Emisní limity: šikana na automobilky nebo nutnost?

Stále přísnější normy na emise vycházející z výfuků osobních automobilů může někomu připadat jako šikana. Je to opravdu tak?

Technologie se stále zlepšuje, takže je možné požadovat po automobilkách, aby jejich výrobky byly stále dokonalejší. Už dávno si Evropa uvědomila, že kouřící vozy v ulicích je třeba potlačit. K tomu přispěly normy, které nakazují výrobcům aut maximální přípustné hladiny jedovatých plynů a nežádoucích částí ve výfukových plynech. Emisní normy jsou podle zákona označovány jako Euro a číslicí dle postupné platné právní normy. Tyto normy mají časové omezení. Například dnes platí norma Euro 4, ale tento rok vstoupila v platnost již norma Euro 5 pro nové vozy.

Co to znamená

Emisní normy hlídají množství nežádoucích látek ve výfukových plynech, především oxidy uhlíku (oxid uhličitý CO a oxid uhelnatý CO2), nespálené uhlovodíky HC, Oxidy dusíku NOx a pevné částice (saze) PM. Vývoj množství v gramech na kilometr jednotlivých částic si můžete prohlédnout v tabulce.

Šikana? Z části

Evropská unie a jednotlivé vlády samozřejmě tlačí, aby byly normy co nejpřísnější. Jenže mnohdy navrhované limity nebyly splnitelné. Dostat se k nim mohli výrobci dostat za cenu ohromných investic, které by se drasticky promítly do cen vozidel a tedy i do zájmu obyvatel o nová auta. Nechávali by si tedy ta stará s větší kouřovou clonou za výfukem.

Na druhou stranu je lobování automobilek stále silnější. Tvrdé normy se náhle změkčují, odsouvají se termíny jejich platnosti (například norma Euro 5 bude platit pro všechna auta bez výjimky až od roku 2011. Tak si EU zamazává svědomí například nařízeními, kdy výrobci musí veřejně dokládat emise oxidu uhelnatého, který ovšem není jedovatý plyn (jde o skleníkový plyn, který zvyšuje účinky oxidu uhelnatého).

Další pohled na věc je ten, že v produkci jedovatých a skleníkových plynů nevede automobilová doprava, ale domácnosti. Spalování tuhých či ropných paliv bez jakékoli dodatečné fáze čištění dnes však nemá žádné tak tvrdé legislativní omezení. Podobně je na tom i letecká (označuje se za jednu z nejšpinavějších) či lodní doprava. Poslední tvrzení dokládá například i studie japonských ekologů. Ta říká, že patnáct největších lodí světa vypustí za rok do ovzduší tolik jedovatých látek, jako 760 milionů automobilů.

Quo Vadis 

Otázkou tak stále zůstává, zda jsou emisní limity požadované vládami dostatečné či nikoli. Většina odborníků říká, že by měly být stále přísnější a postupem času zahrnout i povinnosti automobilek nabízet zcela bezemisní vozy. Podle dostupných informací se připravuje norma, která by například pamatovala i na to, jakou ekologickou stopu zanechá výroba konkrétního vozu. To by byla jiná čísla než jsou dnes. Vždyť výroba ekologického elektromobilu je vlastně tak neekologická (akumulátory jsou složeny ze vzácných prvků, jejichž těžba a výroba neskutečně zatěžuje životní prostředí) a přesunuje problémy emisí do elektráren, že by se rázem lidé mohli začít zajímat o to, jestli ekologie je skutečně ekologická. O tom však pojednával jiný článek.

________________________________________________

Zdroj:
dieselnet.com
Michal Takáts: Měření emisí spalovacích motorů, ČVUT , PLU 1737
Prof. Ing Jan Macek DrSc, Ing. Bohuslav Suk, CSc: Spalovací Motory I, ČVUT v roce 2000, PLU 2381
Prof. Ing. Dr. Josef Kožoušek: Spalovací motory, SNTL v roce 1956, 13-C3-4-II