TEST Kawasaki ZX-6R: Osmý hřích (pokušení) I.

Podle křesťanské víry existuje sedm smrtelných hříchů: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Já jsem za řídítky nové Kawy ZX-6R objevil hřích osmý: pokušení. I když víte, že byste už rychleji jezdit neměli, nemůžete si pomoct…

Tahle nová ZX-6R by měla nejspíš nést označení ZXR jako reminiscenci kultovního superbiku z přelomu 80. a 90. let. Tehdejší zeleno-modro-bílá semdpade se dvěma kulatými světly byla synonymem tvrdé, ale úžasně schopné sportovní motorky. Od té doby Kawa v "malých“ občas trochu bloudila (a hlavně zmizely sedmsetpadesátky a supersportařský svět se rozdělil striktně na šestky a litry) a často jste v testech našli ZX-6R na posledním místě s vyhýbavým komentářem "každému nesedne, ale pro fandy značky bude vynikající“. Nyní zapomeňte na všechny předchozí ZX-6R, tohle je zcela nová kapitola.

Think green!

Byl jsem trochu nejistý. Loňská ZX-10R vyhrála srovnávací testy několika prestižních zahraničních periodik, ale já jsem si s ní zrovna nepotykal. Jestli to tentokrát dopadne stejně, tak se vážně začnu podezírat z podjatosti… Ani ze začátku to na žádnou velkou lásku nevypadalo. Ninja byla prvním supersportem, na kterém jsem letos jel – do té doby to byly samé naháče a pohodlné motorky. A tady najednou široká řídítka kdovíkde pod sebou, zadek ve stratosféře, hysterický motor, vražedné brzdy a teď se kluku ukaž na těch našich rádoby silnicích…

Chtělo to rozjezdit. Přestat fotrovatět a začít se hejbat. Přeladit mozek z medvěda v zimním spánku na naspídovanou tryskomyš, rozpomenout se na mladá léta, kdy bylo důležité být tam první (ať "tam“ je kdekoli) – a pak mě Kawa semlela, vyprala, vysušila a vyflusla ze svého hranatého výfuku s mozkem přeprogramovaným na zeleno. Teda vážení, to byla jízda…

Pořád v kontaktu

Vzhled téhle motorky je stejný jako její charakter – tvrdý, ostrý a nekompromisní a jedovatě zelený. Nebude to rozhodně vítěz soutěže o nejrozkošnější tvářičku. Navíc je celá motorka tak nějak trochu větší, proti Hondě a Yamaze je to kus motorky. Jestli si myslíte, že větší rovná se pohodlnější, tak se vraťte zpátky na zem – copak jste někdy viděli Ninju, která by s vámi na silnici při opatrné jízdě nehrála „oslíčku, otřes se“? Majitelé CBR a GSX-R by byli v šoku…

Jenomže je tady „cosi“, co vám napovídá, že takhle je to správně. Že pohodlné měkké motorky s líbivým ksichtíkem jsou cosi jako blonďatá miss, které pánbůh kromě krásy a univerzálního úsměvu nadělil maximálně tak ještě schopnost dobře se vdát a nenásilně proplout životem do stáří, kdy bude dělat reklamu na krém proti vráskám. Vy chcete žít, ne přežívat.
První věcí, kterou mě (po aklimatizaci…) Kawa úplně dostala, byl právě ten jízdní posaz. Lidi, jestli máte aspoň trochu sportovního ducha, tak tohle prostě musíte zažít.

Srovnání s Hondou

Zároveň s Kawou jsme v Mostě testovali i dvě Hondy CBR600RR, a tak jsem si hned jednu vypůjčil na porovnání. Rozměrově jsou obě motorky neporovnatelné, cebro je zvětšený minibike, ale přestože mám tuhle motorku velice rád, najednou mi na ní chyběl ten stálý kontakt, jaký nabízí Kawa pro ruce v oblasti nádrže. Díky rozměrové maličkosti s Hondou máváte jako v prvomájovém průvodu, máte z ní přátelštější a méně ultimativní pocit a jel jsem do boxů zvesela s tím, že teď jsem byl určitě rychlejší než na Kawě. Chyba lávky, nebyl, a to o celou vteřinu a náš rychlík Kamil dokonce o dvě! Do značné míry za to mohou převody, které jsou na Hondě zvoleny spíše silničně než okruhově.

"Nasucho“ na prodejně to není ono, ale stačilo pár zatáček na okruhu a vážně jsem nevěděl, co bych při případné přestavbě "na lamináta“ udělal jinak: úzké gripy na řídítkách, o ultimativním rozložení trojúhelníku sedlo-stupačky-řídítka už byla řeč, váš zadek má tak akorát prostor pro okruhový pohyb a úplně boží je nádrž. Kawa to proklamovala už loni, že ZX-10R dělala tak, aby pilot pořád cítil motorku pod sebou, něčím se jí dotýkal. Ať jste zalehlí za nízkým plégem, nebo z motorky visíte dovnitř zatáčky, pořád se rukama dotýkáte bandasky. Je to až návykové, protože potom i na silnici letíte jak pako, protože vás baví sedět na tom jako na okruhu, a to vás zase nutí jet jako na okruhu. Pokušení, kterému nejde odolat.

Převzato z Českých motocyklových novin - ČMN 24/09 (autor: Jan Rameš, foto: Jakub Nič a archiv ČMN)

Pokračování příště