Přes Záblatí až na Bílou horu

Zdroj: TN.cz

10. června 1619 v jižních Čechách stavovské vojsko prohrálo s císařskými malou bitvu s velkými důsledky.

Bitva u jihočeské vesnice Záblatí nedaleko Bosňan byla na poměry třicetileté války spíše malým střetnutím a ani v učebnicích dějepisu se o ní na rozdíl třeba od Bílé hory nebo Jankova nedočtete. Nevynikla počtem nasazených vojsk ani ztrátami, nikdo z vojevůdců neutrousil citát hodný záznamu a související utrpení obyvatelstva bylo na tehdejší poměry otřesně běžné. Pro další vývoj české fáze třicetileté války však měla význam dost zásadní.

Dříve, než necháme rozestavit vojska na bitevním poli, zrekapitulujme krátce dosavadní průběh války. Po známých událostech vrcholících vyhozením neoblíbených místodržících z oken Pražského hradu přišly ke slovu zbraně. Čeští stavové i Habsburkové naverbovali armády a vyrazili do pole. Dosavadní průběh války se pro české vzbouřence nevyvíjel nijak špatně.

Stavové před Vídní

V listopadu porazilo stavovské vojsko císařské jednotky u Lomnice nad Lužnicí a na jaře následujícího roku se k povstání přidali moravští stavové. To umožnilo jednomu ze stavovských velitelů, hraběti Jindřichu Matyáši Hornovi, postavit do pole desetitisícovou armádu, která vyrazila do Dolních Rakous a nakonec 6. června oblehla Vídeň. Thurn měl ovšem málo vojáků a chyběla mu těžká obléhací děla, takže dobře opevněné město nedokázal zcela obklíčit a samo obléhání mělo spíš symbolický charakter. Ale to, že protestanti přenesli boj přímo do srdce nepřátelského území, mělo velký význam a nebylo možné dopředu říci, že akce skončí bez výsledku.

Zdroj: oficiální zdroj

Jenže Habsburkové nezaháleli a hlavně jim nechybělo to hlavní, co je potřeba k vedení války – peníze. V únoru 1619 věnoval Vídni španělský král 300 tisíc dukátů a slíbil dalšího půl roku vyplácet každý měsíc 50 tisíc. Do císařských verbířských pokladnic přisypal i papež a tak mohl generál Karel Bonaventura de Longueva, hrabě Buquoy, verbovat žoldnéře. Tento lstivý a zkušený velitel pak tyto posily dokázal po Dunaji přes Pasov po Zlaté stezce přemístit do Čech. Přímo z Rakous sem vtrhl i další císažský velitel Dampierre. Jižní Čechy tak byly v přímém ohrožení. Nepříliš schopný stavovský velitel generál Hohenlohe tady značně neefektivně a snad i alibisticky obléhal Buquoyem držené České Budějovice a teď měl doplatit na to, že nedokázal účinně bránit zemskou hranici.

Mansfeld táhne do boje

Vylekaný Hohenlohe úpěnlivě žádal o pomoc a tak mu stavovská vláda – Direktorium – vyšla vstříc. Zachránit ho měl zřejmě nejlepší stavovský generál Arnošt, hrabě z Mansfeldu. Ten v listopadu předchozího roku dokázal to, co nesvedli ani husité – dobyl totiž katolickou baštu Plzeň. Zřídil si tady pohodlný hlavní stan a do boje se mu dvakrát nechtělo. Nakonec ale poslechl rozkaz těch, kteří jej platili, a vytáhl z Plzně směrem na jih. U Protivína shromáždil zbývající jednotky a 10. června vyrazil na Bosňany a Budějovice, kde se měl spojit s Hohelohem.

Zdroj: oficiální zdroj

Jako protřelý válečník musel Mansfeld tušit, že s vlastními silami by neměl proti císařským šanci. Podle dobových zpráv disponoval 1 200 pěšáky, čtyřmi stovkami jezdů a jediným lehkým polním dělem. S jeho sborem táhlo i 300 vozů napěchovaných potravinami a střelivem.

