Zlatí hoši: rozhovory s tvůrci série

 

První díl Zlatých hochů, kteří jsou zahajovacím tématem Příběhů bez scénáře, rozpoutal vášnivou diskusi nad tím, jak by měla vypadat výchova mladých sportovců. Emoce vzbudil zejména přístup některých rodičů, ale i trenérů hokejových družstev.

 

 

 

 

Příběhy bez scénáře budou po Zlatých hoších pokračovat ještě Životem na vlásku (Série hlubokých lidských příběhů pacientů, kteří čekají na transplantace.) a Zvěřincem (Tvůrci se snažili zachytit úsek života lidí a zvířat v jedné ZOO tak, jak ho měli možnost vidět a zažít.)

 

Nový originální projekt TV Nova přináší jedinečný pohled do vybraných prostředí se silnými lidskými příběhy, jež se vám vryjí do paměti

 

 

Zlatí hoši se říkalo našim hokejistům po vítězství na mistrovství světa v ledním hokeji v Naganu. Náš docusoap zachycuje jednu hokejovou sezónu budoucích „zlatých hochů“, kterým bylo v době natáčení 5 až 7 let.

 

Pan Borek hrál jako mladý hokej. Jeho jediný syn pokračuje v jeho šlépějích. Trenér na něj řve, maminka synka utěšuje. Co zmůže, když se táta rozhodl, že z kluka bude hokejista?

Zlatí hoši popisují malé hokejisty s nadáním i bez něj.

 

 

Některé děti hokej skutečně baví, mají v sobě od narození touhu vyhrávat. To je příklad syna a dcery Tomascových, kteří sní o kariéře v NHL. Hokej je pro ně vším. Po škole píší úkoly v hospodě nad ledem a přitom se po očku dívají na trénink svých idolů.

 

Zlatí hoši jsou také o nesplněných snech a ambicích tatínků, kteří se realizují přes své děti. Jako pan Beneš. Fanaticky miluje Slávii a výchovu svých tří dětí, školáka a malých dvojčat, která dělají na ledě teprve první krůčky, vede k nejlepším sportovním výkonům, nekritické lásce k milovanému klubu a nenávisti ke Spartě. Jeho snem je, aby syn jednou hrál za Slávii a natřel to Spartě.

PODÍVEJTE SE:
Rituálem v jedné z rodin je i močení na šálu nenáviděného klubu.

 

 

PROČ ZLATÍ HOŠI?

Tak se říkalo našim hokejistům po vítězství v Naganu. Tehdy jsem točila reportáž pro Na vlastní oči o našich medailistech, jejich rodinách a fanoušcích, kteří je po návratu z Nagana nosili na rukou. Náš seriál „Zlatí hoši“ zachycuje jednu hokejovou sezónu takových budoucích Zlatých hochů, kterým v době natáčení bylo 5 až 7 let.

 

V KTERÉM HOKEJOVÉM KLUBU JSTE NATÁČELI?

S tématem dětského hokeje jsem přišla já, mám osobní mnohaletou zkušenost se svými syny, kteří dělali nebo dělají hokej v HC Slavia Praha. Bylo proto přirozené domluvit se přímo s Vladimírem Růžičkou a natáčet hokejovou přípravku na Slavii. Je ale potřeba zdůraznit, že témata, která se v jednotlivých příbězích hokejových rodin rozehrávají, se netýkají jen nejznámějších klubů. Snažili jsme se popsat různé přístupy rodičů, dětí a trenérů, které jsou zobecnitelné nejen na všechny hokejové kluby, ale i na jiné sporty.

 

BYLO TĚŽKÉ ZÍSKAT RODIČE A DĚTI PRO TAK INTENZIVNÍ NATÁČENÍ?

Tým tvůrců si musel získat postupně důvěru všech, kteří v seriálu vystupují. Někteří odmítli hned na začátku. A jejich postoj jsme respektovali. Docusoap je formát, v němž nevíte, co se stane za hodinu nebo druhý den, neustále musíte reagovat na skutečnou realitu. Neexistuje natáčecí plán, vše se řeší ze dne na den. Proto si musí tým tvůrců hned na začátku natáčení vytipovat mnohem více postav, které jsou v daném prostředí nositeli důležitého tématu. Může se samozřejmě stát, že někdo si natáčení rozmyslí i v samotném průběhu, nebo že zasáhne vyšší moc. V našem případě odjezd na hostování v Kanadě, zranění, nemoc… co já vím. Natáčení pak může být mnohem složitější, nebo úplně nemožné.

 

O ČEM JSOU ZLATÍ HOŠI?

