém, jemu se to podaří a o svůj život se pranic nebojí. Tak se nechal král umluvit poslal ho s jedním ministrem k princezně. včák měl pro princeznu tuhle báchorku: „To vám jednou vandrovali po světě tři chasníci, sochař, malíř a řečník. Jednou přišli do černého lesa, udělali si oheň a sedli si okolo. Tu byla tomu sochaři dlouhá chvíle, vzal pořádný špalek dřeva a vyřezal z něj pannu. Tu připadlo malíři, aby tu pannu vymaloval do spanilosti. A když vypadala jen a jen promluvit, vzal ji do učení řečník. A pak se ti vandrovníci škorpili a hašteřili, komu že teď ta panna patří. A protože tuhle odpověď nezná nikdo na

Čarodějné zelíčko Bratři Grimmové o vám jednou na tomto světě žil mladý lovec, který se vydal do lesa na čekanou. A protože to byl chasník veselý a srdečný, zvesela si pískal do kroku, až se z toho jednomu tetelilo srdíčko. A když měl napísknuto na další trylek, objevila se tam pojednou stará ošklivá matička, která ho pozdravila a řekla: „Dobrý den, panáčku, ty jsi mi ale nějak veselý a spokojený. To mě není ani do kroku, ani do skoku; mám velký hlad i žízeň, dej mi nějakou tu almužnu.“ Lovec ubohou matičku politoval, sáhnul do torny a dal ji, co měl, však on se nějak obejde. Pak chtěl jít dál, ale stařenka ho pozdržela a řekla: „Poslouchej, chlapče, co ti řeknu. Ty máš srdce k pohlazení. Víš co? Jdi dál touto cestou až přijdeš k jednomu stromu, na kterém sedí devět ptáků a ti drží v zobácích plášť a tahají se o něj. Vezmi svoji pušku a střel mezi ně, určitě ten plášť pustí na zem ale zasáhneš i některého z nich. Ten plášť si vezmi, protože je kouzelný, když si ho přehodíš přes ramena, budeš hned na místě, kde si budeš přát. Z toho mrtvého ptáka vyjmi srdce a spolkni ho, potom najdeš každé ráno pod polštářem kousek zlata.“ Lovec té moudré matičce poděkoval, i když si pomyslel: „Pěkné věci k slibování, teď jen aby z toho taky něco bylo.“ le sotva ušel sto kroků, uslyšel nad sebou ve větvích křik a hlomození, a když zvedl oči, tu uviděl hejno ptáků, kteří se zuřivě prali o nějaký hadr, klovali se zobáky a křičeli, skřehotali a vřískali, inu jako hejno pekelníků. „Nu, podívejme se,“ řekl si lovec: „to je přesně tak, jak to ta matička povídala.“ Sundal z ramene pušku, zacílil a střelil mezi ně. Prásk! A peří se rozlétlo na všechny strany! Ptáci se měli s velkým křikem k úprku, ale jeden padnul zasažený dolů a ten plášť se snesl na něj. Tu udělal lovec, jak mu stařenka poradila, ptáka rozříznul, vyhledal srdce, spolknul je a plášť si vzal domů. ruhého dne, když se probudil, mu přišlo na mysl to babské povídání, a tak zvednul polštář a tu máš čerte kropáč! Usmíval se na něj kousek zlata! A od teďka to bylo tak každý den, když se ráno probudil. Nahospodařil si tímto způsobem pěknou hromádku zlata, až si jednoho rána pomyslel: „K čemu je mi všechno to zlato, když dřepím doma? Co se vydat do světa a trochu se v něm porozhlédnout?“ A protože nikdy neměl daleko od řeči k činu, rozžehnal se rodiči, hodil si na záda svoji pušku a vydal se do světa. el a šel, až jednoho dne přišel do hustého černého lesa, a když se ten les měl ke svému konci, stál tam v rovině přenádherný zámek. Jedno okno toho zámku bylo otevřené a v něm byla rozložená stařena ošklivá jako noc a vedle ní stála dívky krásná jako den. Nu, ta stařena vám byla ale čarodějnice a zrovna skřehotala dívce do ucha takovouto písničku: „Podívej se na toho, co právě vychází z lesa, ten si nosí svoje štěstí v žaludku. Ale tohle štěstíčko by lépe slušelo nám. Musíme to ptačí srdéčko dostat! Jen si představ, každé ráno kus zlata pod polštářem!“ A snovala sítě, jak to zaonačit, aby se to vyvedlo. A k posledku si neodpustila přísné nakázání: „A jestli mě neposlechneš, zle se ti věru povede!