Vaše náměty

606 09 09 09

zpravy@nova.cz

Krev na Kosově poli

Kosovo pole
Zdroj: TN.cz

15. června 1389 došlo k bitvě. která otevřela Turkům dveře do Evropy.

 

Jestli se na počátku 19. století říkalo o Balkánu, že je to sud se střelným prachem, ve 14. století musel být odjištěnou jadernou pumou. Neustále tam probíhal mocenský boj mezi místními říšemi – Srbskou, Uherskou, Bosenskou a Valašskou. Z východu se na Balkán tlačila mocná Osmanská říše, vliv se snažila udržet i upadající a dekandentní Byzantská říše.

 

Hlavním nositelem změn byla Osmanská říše. Vytlačovala zbytky dříve mocné Byzance, pomalu ji obkličovala a nahradila ji v roli regionální velmoci. Těžila především z nejednotnosti místních říší, které průběžně měnily loajalitu a nebyly schopné sjednotit se proti nepříteli z východu. V polovině 14. století dobyli Turci Dardanely a na evropské půdě ležící Drinopol, do nějž se přeneslo sídlo říše. Z města, které přejmenovali na Edirne, pak vedli výboje dál.

 

Slovanským národům na Balkánu však pořád ještě nedocházelo, v jakém jsou nebezpečí. Vážnost turecké invaze pochopil až srbský král Vukašín, kterému se podařilo shromáždit dostatečné síly, aby proti Turkům vytáhl. Jeho vojsko však nebylo tak silné, aby bylo schopné Osmany porazit. Roku 1371 byli sultánem Muradem poraženi u Orménionu, čímž Osmané získali oblasti dnešní Makedonie. Když v průběhu deseti let padla bulharská Sofie i srbská Niš, sjednotili se konečně Srbové, Bulhaři, Bosňané i Valaši do jednoho vojska a Turky roku 1387 porazili. Bylo to však na dlouhou dobu vítězství poslední…

 

 


Turecký sultán Murad I. dobře věděl, že musí porážku co nejrychleji proměnit ve vítězství. Na jaře roku 1389 shromáždil všechny dostupné muže u Plovdivu a začal postupovat směrem na Prištinu. Jen pět kilometrů od ní leželo Kosovo. Místo bylo z několika důvodů strategicky významné – dalo se z něj rychle dostat na různá místa na Balkánu. Muradova armáda se na místo dostala 14. června.

 

Murad měl ty nejlepší muže, jaké v časové tísni dokázal opatřit. Jeho armáda se skládala ze čtyřiceti tisícovek mužů, z toho bylo asi 5000 elitních janičářů. Srbský král Lazar dokázal postavit podobně silné vojsko – třicet tisíc vojáků. Na obou stranách se vyskytovali žoldáci všech možných národností. K bitvě došlo na den sv. Víta, neboli na Vidov dan.

 

Šípy a kopí

 

Armády se střetly na Kosově poli. Murad svěřil velení nad křídly svým synům – pravému velel Bayezid, levému Yakub. Sám sultán velel těžké jízdě umístěné ve středu vojska, hned za janičáři. Před hlavními liniemi se pohybovala asi tisícovka lukostřelců. Srbové se jim postavili v podobné formaci, Lazar byl také uprostřed vojska, křídlům veleli vojvodové Vuk Brankovič a Vlatko Vukovič. Bitva začala, kdy rychlí turečtí lukostřelci zasypali šípy srbskou jízdu. Rytířům v kvalitních zbrojích to vak příliš nevadilo, vytvořili formaci v podobě obráceného písmene V a napadli levé křídlo tureckého vojska. Podařilo se jim tam liniemi prorazit, ale nebyli dost početní, aby dokázali tohoto úspěchu dál využít. Turecká jízda je odrazila a obrnění ale pomalí srbští jezdci ztratili na ústupu spoustu mužů. Naopak srbský střed pomalu protivníky zatlačoval zpět.

 

 

Zrada a pomsta

 

Turecká jízda, která na levém křídle zatlačila srbské jezdce, pokračovala dál v útoku. Velel jí Bayezid, který později za rychlé manévrování v této bitvě obdržel přezdívku Yıldırım - Blesk. Nastal kritický moment bitvy: ve středu a na pravém křídle Srbové vítězili, ale na levém křídle se jejich linie hroutily. Právě v takových chvílích záleží na každém muži. A na srbské straně selhal jeden z nejdůležitějších. Historici dodnes hledají důvody, proč tehdy vojvoda Vuk Brankovič uprchl z pole. Někteří tvrdí, že Vuk žárlil na úspěchy svého vladaře a za slib srbské koruny ho zradil. Jiní historici ho obhajují, když se domnívají, že rozpoznal neodvratnou porážku a snažil se zachránit co nejvíc mužů.

