Vikingové: Pirátský nájezd do dějin

Zdroj: TN.cz

8. června roku 793 začíná Věk Vikingů, kteří toho dne zplundrovali klášter na ostrově Lindisfarne.

Toho roku věštila zlá znamení těžké časy pro Northumbrii. Anglosaská kronika popisuje kvílící větrné bouře, blesky zuřivě křižující oblohu, létající ohnivé draky i hladomor, stravující krajinu. Skutečné neštěstí ale přišlo až 8. června s větry, příznivými pro mořeplavce. Na malém nechráněném ostrově Lindisfarne řečeném „Svatý“, který leží při severním pobřeží Northumberlandu nedaleko skotských hranic, se z dlouhých lodí vylodili zuřivci a zaútočili na zdejší kostel a klášter.

Počínali si bezohledně krutě. Povraždili mnichy a klášter vyloupili a vypálili. Pro zbožné křesťany západního světa to byla rána – klášter a kostel na Lindisfarne založili mniši proslulého kláštera na ostrově Iona v Hebridách a v místě, kde před sto lety působil jako opat a biskup svatý Cuthbert. Lindisfarne patřilo k nejvyhlášenějším poutním místům v Anglii a teď padlo za oběť pohanům.

Těmi pohany byli norští Vikingové.

Zdroj: oficiální zdroj

Krvavá předehra

Uznavaná dobová intelektuální celebrita, teolog a učenec Alcuin, sám pocházející z Northumbrie, v době vikingského útoku na ostrov působil na dvoře Karla Velikého ve Francích. Ochromený hrůzou napsal dopis northumbrijskému králi Ethelredovi a svým anglickým přátelům, v němž nájezd označuje za boží trest za hříchy. Alcuin připomíná i další znamení, věštící těžké a krvavé časy nehodným křesťanům. V tomto ohledu se nemýlil. Anglii – ale nejen tu – čekaly zlé časy, ale nepředznamenale je ani draci na obloze ani krev kapající ze střechy chrámu v Yorku, ale právě útok na Lindisfarne.

Při restaurování lindisfarnského opatství z 12 století objevili britští archeologové pozoruhodný kamenný reliéf, který vznikl pravděpodobně velmi brzo po katastrofě roku 793 a který ji zřejmě zobrazuje. Na jedné straně dvoustranného reliéfu vidíme křesťanské duchovní symboly – kříž, slunce a měsíc, boží ruce a věřící při modlitbě. Na druhé straně se žene do útoku dlouhý zástup barbarských útočníků, oblečených do hrubých halen a dlouhých, úzkých kalhot a mávajících sekerami a meči. Prostá, avšak o to působivější památka je možná dílem očitého svědka, který na vlastní oči viděl - a přežil – první historicky zaznamenané řádění vikingských pirátů. (Nenechme si kazit radost kverulanty, kteří tvrdí, že jde jen o obecné znázornění dobové představy o konci světa).

Zdroj: oficiální zdroj

Pak přišly další. V závěru 8. a na začátku 9. století zamířili norští Vikingové mnohokrát na sever Anglie, do Skotska i Irska; na místech, kde nebylo příliš co loupit zakládali základny pro další výpady do bohatých klášterů, pobřežních vesnic i měst. Takový byl začátek Věku Vikingů – menší soukromé výpravy vedené lokálními náčelníky. K Norům se brzo připojili i Dánové a Švédové a ač pirátské útoky patří v historii Vikingů vlastně k tomu méně zásadnímu, jsou charakteristické pro celé vikingské období. Ale záhy poté, co vikingští piráti objevili tučné a blahobytné země za mořem, nastává politická expanze seveřanů, kdy už do boje o nová území vyplouvala mohutná loďstva vedená králi a mocnými jarly.

Kde se vzali?