“ dyž přišel lovec blíž, zaostřil oko na tu dívčí spanilost a řekl si: „Už jsem tak dlouho na cestě, měl bych si odpočinout. Co si zajít do tohoto krásného zámku, vždyť peněz mám dost!“ Ale do zámku ho nehnala únava, prostě se do toho krásného obrazu v okně zakoukal. Vešel a byl přátelsky přivítán a ty dvě ho hostily jako nějakého pána. Netrvalo to déle než na sedm slepičích kroků a jedno soví zahoukání a byl do té čarodějnické dcerky zamilován tak, že nemyslel na nic jiného, než že by jí snesl i modré z nebe, jen kdyby si to byla přála. Tu byl ten pravý okamžik pro čarodějné podnikání. „Teď si musím vzít to ptačí srdéčko, ani nepozná, že mu chybí.“ pomyslila si čarodějnice a měla se k vaření lektvaru. Když ho uvařila, nalila ho do poháru a podala ho dívce, která ho musela zamilovanému chasníkovi sama předložit. Lovec omámený láskou stěžil vnímal, co pije, a když to vypil, vyvrhnul

Jak král hledal nevěstu Joseph Haltrich yl jednou jeden král a ten hledal ženu, když tu se dozvěděl, že na dvou šlechtických dvorech by měli mít překrásné dcery. Protože by ale rád poznal, jaké vlastně jsou, sundal si svoje drahocenné královské šaty, zavinul se do zemanského pláště a vydal se na cestu. řišel na první šlechtický dvůr, kde měla žít jedna velmi krásná, ale trochu domýšlivá dívka. „Pozdrav pánbů, krásná panno!“ zvolal při vstupu na dvůr. „Kdopak jsi?“ zeptala se dívka nevrle, protože podle šatů ho měla za někoho zcela bezvýznamného. „Šlechtic, krásná panno!“ řekl král: „Šlechtic s urozeným jménem a dobrým vychováním.“ „Nu, tak se posaď, támhle na lavici!“ poručila slečna. „Nechci sedět, chci tě o něco požádat. Nechceš se stát mojí ženou?“ Tu dívka vzteky a úlekem zbledla a zvolala: „Ty nestydo! Pakuj se odtud! Já jsem bohatá a čekám na hraběte nebo knížete!“ tak se král vydal na druhý dvůr, tam měla být také velmi krásná dívka, ale prý skromná. „Pozdrav pánbů, krásná panno!“ zvolal při vstupu na dvůr. „Pěkně děkuji, pane.“ „Mohu si s tebou promluvit, krásná panno?“ „Jistě, posaď se tady vedle mne na židli.“ „Nechci sedět, chci tě o něco požádat. Jsem chudý šlechtic ale urozeného jména, nestala by ses mojí ženou?“ Tu dívka zčervenala studem a na chvilku ztratila řeč, ale nakonec řekla: „Jak já přijdu k takové poctě?“ ale její oči říkaly: „Ano.“ Tu jí král stisknul ruku a řekl: „Brzy se vrátím a odvedu si tě.“ yní se král vrátil do paláce, oblékl si královské šaty, na hlavu posadil korunu a vydal se na ten první šlechtický dvůr. „Zdravím tě, krásná panno!“ „Ach, pěkně vítám, pane králi, prosím, posaďte se tady vedle mne.“ „Mám jedinou otázku, chceš se stát mojí ženou?“ „Ano, jsem bohatá a na tak velkého pána, jako jste vy, jsem čekala.“ „Jako chudého, ale počestného šlechtice jsi mě odmítla!“ řekl král hněvivě: „Ty nejsi krále hodna!“ S tím nechal hrdopýšku stát a jel k té druhé dívce. „Zdravím tě, krásná panno!“ „O, jaká milost, náš pan král. Prosím, posaďte se zde vedle mne na židli!“ „Mám jedinou otázku, chceš se stát mojí ženou?“ „Ach, pane králi, jsem jen chudé děvče, chci za manžela jen chudého a počestného muže a takového jsem už našla.“ „Ale to jsem, díky bohu, já, moje milá! Staneš se královnou, a tak to má být!“ ak to si ta chudá nechala líbit a za nedlouho seděla na královském trůnu, ale v srdci navždy zůstala to skromné děvče. Ta pyšná šlechtična čeká na bohatého hraběte nebo knížete dodnes a dobře jí tak