 

Ať už to bylo jakkoliv, s 12 tisícovkami vojáků se v nejhorší možný čas vytratil z bojiště. Srbové sice statečně bojovali dál, ale s takovým oslabením nemohli zvítězit. Přesto se statečně bili dál a dá se říci, že tureckou armádu zničili. Srbské ztráty však byly tak vysoké, že zanikla i jejich armáda. Ano, bitva se vedla tak prudce, že boj neměl vítěze, obě armády byly rozprášené.

 

 

Smrt a život

 

Zahynuli i oba vůdci. Lazar padl, když čelil útoku janičářů. Společně s ním zemřela i většina ostatních srbských vůdců. Lépe se však nevedlo ani tureckému Sultánu Muradovi. Podle tureckých pramenů ho zbaběle zavraždil srbský vojvoda Miloš Obilič. Měl ho zabít, když se mu po bitvě vzdával. Předstíral, že před panovníkem poklekl, ale přitom ho probodl dýkou ukrytou v rukávu. Hned pak ho Muradova ochranka rozsekala na kusy. Jiné prameny však vypráví úplně jiný příběh: vrah sultána patřil k dvanácti jezdcům, kteří se prosekali tureckými liniemi. Náhodou se dostali až k Muradovu stanu, kde neznámý srbský rytíř rozsekl sultánovo břicho.


Turci si rychle zvolili nového vůdce, sultánem se hned v průběhu bitvy stal mladý Bayezid. Aby nebyly pochyby o nástupnickém právu, nechal bratra Yakuba ještě na bojišti uškrtit.


Vítězství a porážka


Přestože obě armády ten den v podstatě zanikly a nedá se říct, která na bojišti zvítězila, pokládá se bitva za srbskou porážku. Porážka měla zásadní význam pro obě strany. Turecký postup byl zastaven, ale pro Bayezida nebyl problém postavit během několika měsíců nové a ještě silnější vojsko. Zato Srbové se už nesjednotili. Začali provdávat dcery za turecké velmože – například dcera krále Lazara byla provdána za Bayezida. Ve stejných rukách se ocitlo i bývalé Lazarovo panství, stalo se tureckým vazalským státem. Muselo platit roční daň, ve městech byli rozmístěné turecké posádky a v turecké armádě bojovalo mnoho Srbů. Například syn nebohého krále Lazara se proslavil v bojích proti křížové výpravě, kterou proti Turkům zorganizoval Zikmund Lucemburský. Bitva na Kosově poli byla jen jedním z mnoha konfliktů, které v 14. století otevíraly dveře tureckému nástupu do Evropy. Čtyři roky po ní padlo Bulharsko, o moc déle nevydržela ani Makedonie.

 

Realita a symbol

 

Pro Srby se den bitvy stal jedním z nejdůležitějších dat jejich dějin. Učinili ji symbolem národní porážky a zrady. Den sv. Víta neboli Vidovdan sice podle juliánského kalendáře připadá na 15. června, ale podle kalendáře gregoriánského spadá na 28. června. Stala se během něj spousta extrémně důležitých událostí.

Například:
28. června 1914 byl v Sarajevu zastřelen srbskými atentátníky korunní princ František Ferdinand, což se později stalo záminkou ke konfliktu, známému jako první světová válka.


28. června 1919 byla ve Versailles podepsána mírová smlouva, která ukončila první světovou válku.


28. června 1921 král Alexandr I. podepsal ústavu království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Tento dokument bude později znám pod názvem Vidovdanská ústava.


28. června 1989 Slobodan Milošević pronesl řeč při příležitosti 600. výročí Bitvy na Kosově poli, ve které se zmínil hlavně o tom, že nikdo nesmí Srby bít. Vzhledem ke komplikované situaci v tehdejší jugoslávské autonomní oblasti došlo k opětovnému rozdmýchání nenávisti mezi Srby a kosovskými Albánci a rovněž se urychlil i rozpad jugoslávské federace.
 

tn.cz /kar