Upřímná zpověď

"Libor bude žebrat a já už mám málo." Muž popsal ubíjející život v ústavu

Káva a cigareta
Zdroj: Profimedia
Ilustrační snímek
Petr Zelený
Petr Zelený
Publikováno 26. 5. 2020
Téma:

Pavlu Nedomovi je 52 let, je inženýr. A už déle než 15 let žije v domově se zvláštním režimem. Jeho upřímnou zpověď přinesla iniciativa Jde to i bez ústavů, která prosazuje, aby stát více podpořil individuální přístup a bydlení klientů systému sociální péče.

"Jsem vzhůru už ve čtyři nebo v pět ráno. Snídaně by mohla být dřív, ale do jídelny nás pustí až v půl osmé, na chodbě před ní postáváme už od sedmi. Co bych taky dělal, v televizi jdou dětské pořady nebo zprávy. Tak je tu tlačenice, i když půlka lidí – naši stařečkové a ležáci – jedí na oddělení," začíná Pavlova zpověď.

 

Prý se těší na nedělní snídani, kdy je bílá káva s koblihou nebo štrůdlem. Ve svátky prý bývá kakao, to on ale nepije, protože je pro děti.

 

"Po snídani už slyším volání staniční (sestry) „Léékýý!“ a pak si jdu uvařit do kuchyňky kafe. To je novinka, dřív ho vařily sestřičky jen po obědě a zas fronta. Sice si to musím udělat sám, ale na cigárko před barák jdu už s hrnkem," popisuje světlý bod denní rutiny Nedoma.

 

 

Ve středu chodívá i na výrobu keramiky, protože kroužek vede hodná sestřička. Páteční terapii naopak vynechává, protože je sestřička prý naopak protivná a navíc se tam dělají věci, které Pavla nebaví.

 

"Po cestě z keramiky jsem si chtěl dát cigáro, ale Libor tam stojí a bude žebrat a já už mám málo. On si stejně ubalí z vajglů," svěřuje se Pavel s realitou svého života.

 

 

Nejdelší je ale pro něj prý doba po večeři, která je podle rozpisu zveřejněného iniciativou na programu už v pět hodin odpoledne. "Můžu jít do vesnice, mám klíč od brány – ale co tam a lidi na mě koukají divně. Asi zavolám mámě," vypráví dvaapadesátiletý muž.

 

Podle iniciativy podobně jako on žijí v Česku tisíce lidí. "Pan Nedoma by přitom mohl žít s podporou terénních služeb v bytě, tam kde se narodil, nebo tam, kde má své blízké," tvrdí aktivisté. Usilují o to, aby praxe velkých ústavů v Česku skončila podobně, jako se to stalo v jiných evropských zemích.

 

 

Platforma Jednota pro deinstitucionalizaci, která sdružuje celou řadu organizací z oblasti sociálních služeb, dokonce založila petici a před necelými třemi týdny poslala otevřený dopis ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové (ČSSD). V něm političku vyzývá, aby přešla od slov k činům a zasadila se o konec údajně zastaralého systému, který přeje velkým ústavům.

 

Redakce TN.cz se s žádostí o vyjádření obrátila právě i na úřad, který Maláčová vede. A ministerstvo zásadně odmítlo, že by přesun sociálních služeb z velkých ústavů do "domácího" prostředí jakkoli brzdilo, či dokonce sabotovalo.

 

"Pro Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) je proces deinstitucionalizace a transformace sociálních služeb velice důležitou oblastí a dlouhodobě podporuje zvyšování kapacity služeb komunitního charakteru. MPSV samo proces deinstitucionalizace vymyslelo a zavádí jej do praxe," ohradila se mluvčí úřadu Kristýna Křupková.

 

"Důležitou součástí transformace je vznik služeb chráněného bydlení, tedy bytů, kam se mohou stěhovat lidé z ústavních zařízení, tyto prostory odpovídají více běžnému životu. Od roku 2017 do 2018 se kapacita těchto služeb zdvojnásobila na celkových 4104 lůžek z původního počtu 2087," přidává statistiku mluvčí resortu.

 

 

A ozvala se přímo i ministryně Jana Maláčová. "Sama chci, aby sociální služby šly směrem deinstitucionalizace. Koneckonců je tak i napsaná strategie přípravy na stárnutí společnosti, kterou jsem předložila. Musíme si ale upřímně říct, že v současné chvíli není možné kompletní rušení všech zařízení a neděje se tak ani v zahraničí. Kdybychom měli kompletně deinstitucionalizovat, tak by to stálo stovky miliard korun a to v nejbližší době státní rozpočet ani evropské fondy nepokryjí," krotí očekávání Maláčová.

 

Chybějící peníze na sociální služby na začátku roku hlásila například Praha 10. Více v reportáži TV Nova:

 

TN.cz