Husopaska Bratři Grimmové yla jednou jedna královna, která byla už dlouho vdova, a ta měla krásnou dceru. Když princezna vyrostla, požádal ji o ruku princ z daleké země. A když přišel čas a princezna se měla vydat za ženichem, vystrojila ji její milující matka na cestu s tolika poklady, bylo vám to krásných věcí, zlata, stříbra, šperků, nádobí; zkrátka všechno, čím se uctívají královské nevěsty. Doprovázet měla princezničku jedna mladičká komorná; té královna milovanou dcerku poručila; ta ji měla předat do rukou ženicha. Obě dívky dostaly na cestu koně, ten princeznin se jmenoval Falada a nebyl to jen tak nějaký kůň, ten vám uměl mluvit! Když nadešla hodina loučení, odešla matka do ložnice, tam vzala nožík, řízla se do prstu a tři kapky své královské krve nechala skanout na bělounký klůcek. Ten pak dala dceři a pravila: „Milé dítě, tento klůcek opatruj jako oko v hlavě, bude tě cestou chránit.“ Pak se v slzách rozloučily, princezna si klůcek strčila do záňadří, nasedla na Faladu a vydala se za ženichem. ely asi hodinu a tu princezna najednou pocítila velkou žízeň, a tak řekla komorné: „Sestup a naplň mi můj zlatý pohár vodou z pramene, ráda bych se napila.“ „Když máte žízeň,“ pravila komorná nevrle: „slezte z koně, lehněte si k vodě a napijte se, já nejsem vaše děvečka!“ Princezně, protože měla opravdu ukrutánskou žízeň, nezbylo než sestoupit z koně, sklonit se nad pramenem a pít; musela se obejít bez svého zlatého poháru. Tiše si povzdechla: „Ach bože!“ Tu zašeptaly tři kapky matčiny krve: „Kdyby tohle tvoje matka viděla, srdce by jí puklo od lítosti.“ Ale princezna byla pokorná, neřekla nic a opět nasedla na koně. jely několik mil, ale den byl horký a princezna zase dostala žízeň. Protože to byla duše čistá a na zlá slova své komorné dávno zapomněla, zavolala na ni: „Sestup a naplň mi můj zlatý pohárek!“ Ale zpupná komorná odsekla: „Chcete-li pít, napijte se sama, nejsem vaše děvečka!“ Tak princezna zase sestoupila z koně, položila se k tekoucí vodě, zaplakala a řekla: „Ach Bože!“ Tu ji odpověděly tři kapky matčiny krve: „Kdyby tohle tvoje matka viděla, srdce by jí puklo od lítosti.“ Když pak princezna pila, příliš se naklonila a klůcek s třemi kapkami krve ji vypadnul a uplaval po vodě, aniž by to zpozorovala. Ale komorná se z toho potají radovala, neboť bez ochrany tři kapek mateřské krve jí byla princezna vydána všanc. Když chtěla opět nasednout na Faladu, komorná se na ni osopila: „Falada patří mně, ty si vezmi tuhle herku!“ Pak princeznu donutila svléci královské šaty a obléci si její obyčejné a k posledku musela také přísahat, že o tom na královském dvoře ani necekne, a když to nedodrží, bude po ní. Jen Falada byl mlčenlivým svědkem toho zločinného chování. Pak jely dál, až konečně dorazily na královský zámek. am je přivítali s jásotem a radostí, sám princ jim vyšel vstříc, pomohl komorné z koně, protože si myslil, že je to jeho nevěsta, a vedl si ji po schodech vzhůru; princezny si nikdo ani nevšimnul, zůstala stát dole pod schody a bezradně se rozhlížela. Starý král, který shlížel z okna, ji tam uviděl a velmi se podivil, byla tak křehká, jemná a krásná; vešel do hodovní síně a zeptal se nevěsty na tu, která stojí dole na dvoře, kdopak to je. „Ale jen jedna komorná, vzala jsem ji na cestu, aby mi rychleji ubíhala, dejte si nějakou práci, ať tu nezahalí!“ Ale král pro ni neměl žádnou práci, až nakonec rozhodl: „Mám tu malého chlapce, který pase husy, tomu by mohla pomáhat.“ Chlapec se jmenoval Ječmínek a tomu měla princezna pomáhat pást husy. ruhého dne pravila komorná princi: „Milovaný manželi, splníte mi jedno přání?“ On odvětil: „Jistě, má milovaná.“ „Nechejte zavolat řezníka a toho koně, na kterém jsem přijela, nechejte porazit, začíná jankovatět!“ Komorná se totiž děsila toho, že by Falada mohl promluvit. Když se princezna dozvěděla, že Falada má umřít, tu zašla ve vší tajnosti za řezníkem a zaplatila mu zlatem za jednu malou službičku. Měl přibít Faladovu hlavu nad Půlnoční bránu, kudy cho

