Vaše náměty

606 09 09 09

zpravy@nova.cz

Duchové mezi námi

VAŠE PŘÍBĚHY: Zážitky českých dětí, které mluví s duchy

Překvapené dítě
Zdroj: isifa.com

Přinášíme vám další příběhy lidí, tentokrát dětí, které mají duchařské zážitky. Jsou to totiž právě ony, které na přítomnost mrtvých nejcitlivěji reagují a od kterých často slýcháme, že s duchy mluvily. Čtěte, jaké zážitky mají české děti.

Maminku vyděsilo, když jí čtyřletý syn vyčetl, že ho nechala v roce 1983 umřít, a poznal svůj náhrobek. Ozvali se i další rodiče, kteří mají se svými dětmi podobné podivné zkušenosti. I lidé, kteří něco takového sami prožili nebo takové příběhy znají ze svého okolí.

 

Tady jsou příběhy tří dětí, které přišly s duchy do kontaktu. Příběhy, které se vám skutečně staly.


Adélka


Půl roku před narozením mé dcery zemřela manželova babička, která se jmenovala Marie. Shodou okolností se tak jmenovala i moje babička, která zemřela tři roky předtím. Moje dcera dostala jméno Adélka. Když jí byly necelé tři roky, z ničeho nic mi se zlostí zkřiveným obličejem vynadala, proč se jmenuje Adéla. Toto jméno se jí prý nelíbí, vždycky se chtěla jmenovat Marie. Byla jsem z toho celá bez sebe, ale to nebylo všechno.


Když byly Adélce asi čtyři roky, dělala jsem něco na zahradě. Adélka se dívala v obýváku na televizi. Když jsem přišla domů, našla jsem ji celou vyjukanou. Tvrdila, že se před ní najednou objevili dva průhlední modří lidé – starý pán se starou paní. Usmívali se na ni a natáhli k ní ruku. Ta se ale vylekala a schovala se za křeslo.


Po nějaké době jsme si prohlíželi naše svatební fotografie, když tu na jednu dcera ukázala a řekla: "Tohle je ta modrá paní.“ Byla to manželova babička Marie.

 

 

Babička


Svou babičku jsem měla moc ráda a dodnes tomu tak je. Když umřela, všechny nás to moc zasáhlo. Tu noc jsem brečela, strašně jsem litovala toho, že jsem se s ní nestihla rozloučit. A v půl jedné se to stalo.


Otevřela jsem oči, podívala se ke dveřím a uviděla ji. Byla to moje mrtvá babička – stála tam ve svetříku, teplácích a s drdůlkem. Asi mě to mělo vyděsit, ale nevyděsilo. Jen jsem začala znovu brečet. Pak si babička sedla ke mně na postel, pohladila mě po vlasech a řekla, ať nebrečím, že jí je už dobře a že mě má moc ráda. Pak mi dala do ruky panenku, kterou jsem od ní dostala, přikryla mě a odešla.


Myslela jsem si, že se mi to jen zdálo, ale vím, že to bylo skutečné. Důkazem je, že jsem ráno měla panenku v ruce. Babička se prostě se mnou chtěla rozloučit, když jsem to nestihla já.

 


Maruška


Odehrálo se to před více než dvaceti lety ve vesničce, na jejímž místě dnes stojí Temelín. V jednom domě se oběsila žena, Maruška se jmenovala. Její život skončil v malé místnosti vedle dlouhého balkónu. Tu místnost nechali její rodiče vysvětit a zazdít.


Moje sestřenice v té vesnici trávily prázdniny a hrávaly si s Maruščinými syny právě u ní na dvorku. Jednoho dne viděli, jakousi ženu s hlavou zahalenou v kápi, jak se prochází po balkóně sem a tam. Běžely za babičkou a vše jí řekly, ta Marušku pak také viděla.


Sestřenky si tam hrály dál a zanedlouho si na pochodující strašidlo zvykly. Jen vždy, když se Maruška zase objevila, pronesly: "Bába už zase chodí.“ Je škoda, že je dům už dávno zbouraný, docela ráda bych totiž Marušku viděla, ale možná už i ona našla svůj klid.

mom TN.cz