Jsou o šikovných dětech, které začnou s hokejem ve čtyřech letech, protože to dělal jejich táta. Některé z nich hokej skutečně hodně baví, mají v sobě od narození touhu vyhrávat. Jiné to dělají, protože musí.

Je o rodičích takových dětí, které nikdy podobný sport nedělaly, ale rodiče udělají vše pro radost svých dětí. Včetně toho, že se musí uskromnit, protože dnešní hokej pro děti je drahá záležitost.

Je o nesplněných snech a ambicích tatínků, kteří se realizují přes své děti. Nutí je trénovat víc než ostatní, nosit zátěž v bruslích, a to s cílem hrát v NHL. Je o manželkách takových otců, které tráví většinu času u mantinelu, život si řídí podle každodenních tréninků a víkendových zápasů a moc je to nebaví.

 

 

Točili jsme na Slávii a strávili jsme tam celý rok. Já jsem se s malou, nebo s velkou kamerou účastnil každého tréninku oddílu, jehož „život“ jsme mapovali. Vždycky mě zajímalo, kde se berou nové talenty. Když je sledujete tak dlouho jako my, tak poznáte, jaká neuvěřitelná řehole to je. Na bruslích začínají jezdit děti od tří čtyř let. Drží se hrazdičky, padají a brečí. Rodiče je přemlouvají, aby to ještě zkusili... je to pořádný cirkus. Ti větší, kteří už jsou v oddílu, pak hrají třeba sto zápasů za sezónu. Každou sobotu, často i neděli, každé svátky jsou od sedmi hodin na ledě.

 

Vidět trénink, to je síla. Trenér na ně řve a nadává jim, ponižuje je a často se k němu s nadávkami přidají i přítomní rodiče. Působí to brutálně, ale trenér má ty děti rád. Ví, že jedině tak je vyburcuje a pomůže jim. Všichni kluci se už vidí v NHL, ale zatím netuší, kolik práce je čeká. Navíc z jednoho ročníku se šampiónem stane třeba jen jedno z dětí. Nikdo neví, kdo bude ten jeden, tak se všichni snaží. Je to trošku jako s výchovou bojovníků ve starověké Spartě, taky se tam s nimi nemazlili.

 

Myslím, že ne. Je to sice drsné, ale ty děti nejsou v běžném životě sprostší nebo zlejší.... A pozitivní na tom je to, že jsou vycepované. Jejich zážitky jsou tak intenzivní, že je naučí dobrým návykům, i když se klidně se poperou, protože jsou zvyklé soupeřit. Někdo by si mohl říkat, že ztratily dětství, ale hokej je hra, a ony to tak berou. Na druhou stranu je kolektivní sport naučí cílevědomosti. Když už si člověk vytkne cíl, tak má smysl se o něj snažit, i když se musí vstávat každý den v pět ráno.

 

Jako na lidi velmi zapálené pro věc, kteří buď sami byli sportovci, nebo odmalička dělali hokej a nedokážou si představit, že by se jejich dítě věnovalo ve volném čase něčemu jinému. Někteří rodiče jsou skoro až fanatiky. Měli jsme tam jednoho opravdu svérázného tatínka, pana Beneše. Ten hokej opravdu prožívá a říká: Někdo chce v životě mít majetek, auta, někdo chce mít v životě milenky, někdo prachy, já jenom chci, aby mí synové hráli hokej za Slávii a natřeli to Spartě. To je všechno, co od života očekávám. Tím pádem své tři kluky strašně cepuje. Mají doma muzeum slávistických ikon a nenávidí Spartu.

 

Měli jsme štěstí, že jeden z kameramanů hrál hokej, když byl malý. A kromě toho má taneční školu. To on jezdil s tou velkou kamerou, která stojí milión a půl, po ledě jakoby nic. Pro ostatní to nebylo jednoduché. Většinou běhali za mantinely.

 

 

Docusoap je na západoevropském televizním trhu zavedený, často využívaný a úspěšný formát, který dokáže přiblížit reálné prostředí moderní a atraktivní formou.

 

Formát docusoap do dějů před kamerou nijak nezasahuje, nemá průvodce, který na kameru vypráví divákům svůj příběh, ani odborníka v křesle, který komentuje děj. Jako běžný seriál sleduje příběh několika postav, které spojuje určité prostředí (často to bývá atraktivní pracoviště, např. letiště, nemocnice, vězení, zoologická zahrada, apod.).

 

Klíč k úspěšné docusoap tkví v tom, jak blízko si protagonisté pustí filmaře k tělu, tzn. nakolik může divák nahlédnout pod pokličku a kolik prostoru je věnováno i nepracovnímu soukromí postav a jejich osobním příběhům. Docusoap je obvykle vícedílnou sérií půlhodinových epizod.