Jarní dávka adrenalinu v Alpách I

Začátkem května jsme se vydali ve velké tlupě daleko z ruchu velkoměsta, co nejdál od mrzkého byznysu a stereotypního rodinného života.

Vše ostatní jsme přizpůsobili počasí a momentální situaci s cílem přejet minimálně patnáct vysokohorských pasů ve třech zemích a pořádně si to užít…

Z původní třináctičlenné sestavy se nás na pumpě v Českých Budějovicích sešlo osm. Další dva vyjeli později, aby nás, jak sami říkali, mohli hnát před sebou. I přes fakt, že dohromady nám je víc než 400 let a shodou okolností jsou v Itálii svátky zesnulých, čili „Dušičky“, nejednalo se v žádném případě o výjezd decentních staříků v kloboučcích.

Na zahřátí

Vyjíždíme směr Linz, na jehož okraji se odpojuje emeritní profesor Jirka, aby v Oberbank vyzvedl peníze. Jeho nedůvěra v české bankovnictví se mu málem vymstila. Nicméně pokračujeme bez zdržení. Zamýšlený přejezd až k Innsbrucku se díky výroku flegmatika Milana nekoná: "Jel bych tak do půl sedmý, tam bych to zapích a šel na pivo.“ Pohled na hodinky nás pobavil. Bylo čtvrt na sedm. Až na abstinenta Jirku, který alkohol odmítá, aby netloustl, bylo pivo pro všechny pádný důvod, a tak hned domlouváme nocleh u známých v Imlau. Pension u Huberů (16 euro) stojící dvě stě metrů nad údolím naproti hradu Werfen byl i přes permanentní bučení kraviček dobrou volbou.

Po zabydlení sjíždíme do Bischofshofenu, kde na pumpě čeká opozdilec Vašek a jedeme na "Wienerschnitzel“. Zapadlá hospůdka s vrchním připomínajícím italského mafiána příjemně překvapila. Řízek za 7 euro překrýval celý talíř. Vrchní nás ujišťuje, že povolená hranice 0,5 promile jsou přesně dvě piva. Tomáš upřesňuje, zda měl na mysli „tuplák“. Řeč se stáčí na téma pivo a Tomáš zapáleně vypráví, jak pil v Plzni 22stupňové pivo: "To nechtělo ani vypadnout z flašky.“

Před spaním sedíme v klubovně a náš záměr začít Švýcarskem hatí Milan s Michalem. Nemají pasy. Nijak nás to, kdo Milana známe déle, nepřekvapuje…

Kam noha nevstoupila

Nádherný výhled do údolí a blankytně modrá obloha dávají tušit, že dnešek se vydaří. Trasa Bischofshofen – Saafelden je rájem motorkářů. Úsek dlouhý přes 30 km vede nádhernými scenériemi a je protkaný samými zatáčkami. Silnice má kvalitní asfalt, vede podél horské říčky, a tak přesun do Zell am See připomíná spíše kvalifikaci na závod Moto GP.

U Krimmelských vodopádů se dělíme. Část „nekulturních kladiv“ odchází na kávu a ostatní míří k vodopádům. Víc než dvousetmetrový vodopád nás však nakonec zajímá natáčení televize ORF. Úspěšně narušujeme pár klapek, ale berou to s humorem a my se na chvíli stáváme středem pozornosti objektivu japonských turistů.

Na výjezdu z parkoviště nás čeká první přejezd – Gerlospass. Poplatek 4 euro za průjezd jsou dobře vynaložené peníze. Jedna zatáčka za druhou, kvalitní asfalt a hlavně, absence policie. Přejezd do Innsbrucku je trošku klidnější. Město objíždíme po dálnici a sjíždíme na Seelrain, pokračujeme na Oetz a míříme stejnojmenným údolím na Timmelsjoch. Užíváme si klikatou cestu a ještě netušíme, co za pár hodin zažijeme…

Před Obergurglem odbočujeme na mýtnici Timmelsjoch. Ceduli, že pass je uzavřen, nebereme moc vážně. Takových je v Čechách plno a nic neznamenají. Po pěti kilometrech nás však o vážnosti situace přesvědčují tunové kvádry betonu spojené těžkým řetězem. Chvíli se bezradně pochechtáváme. Od cíle cesty, italského St. Leonardo, jsme totiž vzdálení patnáct kilometrů, ale pouze za předpokladu, že tento pass přejedeme. Pokud ne, máme to do cíle kilometrů tři sta.

