Jen několik vteřin po začátku třetího semifinálového kola zazněla společná píseň kluků a hned se ukázalo, komu bylo shůry dáno, a kdo v apatyce s receptem v ruce marně čekal na zázračný sirup na hlasivky.

 

Skladba Sunny byla sice zaranžována tak, aby vyhovovala všem zbývajícím semifinalistům, ale nebylo vůbec těžké poznat, kdo má svůj part zjednodušený natolik, aby se ”vylhal” ze všech problematických míst. Zkrátka někdo byl opravdu Sunny, někdo spíš funny – ale v tom smutnějším významu tohoto slova.

 

Zbývá osmero kluků a já oupěnlivě doufám, že divácké SMSky budou v co největší míře souhlasit se skutečnými pěveckými výkony a že před zabouchlými branami do finále nezůstane stát někdo z těch, kteří by si to nezasloužili.

 

Jak tedy vypadal večer, kde spolu s klavírem doprovodilo semifinalisty i smyčcové kvinteto?

 

 

Martin Chodúr – Hallelujah (Leonard Cohen)

 

No, co dodat, Martin prostě špatně nezazpívá, i kdybyste ho k tomu nutili násilím. Místy mi sice přišel lehounce pod tónem, ale opravdu jen o pár centů. Předvedl svůj hutný hlas, ukázal slušnou práci s dynamikou a podal tuto skladbu velmi dobrým způsobem. Já mám ale tendenci srovnávat každý pokus o Hallelujah s verzí Johna Calea, kterou lidé znají všichni z filmu Shrek (případně s verzí Rufuse Wainwrighta, což je skoro stejná aranž). Ta je totiž i v těch vrcholných a nejhlasitějších pasážích mnohem více bolestivá, hlas zní utrápeněji a smutněji. Martinova verze byla v tomto směru místo pokornosti skoro až bojovná. Ač je nadále mým favoritem, za tohle mu musím jeden bodík strhnout a dávám devět bodů z deseti.

 

 

Miroslav Šmajda – Home (Daughtry)

 

Smyčce jsou skvělá věc, ale ne vždy jsou muzice ke prospěchu. Přijde mi, že tohle je případ této skladby. Miro by se potřeboval předvést na plnohodnotné rockové pecce a já se nemůžu zbavit pocitu, že všechny ty koncerty rockových zpěváků se symfonickými orchestry jsou většinou prapodivné, plné hudebních klišé a že i když se to poslouchat dá, tak původní nesmyčcová verze zní líp. Kvinteto se do toho opíralo v refrénech ze všech sil, ale marná sláva, to by se museli oefektovat a nazvučit jako Apocalyptica, aby nahradili ty scházející burácející kytary.

 

Mám obavu, že se to odrazilo i na Mirově výkonu. Že se s tou decentnější aranží nedokázal odvázat a otevřít naplno. V refrénech mi přišlo, že se škrtí, aby nepřeřval muzikanty. I přes tyto problémy je to ale velice slibný zpěvák do budoucna a kromě Chodúra asi jediný, kdo je schopný zazpívat rockovou pecku uvěřitelně a nesladce. Sobotní výkon hodnotím osmi body z deseti a doufám, že má finále jisté.

 

 

Marek Lacko – Whenever You Will Go (The Calling)

 

Někdo to tam má a někdo nemá. Marek bohužel nemá. Ten hlas je slaboučký jak čtvrtý nálev z Pigi čaje, intonace plavala lépe než František Venclovský, a když už tu házím jedno přirovnání za druhým, tak musím dodat, že Markův výkon mě bavil zhruba stejně jako projevy Davida Ratha. Podle mne by měl jít z kola ven (a Rath taky) a věnovat se moderování v rádiu, což mu nejspíš jde mnohem lépe. Dva body z deseti za snahu a odvahu. A i tak se při tom bodování cítím, jako kdybych dal bezdomovcovi na hlaváku pětitisícovku.