Pohroma, která se snesla na přímořské země západní Evropy z dosud nenápadné promrzlé Skandinávie, má své zcela racionální vysvětlení. Klimatické změny, které zasáhly kontinent v druhé polovině 1. tisíciletí, přinesly i na sever oteplení a vyvolaly populační explozi. Mírnější zimy přežívalo více kojenců a tím dospívalo i více mužů, na rozdíl od větší části tehdejší Evropy dobře živených ovčím masem a rybami. Oblasti, omývané Norským, Severním a Baltským mořem oplývaly dobrými kotvišti, lesy poskytujícími kvalitní dřevo pro stavbu lodí i vydatnými ložisky železné rudy. Z této směsi, okořeněné vírou v drsné válečnické bohy, se zrodil Viking, nemilostrný, tvrdý, odvážný a vynalézavý mořský válečník.

Zdroj: oficiální zdroj

Ve středověkých kronikách se o této metle z moře mluví jako o Normanech nebo Seveřanech, sám název Viking má nejasný původ. Snad pochází ze slova uik, vik – pojmenování zátoky, zátkování, vymetání zátok, nakonec se stalo označením pro sezónní pirátství jako zdroj obživy a zábavy. O Norech, Dánech a Švédech se dá hovořit až poté, co Seveřané přijali křesťanství, do té doby žili v klanovém uspořádání v čele s jarlem, pod nějž spadali náčelníci jednotlivých rodů.

Samostatné pojednání by vyžadovaly vikingské lodě. Díky archeologickým nálezům jde o první plavidla, o jejichž konstrukci máme přesné a úplné informace. Zde pouze připomeňme, že proslulé drakkary jsou jen ty největší válečné lodě. Válečná plavidla běžné velikosti označují odborníci jako langskipy, tedy dlouhé lodě. Pro obchodování používali Vikingové i knarry, které byly na rozdíl od drakkarů a langskipů čistokrevnými plachetnicemi, z nichž se později vyvinula středověká koga.

Zdroj: TN.cz

Vikingové inspirující

Proslavili se jako piráti, ale poctu zasluhují především jako objevitelé, podnikaví obchodníci, zdatní organizátoři a zakladatelé států a dynastií a zcela obecně jako houževnatí a usilovní jedinci, kteří Evropu inspirovali tohou po dosažení individuálního štěstí. „Tak jako ocel získává na tvrdosti díky příměsi relativně malého množství speciálních kovů, měl se tento výrazný individualismus… později trvale projevovat nejen v povaze Angličanů, ale i v jejich politickém životě,“ napsal Winston Churchill v Dějinách anglicky mluvících národů, když zmiňoval podíl dánských Vikingů na historii země.

A jak jsme na tom my? Vnitrozemská česká historie se musela obejít zcela bez severského příspěvku, odhlédneme-li od některých dochovaných artefaktů, jako jsou zbraně, výzbroj nebo šperky, které jsou klasickými importy. Babička knížete Václava, svatá Ludmila, však jistou spojnici na sever představuje – jména jejích vrahů - Tuny a Gomona, svědčí o skandinávském původu. Pravděpodobně šlo o švédské Vikingy, čili Varjagy, kteří se sem mohli dostat z východu, třeba s kupeckou karavanou.

Zdroj: oficiální zdroj

Vikingové zůstávají tématem nejen pro odbornou veřejnost a amatérské milovníky historie, ale i pro sféru uměleckou, která se reáliemi občas příliš netrápí. Samotný nájezd na Lindisfarne popisují drsňácké texty různých hard, trash- i brutal metalových kapel napříč Evropou i teskné popěvky několika kapel folkových. O Lindisfarne se dočtete i v románech Bernarda Cornwella, které jsou k dispozici i v češtině, a o jejich autorovi nutno zdůraznit, že s historickými reáliemi nakládá v duchu nejlepších tradic britské pečlivosti a smyslu pro detail. Z mnoha odborných titulů pak lze doporučit především dva, které zároveň byly i hlavními faktickými zdroji pro tento článek: Vikingové (Sága tří staletí) od Johanese Bronsdsteda (Orbis, 1967) a především Plachty v ohni Františka Novotného (Albatros, 2009).