Francouzští turisté, kteří do prostoru pěšky vstoupili, nám potvrzují, že kam oni dohlédli, je to průjezdné. Vašek, majitel GS, navrhuje motorky pod 70 cm vysokými řetězy podvléci a sám tak hned činí. Nepřizpůsobivý Honza, majitel Gold Winga, zásadně nesouhlasí. Strakoničáci Tomáš a Martin rychle vzpomínají, jak s Pavlem stěhovali sochy Moa a navrhují kvádry povalit. Zkrácením délky řetězů bychom je pak mohli přejet.

Po chvilce nacházíme, kde nechal tesař díru. Jedno oko řetězu nebylo zavařené, a tak se nám ho za pomoci pěti lidí a šroubováků podařilo roztáhnout a řetěz rozpojit. Kontrolujeme, zda všudypřítomné kamery nejsou náhodou zapnuté a se zvoláním "Když Šengen, tak Šengen“ kvapem přejíždíme na druhou stranu.

To, co se nám po dvou kilometrech naskýtá za pohled, se nedá slovy popsat a na motocyklu to zažil asi málokdo. Projíždíme vyfrézovaným koridorem sněhu a výška stěn dosahuje místy až osm metrů. V té době si nikdo neuvědomoval velmi reálné riziko laviny. Vyfrézovaná část byla totiž součástí mohutného masivu sněhu na šikmé stěně. Probíhající nadšení a euforii z toho, co zažíváme, po pěti kilometrech změnil fakt, že jsme dojeli frézu, která se prokousávala vrstvou sněhu.

Důkazní materiál

Když nás cestáři viděli, byli zjevně v šoku. V místě, kde minimálně půl roku nebyla lidská duše, se vyskytne banda hovad na motorkách. Okamžitě berou kameru a natáčejí nesmyslnost našeho počínání. Zda do rodinného alba kuriozit či pro identifikaci policii, se už nedozvíme. Na nic nečekáme a mizíme z jejich dohledu – odpojit řetěz a pryč, než přijede policie.

Po "zrychleném“ přesunu nádherně klikatou cestou míříme zpět na Oetz a hledáme ubytování. Stavíme u penzionu Auer v Aulonu a opět máme štěstí. Moderně vybavený penzion za 25 éček se snídaní, výhledem na zasněžené vrcholky hor, malou restaurací v přízemí a usměvavým majitelem nemá chybu.

Vyprávíme mu o našem dobrodružství. Zprvu nám nevěří, až záběry z kamery a foťáků ho přesvědčují o našich slovech. Na dotaz, jak by náš pokus o přejetí do Itálie ocenila policie, bez zaváhání odpovídá. Vězení, v lepším případě 2000 "Strafe“, v překladu pokuta ve výši tří měsíčních platů průměrného Čecha. Jako hlavní problém viděl však to, že celý tento prostor je permanentně ohrožen lavinovým nebezpečím. Proto je tam zakázán vstup i pro pěší a každý normální člověk se tomuto místu raději vyhne.

Na doporučení navštěvujeme zahradní restauraci u kostela a dáváme si místní specialitu „Antonův pikantní kotlík“. Po jeho pozření probíhá dezinfekce zažívacího traktu a my zjišťujeme, k čemu je vlastně dobrý svěrač. Je sedm večer, nebe bez mráčku a tak si vše náležitě vychutnáváme. Po dosažení povoleného limitu alkoholu v krvi se vracíme. Ti, kteří si už nepamatují, zda měli dvě nebo více piv, plánují, že při případné kontrole raději budou ujíždět až do vystřízlivění na povolenou mez.

V pensionu, při plánování další trasy, padá návrh na odpolední lyžování na ledovci. Milan obrací oči v sloup a neodpustí si koment: „ No to je super! Tak já jedu na motorce a vrátím se se zlámanou nohou z lyží.“ Nápad se zamítá.

Převzato z Českých motocyklových novin - ČMN 10/09 (autor: Ivo Červený, foto: Ivo Červený a Tomáš)