Proti stavovskému sboru vypochodoval už 8. června od Budějovic Buquoy s armádou asi o 5 000 mužích. Protivníka převyšoval zejména v jízdě. Jejím jádrem bylo 1000 těžkých jezdců, obrněných kyrysníků Valdštejnova pluku, které budoucí vévoda frýdlantský naverboval ve Valonsku. Pluk se probil Zlatou stezkou do Čech, Albrecht z Vladštejna ovšem velení pro nemoc přenechal plukovníkovi de La Motte, sám zůstal minimálně do 3. června v Pasově a jeho účast v bitvě u Záblatí je hypotetická.

Valdštejnovi muži, dosud neopotřebovaní válkou, však byli pro Buquoye významnou posilou. Součástí císařské kavalérie byli i Uhři a Chorvati, neocenitelní v průzkumu, náhlých výpadech a pronásledování, v regulérním boji však proti těžké jízdě nepoužitelní. Dobové zprávy zejména českých autorů rovněž připomínají krutosti, kterých se Uhři a Balkánci dopouštěli na civilistech a nešetřili přitom ani ženy a děti. Drancování, loupežení, vraždění a znásilňování tehdy jihočeská městečka a vesnice okusily vrchovatou měrou a divoká soldateska na obou stranách prakticky nerozlišovala, zda si takto brutálně počíná na vlastním nebo nepřátelském území. Buqouoye není třeba démonizovat, ale bylo o něm známo i to, že je k hříchům vlastních vojáků víc než velkorysý.

Střelba do vlastních řad

Buqouy, vědom si své převahy, nakonec Mansfelda, kterého dokázal mást i dovedně podsouvanými dezinformacemi, domanévroval tam, kam potřeboval. Protestantský generál, který se původně u Záblatí zastavil jen k oddechu, musel ležení opevnit. Jak píše Pavel Skála ze Zhoře ve své kronice, „…rozkázal jednomu inženýrovi svému dotčenou ves vozy spížnými otočiti a zašancovati, osm praporců pěchoty své do šlachtordnuňku a nedaleko nich čtyrky kornety jízdy na dvé rozdělené napřed postavil, očekávaje nepřítele s veselou myslí a tváří“.

Ve skutečnosti asi nikomu ze stavovského sboru, očekávajícího nepřítele ve vyloženě defenzivním postavení, do smíchu nebylo. Jejich jedinou nadějí bylo, že se dostaví Hohenlohe s posilami, ale na to vojáci čekali marně. Buqouy zavelel k útoku a na stavovský střed vyrazila hrozivá vlna Valdštejnových kyrysníků. Mansfeld poslal vlastní jezdce preventivně do útoku na křídlech, krytých Uhry, a dosáhl chvilkové úspěchu, protože se mu podařilo lehkou uherskou jízdu rozprášit. Pak se ale do boje zapojilo císařské jezdectvo a karta se obrátila.

Část Mansfeldových jezdců se navíc vracela k vlastní pěchotě z jiného směru, než kterým původně útočila, a stavovští mušketýři si je ve zmatku bitvy spletli s nepřítelem. Salvy, které vypálili do vlastních řad, si vyžádaly víc obětí, než předchozí boj. To už bylo na kavaleristy moc a většina z nich začala prchat z bojiště. Jejich velitel, holandský plukovník Styrum, byl ostatně mezi prvními, který bojiště opustil a jak hořce poznamenává Skála ze Zhoře, styrumští rejtaři byli nejodvážnější při rabování u bezbranných vesničanů a bojiště opouštěli jako první.

Mansfeldovi se nepodařilo znovu zformovat rozvrácené řady vlastního jezdectva. Když se snažil vlastní pěchotě zabránit v palbě na stavovskou jízdu, sám málem padl do zajetí, protože si rovněž spletl, kdo je přítel a kdo nepřítel. Nakonec ho zachránil jen jeho uštěchtilý španělský plnokrevník, který hraběte odnesl do bezpečí. Když viděl, že bitva je ztracená, opustil bojiště a přes Týn nad Vltavou se odebral zpátky do bezpečné Plzně. Pravda, učinil tak, když viděl, že jeho přítomnost na bojišti už nic nezachrání a až po váhání na naléhání pobočníků.

