Každoročně se scházíme zde, před budovou Hlávkovy koleje, abychom bránili zapomenutí události, která se stala již před dlouhými 70-ti lety, ale svou relevanci má i nadále, a která vedla k tomu, že se den s tímto datem stal jedním ze dvou našich významných sedmnáctých listopadů 20. století. Jsme si, ostatně, vědomi i zcela unikátní propojeností těchto dvou dat – studentský pochod týkající se 50. výročí události první vedl k události druhé.

Zatímco to druhé datum, které dnes bude – nikoli zde, ale na jiných místech Prahy – oslavováno spíše v odpoledních a večerních hodinách, je připomínkou radostnou, neboť odstartovalo konec komunismu v naší zemi, to první, ranní, je připomínkou tragickou. Tragickou pro řadu konkrétních lidí, kteří na ni doplatili svým životem nebo dlouholetým vězněním v koncentračních táborech. Z nich nejvíce známe studenta Jana Opletala, ale bylo jich mnohem více. Tragickou však hlavně tím, že znamenala novou, radikálnější a tím daleko nebezpečnější fázi nacistické okupace naší země. Její vůdcové tehdy dobře pochopili, že je třeba zaútočit na českou inteligenci a studentských demonstrací proto využili k uzavření vysokých škol. Česká společnost tím měla být zasažena na svém nejcitlivějším místě.

Tato těžká zkouška je naštěstí dávno za námi, přežili jsme ji a dnes už jde především o to, jaké poučení si z ní odnášíme pro budoucnost. Nemyslím, že se k nám vrátí hitlerovský nacismus, tato obludná, zdánlivě nepochopitelná a nijak nehajitelná ideologie, která – nicméně – ve 30tých letech v Německu, ale i v některých dalších evropských zemích oslovila nemálo lidí. Tato konkrétní ideologie se jistě nevrátí, ale bylo by chybou si myslet, že máme navěky vyhráno.

Souhlasím se známým myslitelem a filosofem Isaiahem Berlinem, který kdysi řekl, že „hrůzy 20. století nebyly způsobeny negativními lidskými vlastnostmi, ale idejemi“. To je určitě pravda. Není tomu tak, že se v Německu na počátku 30tých let – najednou, z ničeho nic, nějakým explozivním genetickým defektem – u lidí objevily mimořádně zlé lidské vlastnosti. Bylo to úplně jinak. Zrodily se tam zhoubné ideje a – jak se ukázalo – to stačilo.

Takové ideje se v různých podobách rodí stále. Mohou být – na první pohled – mírnější, méně agresivní a méně přímočaře brutální než byla ideologie nacistická (nebo komunistická), ale jejich strukturální charakteristiky jsou obdobné. Opět jsme konfrontováni s vírou v jednu konkrétní spásnou ideu, opět se objevují snahy tuto ideu prosadit za každou cenu. Když se zdá, že to nejde po dobrém, pak se vyzývá k tomu, aby byly použity i metody méně mírumilovné.

Právě toto poučení si já odnáším z hrůzných 30tých let a z toho, co se stalo 17. listopadu 1939. Jsem rád, že je nás stále více, kdo si tento mechanismus vzniku hrůzných ideologií uvědomují.