 

 

Jan Bendig – If I Ain't Got You (Alicia Keys)

 

No vida, to bylo to pravé na spravení chuti. Tenhle styl Honzovi skvěle sedí, předvedl jak rovné tóny, tak kudrlinky, špičkově začal pracovat s dynamikou, uměl tomu dát piánko i zařvat jak tur, závěrečná falzetová koloratura byla přímo medová a úchvatná. Po skončení pořadu jsem si znovu pustil Janovo castingové omlouvání a je opravdu vidět, jak doslova roste. Pamatujete si toho kluka, co před porotou začínal písničku snad desetkrát a prakticky celou dobu se omlouval? Vida, dnes patří k hvězdám semifinále a zpívá tak, že by mě možná naučil poslouchat i soul a árenbíčko, což se ještě nikomu nepovedlo. Dnes deset bodů z deseti a podle mě nejlepší výkon kola.

 

 

Leo Machala – Angels (Robbie Williams)

 

Před Bendigem, za Bendigem, nikdo nechce stát, protože ví, že proti němu bude vypadat jako trdlo. V tomto kole to vyšlo úplně přesně. Před Bendigem Lacko, za Bendigem Machala. Leo je prostě omyl, který ve finále nemá co dělat a asi neměl ani v semifinále, to už bych snad raději bral Ernesta Lieskovce. Doufám, že Leo se zaměří raději na modeling, kde mu nebude překážet ani neschopnost intonovat, ani zadrhávání v řeči. Pěvecký výkon hodnotím dvěma body z deseti a opět si připadám velmi rozhazovačně.

 

 

Thomas Puskailer – Ain't No Sunshine (Bill Whithers)

 

Já vím, že jsem s tím posíláním do modelingu už trapný, ale kam jinam s Puskailerem? I když on, jak se ukazuje na Youtube, už má za sebou i účinkování ve filmech, v reklamách, tančí výrazový tanec na divadle a dělá spoustu dalších aktivit. Proč se k tomu, co dokáže, snaží přidat zpěv – což nedokáže – nějak nechápu. Pěvecký výkon to byl plochý, nevýrazný, nezábavný. Ale pořád lepší než Lacko. Tak na čtyři body z deseti.

 

 

Denis Lacho – Myslím, že môže byť (Marián Čekovský / IMT Smile)

 

Zazpívat pomalou romantickou popárnu není tak jednoduché, jak se může zdát. Denis ukázal bezchybnou dynamiku, dlouhé rovné tóny, trošku chrapláku a hlavně skvěle pohyblivý rytmus. Žádné strojové odsekávání, ale schopnost nasadit tón před nebo za dobu přesně tak, aby to vytvořilo zajímavé pnutí a dodalo skladbě na naléhavosti. Tohle byla opravdová kvalita a tady se s body vůbec nebudu rozpakovat a nasázím deset z deseti. Šup s ním do finále!

 

 

Ben Cristovao – Family Portrait (Pink)

 

Po tom, co minule Ben totálně zprasil svou skladbu, jsem se bál a od prvních tónů jsem byl připraven skočit parakotoul za křeslo a ucpat si uši. Ale kupodivu, zdaleka to nebylo hrozné. Byla to Pink v totálně Benovském pojetí, měla v sobě hodně ”černého” - ve smyslu hudebním. Na rozevlátém rytmu bylo znát, že to tentokrát to Ben cítí dobře. Když jsem si skladbu pustil ze záznamu podruhé, líbilo se mi to ještě víc. Ano, tohle je poloha, ve které by Ben mohl hodně zazářit. Vidím to na sedm bodů z deseti, přeci jen, dokonalé to nebylo, ale velmi slušné a zábavné ano. Možná bych ještě bodík přidal za to, jak vztekle uprostřed písně švihnul s čepicí, což se k této naštvané písni velmi hodilo.

 

 

Teď už není co řešit. Z této osmice semifinalistů musejí v pondělí dva vypadnout. Opakovat se nebudu, z dnešní gilotiny je jasné, koho bych nominoval na vyhazov. Ve finále už bych totiž nerad šel s body pod nějakých 5-6. Uznejte, diváci, to si přeci nezasloužím. Udělejte mi to k vůli, snad po vás nechci tak moc. Ostatně, děláte to i pro sebe, i vy to budete muset poslouchat.

 

 

..: Vše o Česko Slovenské Superstar najdete ZDE

 

..: Předchozí gilotiny:

 - Spravedlivě vyřazení? (2. semifinále - Rozhodnutí)

 - Našli jsme Superstar? (2. semifinále - Dívky)

 - Reparát i propadnutí (2. semifinále - Kluci)