Řízek, Jugoška, doložka – slaví 40 let!

Jak se v 60. letech cestovalo od nás do zahraničí?

Last minute. Elektronická vstupenka na palubu. Pendolino. All inclusive. Bankomat. Visa karta. Apartmán. GPS. Trawel. Zájezd na dva měsíce….

Tak na tyhle pojmy v souvislosti s 60. lety a cestováním úplně zapomeňte. Pamětníci jistě potvrdí! Při vytoužené zahraniční cestě měl tehdy našinec v hlavě úplně jiné pojmy. Třeba: „konzervy, Jugoška, razítko, diety, devizový příslib, řízek, Wartburg nebo výjezdní doložka…“

Kupředu, levá, ale jen někam…Kam? A jak?

Šedesátá léta moc možností jak poznávat svět nedávala. Soudruzi nestáli o informovaného a poučeného občana. Takže když už se - z dráty obehnané země vyjíždělo - většinou to bylo do takzvaného soc-dem bloku. To znamená do Bulharska, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska - pokud byl dostatek forintů - a Rumunska. K návštěvě našeho tehdejšího přítele na věčné časy, Sovětského svazu, bylo paradoxně potřeba speciální pozvání a povolení. Možná proto, aby československý občan neviděl, jak světlé zítřky mu strana a vláda připravuje. Češi a Slováci tu tehdy s oblibou navštěvovali třeba Krym nebo Soči. A Jugoslávie? Ta byla vůbec problematická. Platil sem zvláštní pas, se speciální výjezdní doložkou a s devizovým příslibem. A to by bylo asi tak všechno. Tedy pokud nepočítáme prominentní cesty prominentních soudruhů, jejich příbuzných a známých…

Je na západ cesta dlouhá...

A rozhlédnout se za železnou oponou, tedy na „západě“? Tak to už chtělo opravdu nadlidský výkon a spoustu štěstí. Většinou se to povedlo jen omezenému počtu lidí. A zase: přednostně a mnohem častěji vyjížděli ti vyvolení. Zájezdy organizovali cestovky. Víte kolik jich v té době u nás bylo? Přesně pět! Čedok, Rekrea, Balnea, Sportturist a CKM - tedy cestovní kancelář mládeže. Individuálně mohl člověk vyjet jen na pozvání konkrétní osoby nebo organizace a s devizovým příslibem. To byl papír, ve kterém se stát zavázal, že mu prodá valuty na cesty. Příslib tehdy dostávalo kolem 4 procent žadatelů. Ale úplnou výhrou byly pracovní zahraniční cesty, které dávali možnost ušetřit si z diet určených na jídlo a něco si přivést. A nervy na hranicích při pašování nakoupených věcí, ty taky patřily k věci.

Mám malý stan…

Říká se, že se naši turisté v cizině poznali na první pohled. Šetřili kde se dalo a lidé často přijížděli nabalení taškami plnými konzerv, řízků a chlebů se salámem. Jen výjimečně si dopřáli bydlení v hotelu. Protože stan tehdy vlastnila každá druhá rodina, byli Češi a Slováci mistři v obývaní kempů, se spoustou „udělátek“ a vylepšení vlastní výroby. V kapitalistické cizině byli bráni jako chudí příbuzní, kteří se honí po výprodejích a touží si dovést pěkné boty nebo tričko s nápisem, džínovou bundu nebo elpíčko – prostě všechno o čem si mohli v našich obchodech nechat jen zdát.

Každý ví, časy se mění…

V souvislosti s celkovým uvolňováním poměrů se u nás od roku 1967 do 1969 výrazně zlepšily i možnosti cestovat. Dokonce i na západ se začalo jezdit častěji a všechna ta povolení a přísliby dostávalo víc lidí. A k nám na oplátku taky jezdilo dost lidí ze zahraničí. Všechno prostě chvíli vypadalo docela nadějně. Až do 21. srpna 1968. Tehdy těch "turistů" dorazilo trochu moc a jejich příjezd na tancích znamenal konec možností a spousty nadějí. Češi a Slováci, kteří byli v tu dobu za hranicemi se strachovali o své blízké. Někteří se ve zmatku a stresu vraceli do okupovaného Československa. Jiní raději zpáteční jízdenku rovnou zahodili do koše. Ale to už je jiná kapitola.