Estébáci chtěli Václava Havla zdeptat, marně

Václav Havel nebyl jako začínající dramatik a „buržoazní dítě“ pro StB zpočátku nijak zajímavý. Když si ho ale všimli, už mu nedali pokoj.

StB se na Havla poprvé zaměřila v roce 1966, kvůli jeho stykům s lidmi ze západu a kulturní i společenské angažovanosti. Jenže zakrátko přišlo pražské jaro a StB se stáhla do ústraní. Nikdo nevěděl, včetně všemocné tajné policie, kam se bude vývoj ubírat. Jenže přišel 21. srpen 1968 a StB opět vylezla ze své nory. A nezapomněla ani na Havla.

Estébáci na to šli od lesa, potřebovali do Havlova bytu dostat odposlech, tak už v říjnu zašli na pražské technické služby a tam jim soudružsky nabídli, že opraví jeden dům na nábřeží na své náklady. Ne náhodou to byl dům, ve kterém bydlel Václav Havel. Soudružská výpomoc se nedala samozřejmě odmítnout, StB se neodporovalo, a navíc technické služby ušetřili, že? Za měsíc už estébáci v montérkách „hákovali“ na domě a při tom dali Havlovi štěnici na strop pod tapetu.

Jenže bratrská sovětská pomoc v srpnu roztrpčila i některé příslušníky tajné policie, a tak se stalo, že se přes několik prostředníků Havel dozvěděl, že má doma odposlouchávací zařízení. Na nic nečekal, vzal si štafle a pustil se do hledání. Těm, co seděli u sluchátek, došlo, co se děje, a tak spěchali na půdu, aby štěnici odstranili dřív, než ji Havel najde. Nestihli to, Havel mikrofon našel a prý se s ním o něj chvíli přes strop přetahovali. Ten potom svůj nález triumfálně odnesl na VB a nechal si zaprotokolovat předání odposlouchávacího zařízení a celou věc stížnostmi hnal až do federálního shromáždění, samozřejmě spíše pro formu na zlost StB.

Nějakou chvíli mu dali pokoj a stáhli se z dohledu, jenže když začal opět v sedmdesátých letech politicky a veřejně „zlobit“, což vyvrcholilo Chartou 77, vedle neskrývaného fízlování si na něj zřídili dokonce i pozorovatelnu. Ta byla umístěna v Šítkovské vodárenské věži u Mánesa na břehu Vltavy. Odtud 24 hodin denně sledovali dům, ve kterém Václav Havel bydlel. Poslední estébák pozorovatelnu prý opustil až v březnu 1990.

Skryté pozorování však nestačilo, estébáci věděli, že Havla nezlomí, tak se jej snažili jednoduše vynervovat. V některých dobách ho dokonce doprovázeli podobně jako později jeho prezidentská ochranka. Nehnuli se od něj na krok, šahali mu do košíku, když nakupoval, dívali se mu do peněženky, když platil, div s ním nechodili na záchod. A co víc, nejen že mu neustále poškozovali auto a dělali naschvály, dokonce se ho pokusili několikrát vytlačit pod jedoucí auta, aby to vypadalo jako nehoda.

Každého, s kým mluvil nebo se jen pozdravil, okamžitě legitimovali a už měl vroubek. Pravidelně mu také stávalo estébácké auto před domem. Na Hrádečku u jeho chaty pak ostentativně parkovalo normální auto VB s hlídkou, které tam estébáci posílali, navíc si v blízkosti postavili i sledovací chatku. Občas jej z domu nepustili, to mu pak jídlo nosili sousedi.

Havel tomu všemu čelil slušností a silnou vůli sobě vlastní. Estébáky i esenbáky už znal i jmény, takže soudruhy vždy slušně pozdravil a oslovil jménem s přídomkem pane, občas se i pobavili o takových těch každodenních věcech. Vypadalo to, že si na každodenní fízlování zvykl, ale nebyla to pravda. Jeho blízcí vzpomínají, jak těžce to nesl. Nicméně na sobě nedal nic znát, koneckonců to už bylo v jeho povaze. Ani své zdravotní potíže později na sobě nedával znát. Tím estébáky dost vytáčel, protože to vypadalo, že jej nic nerozhodí. A tak si opakovaně našli záminku, aby jej mohli zavřít do vězení a „zchladit“ ho.