Řopíky – základ obrany hranic

Zdroj: TN.cz

V meziválečném období se Československá republika rozhodla postavit případnému nepříteli a vybudovat po hranicích státu opevnění. V nejnebezpečnějších úsecích těžké pevnosti, jinde jen lehké bunkry.

Malý pěchotní srub dostal velmi brzo pojmenování Řopík, podle Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), správy, která zastřešovala výstavbu těchto opevnění.

Zpomalit, oslabit

Lehké opevnění nemělo za cíl nějak zničit nepřátelské vojsko, ale jen ho zpomalit a vytvořit tak čas a prostor pro ústup na Slovensko. Pohraniční opevňovací čáru tak doplňovaly i vnitrozemské linie (liběchovská, vltavská či pražská). ŘOP plánovalo výstavbu až 25 000 lehkých objektů. Do mnichovského diktátu bylo postaveno přes deset tisíc staveb.

Vzor 36

Základem pro výstavbu obranné linie opevnění se stala Maginotova linie ve Francii. Jenže ta byla podle tehdejších měřítek už velmi zastaralá a nefunkční. Čeští inženýři tak nechali vzniknout celému systému opevnění, které svou konstrukcí daleko převyšovalo francouzský vzor. Ale i přesto se nevyhnuli chybám. Prvním řopíkem byl vzor 36 (podle letopočtu vzniku).

Zobrazit všechny fotky (6)

Základem je železobetonová konstrukce, která měla chránit posádku před zásahy munice až do ráže 75 mm. Čelní strana tak měla tloušťku přibližně 600 mm, týlová 300 mm a strop asi 500 mm. Tyto hodnoty se měnily s provedením.

Bunkry měly jednu až tři střílny pro kulomety s pokrytím až 180°, vchod zakrytý dřevěnými nebo železnými dveřmi. Posádku tvořilo dva až šest mužů. Ti samozřejmě v malých a temných místnostech nebydleli, ale využívali blízké kasárny nebo speciální ubytovací prostory.

Vzor 37

Chyby v konstrukci vylepšilo ŘOP hned po roce. Lehké opevnění vzor 37 mělo osm různých provedení, přičemž pět z nich se dá brát jako základních. Nejčastěji budovaným objektem je typ A. Jde o dvoustřílnovou lehkou pevnost, která byla osazena lehkými nebo těžkými kulomety, plánována byla i kulometná pistole a protitanková puška. Náklady na výstavbu činily 72 tisíc korun, včetně vybavení. Posádku tvořilo sedm mužů – dva střelce doplňovali podavači munice, prostor hlídal muž u periskopu, jeden hlídal vchod a další obsluhoval vzduchotechniku. Jedovaté zplodiny ze střelného prachu by totiž brzy posádku zadusily. Uvnitř tak klikou jeden z posádky vytvářel vnitřní přetlak, takže spaliny unikaly ven.

Kdo zavítá do Řopíku, je překvapen, že je zevnitř obložen železnými nebo dřevěnými pláty. Jde o ochranu před odlétajícími úlomky betonu. K další výbavě bunkru patřil periskop, plynové masky či granátový skluz. Jde vlastně o zevnitř uzavřenou trubku procházející celou šíří stěny. Odjištěný granát se jím poslal do blízkosti vchodu tam, kam nedosáhla palba z ručních zbraní, a poklop se zavřel.

Další verze

Stavěly se také další verze s označením B až H. Až do písmene E jde o klasické sruby pro pěchotní zbraně, další byly pro protitankový kanón ráže 37 mm. Jednotlivé druhy objektů se lišily rozmístěním a počtem střílen, tvarem ochranných čelních „uší“ nebo vnitřním uspořádáním. Také byly vystavěny speciální a atypické objekty. Leckdy zastavěné do obytných objektů, zasazené do terénu apod.