Ďábel se třemi zlatými vlasy Luboš Hofmann byla jedna matička a té se narodil synáček a ten byl Štěstím políbený. A koho v těch dávných časech políbilo Štěstí, tomu byla souzena královská dcera. Toho času, kdy došlo k tomuto líbání, přibyl do té vsi král a ptal se, co je nového. Ti lidé ho nepoznali, a tak mu radostně hlásili, že se narodil hošík Štěstím políbený a jejich budoucí král. Nu, to krále věru rozezlilo, však to byl jeden z těch, co mají srdce černé jako noc, ale svůj hněv opanoval a šel k rodičům toho chlapce, stavěl se k ním lichotně a řekl: „Vy jste tak chudí, přenechejte mi vaše dítě, já se o ně postarám.“ Ti se zprvu zdráhali a zpěčovali, ale cizinec posypal stůl zlatem tak vydatně, že si pomysleli: „Je to dítě Štěstím políbené, tak to bude k jeho dobru.“ rál hošíka položil do truhličky a jel s ním pryč. Jel a jel, až přijel k hluboké vodě. Tu nelenil a nepohodlného nápadníka své dcerky hodil i s truhličkou do hlubiny. Ale ta se nepotopila, pěkně si plavala jako loďka a dovnitř se nedostala ani kapka vody. Dokolébala se až na dvě míle od hlavního města, zrovna k nějakému mlýnu, kde se zachytila u náhonu. A byla to věru šťastná náhoda, že tam stál jeden prášek, který ji uviděl, popadnul hák a přitáhnul si ji k sobě, jelikož mu přišlo na um, že by v ní mohl být poklad. Ale ouha! Když ji otevřel, ležel uvnitř krásný hošík, veselý a čiperný radost pohledět. Zanesl ho mlynářským, a protože tito žádné děti neměli, zaradovali se a řekli: „Seslal nám ho sám pánbů.“ Arci starali se o něj jako o vlastního! běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání. ednoho dne byla velká bouře a při tom blýskání a hromování zabloudil do mlýna sám král. Podivil se a u starých vyzvídal, zda ten hezký a urostlý chasník je jejich syn. „I kdeže,“ odvětili: „je to nalezenec, připlaval k nám před čtrnácti lety v truhličce, zachytila se u náhonu a náš prášek ji vytáhnul z vody.“ Tu král poznal, že mu cestu zkřížilo to zpropadené Štěstím políbené děcko a měl se k nové lsti a zákeřnosti: „Dobří lidé, nemohl by ten chlapec zanést paní královně dopis? Zaplatím mu rovné dva zlaté!“ „Jak pán poroučí,“ odvětili a poručili hochovi, aby se přichystal. Král zatím napsal královně ošklivé psaní, ve kterém stálo „jakmile ten hoch s tímto psaním dorazí, nech ho zabít a pohřbít, a to vše se musí stát dříve, než se vrátím.“ Inu, mají to králové ale podivné zvyky. inoch se vydal na cestu, ale při tom putování zakopnul o bludný kámen a k večeru se zamotal v jednom černém a hlubokém lese. A byla to věru šťastná náhoda , že ve tmě viděl světýlko, šel za ním a přišel k nějaké chalupě. Když vešel dovnitř, seděla tam u ohně stařenka. Polekala se, když ho viděla a řekla: „Propána, kde ses tu vzal a co tu hledáš?“ „Jdu ze mlýna,“ odvětil: „nesu dopis paní královně, ale ztratil jsem se. Mohu tu přenocovat?“ „Ubohý hochu, co tě nemá,“ spráskla ruce ta dobrá duše: „dostal ses do loupežnického doupěte, zabijí tě, až tě tu najdou.“ „Víte co, babičko, ať si mě najdou, ať si mě třeba zabijí.“ řekl hoch: „Nebojím; jsem tak unavený, že stejně nemohu dál.“ Položil se na lavici a usnul, co by ho do hluboké vody hodili. Brzy nato přišli lupiči a vztekali se náramně, co to tam leží za cizího kluka. „Ach,“ řekla stařenka: „je to jen nevinné dítě, ztratil se v lese, vzala jsem ho sem z milosrdenství, nese dopis paní královně.“ Lupiči dopis otevřeli a četli a stálo v něm, že ten hoch má být, jakmile přijde, připraven o život. Taková špatnost se těm ukrutníkům nelítostným v krku vzpříčila, jejich vůdce to psaní na místě roztrhal, vzal pergamen a napsal psaní docela jiné. Paní královně poručil, aby toho hocha, co přinese psaní bez odkladu oženila s princeznou. A pak lupiči nechali hocha v klidu ležet až do rána, a když se probudil, dali mu dopis a ukázali mu správnou cestu. rálovna, když ten dopis obdržela a přečetla, udělala vše, jak v něm stálo, inu, znala podivné zvyky králů. Nechala vystrojit nádhernou svatbu a princezna byla s tím dítětem Štěs

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxbvfrdejhhhhtttttttttttttttttttr...