Na bojišti tak zůstala už jen stavovská pěchota. Vozy obklopující ležení vzplály a tak vojáci hleděli, jak se zachránit. Tři kumpanie se pokusili prorazit do nedalekého lesa, ale na ústupu je zmasakrovali oddíly uherských a valonských jezdců. Uhři nebrali zajatce a pobíjeli i ty, kteří se mezitím zajatci stali.

Zbývajících pět praporů mansfeldské pěchoty mělo větší štěstí. Pod velením majora Jáchyma Carpizona opustili hořící tábor a odpochodovali k jakési zahradě. Uhasili hořící plot a nabitými mušketami očekávali nápor nepřítele. Jenže ten se mezitím zmocnil stavovských zásob a s vínem na dosah přestali mít císařští o nepřítele zájem. Nějakou dobu trvala paradoxní situace: kolem dobytého tábora se motali čím dál opilejší vítězové a stavovští občas dobře mířeným výstřelem skolili nějakého příliš bujarého Uhra. Buqouy věděl, že vyhrál a nespěchal – Carpizone k němu nakonec sám vyslal parlamentáře s nabídkou kapitulace, kterou katolický velitel přijal s nabídkou propuštění zajatců za měsíční žold. Pro dobové poměry je typické, že část zajatců skončila v císařské armádě, někteří dobrovolně, jiní z donucení a pod hrozbami vězení a katem.

Bod obratu

„…Pěchoty, co se od toho dne k nám dostalo, ti všichni hrozně zranění a posekaní, jichž jest od nás více než na 15 vozech odvezeno. Mezi tím toho nejhroznější a nejlítostivější věc jest, že pobitých jsou těla k pohřbení přijíti nemohla, odkudž smrtad v tyto náramný horka znamenitý tam býti praví a mimo ptactvo dravé, psi a svině těla jejich sežírají, čehož by snad mezi pohany lépe ušetřeno bylo“, napsal v dopise písecký primas Zikmund Švantle.

A kolik těch mrtvých bylo? Zveličené dobové zprávy psaly o dvaceti tisících, ale střízlivé odhady tvrdí, že na bojišti zůstalo ležet si 150 mansfeldských jezdců a 200 pěšáků. Kolik zraněných zemřelo po boji se už nedovíme, vzhledem k počtu zúčastněných však jde o vysoká čísla, která svěčí o urputnosti boje. O císařských ztrátách nejsou zprávy, Buqouoy ale prohlásil, že postrádá asi 500 mužů. K jeho kořisti patřily nejen veškeré zásoby stavovského sboru, ale i tři praporce a ono jediné dělo.

V osm hodin večer bylo po všem a Buqouy odtáhl zpátky do Budějovic. Z malé bitvy se stalo vítězství strategického významu. Thurn, který se doslechl o porážce za několik dní, k velkému překvapení vídeňských obránců zrušil obléhání Vídně a odtáhl do Čech. U Soběslavi se konečně spojil s vyplašeným Hohenlohem, který sem ustoupil od Českých Budějovic. Jižní Čechy zůstaly napospas císařským, kteří výhody dokázali využít a v následujících týdnech dobyly řadu protestantských měst a panství.

Čeští stavové ztratili iniciativu a už nikdy ji nezískali zpět. Přes dílčí úspěchy v boji vedla ze Záblatí cesta k ostudné porážce na Bílé hoře. Mělo to trvat ještě sice sedmnáct měsíců, ale cesta to byla neodvratná s následky tak osudovými, že si je tehdy nikdo neuměl představit. A proto se nemůžeme divit ani tomu, že vyobrazení bitvy u Záblatí můžeme v Síni vojevůdců ve vídeňském Arsenálu vidět dodnes vedle takových triumfů habsburských zbraní, jako byly pozdější velké a známé bitvy u Zenty, Kolína nebo Lipska.