SailorFrom Wikipedia, the free encyclopediaJump to: navigation, search This article is about maritime crew. For other uses, see Sailor (disambiguation). "Mariner" redirects here. For other uses, see Mariner (disambiguation). "Boatmen" redirects here. It may also refer to a nickname for the Toronto Argonauts of the Canadian Football League. Three types of mariners are seen here in the wheelhouse: a master, an able seaman, and a harbour pilot.A sailor, mariner, or seaman is a person who navigates water-borne vessels or assists in their operation, maintenance, or service. The term can apply to professional mariners, military personnel, and recreational sailors as well as a plethora of other uses. Etymologically, the name preserves the memory of the time when ships were commonly powered by sails, but it applies to the personnel of all vessels, whatever their mode of locomotion. Professional mariners hold a variety of professions and ranks which are fairly standard, with the exception of slight naming differences around the world. Common categories by department include the Deck department, the Engineering department, and the Steward's department. Mariners can also be categorized by status as senior licensed mariners or unlicensed mariners. A number of professional mariners have left the industry and led noteworthy lives in the naval services or on the shore. For example, Traian Băsescu started his career as a third mate in 1976 and is now the President of Romania. Arthur Phillip joined the Merchant Navy in 1751 and 37 years later founded Sydney, Australia. Merchant mariner Douglass North went from seaman to navigator to winning the 1993 Nobel Prize in Economics. Contents [hide] 1 Professional mariners 1.1 Deck department 1.2 Engineering department 1.3 Steward's department 1.4 Other departments 1.5 Working conditions 1.6 Life at sea 2 Notable mariners 3 Other uses 4 See also 5 Notes and references 6 External links [edit] Professional marinersSeafarers hold a variety of professions and ranks, each of which carries unique responsibilities which are integral to the successful operation of an ocean-going vessel. A ship's crew can generally be divided into four main categories: the deck department, the engineering department, the steward's department, and other. [edit] Deck departmentFor more details on this topic, see Deck department. An able seaman stands iceberg lookout on the bow of the freighter USNS Southern Cross during a re-supply mission to McMurdo Station, Antarctica; circa 1981.Officer positions in the deck department include but are not limited to: Master and his Chief, Second, and Third officers. The official classifications for unlicensed members of the deck department are Able Seaman and Ordinary Seaman. A common deck crew for a ship includes: (1) Chief Officer/Chief Mate (1) Second Officer /Second Mate (1) Third Officer / Third Mate (1) Cadet/Officer Cadet (1) Boatswain (2-8) Able Seamen (0-3) Ordinary Seamen [edit] Engineering departmentFor more details on this topic, see Engineering department. A ship's engineering department consists of the members of a ship's crew that operates and maintains the propulsion and other systems onboard the vessel. Marine engineering staff also deal with the "hotel" facilities onboard, notably the sewage, lighting, air conditioning and water systems. Engineering staff manage bulk fuel transfers and require training in firefighting and first aid. Additional duties include maintaining the ship's boats and performing other nautical tasks. Engineers play a key role in cargo loading/discharging gear and safety systems, though the specific cargo discharge function remains the responsibility of deck officers and deck workers. A common engineering crew for a ship includes: (1) Chief Engineer (1) Second Engineer / First Assistant Engineer (1) Third Engineer / Second Assis

nn