Zázračně rychlé ponorky přelstí hustotu vody

Zdroj: oficiální zdroj

Podvodní expres – tak se má jmenovat miniponorka, kterou vyvíjejí pro Spojené státy laboratoře DARPA.

Rychlost 185 kilometrů za hodinu byla ještě donedávna pro ponorky jen snem. Plavidlo Underwater Express však zřejmě tuto hranici prolomí. Je založené na principu tzv. superkavitace a zřejmě změní způsob, jak by vypadala ponorková válka.

Ponorka, která bude plout bez lidské posádky, má být představena už příští rok. Společnost General Dynamics Electric Boat na ni dostala z federálního rozpočtu 38 milionů dolarů a má dodat stroj, který se bude dát použít v mnoha situacích. Hlavním smyslem ponorky je dodat armádě extrémně rychlý prostředek sloužící k vylodění, přepravě elitních jednotek. Ty sice dnes dokáží bleskurychle osvobodit rukojmí, zlikvidovat nepřítele nebo další podobné úkoly, ale spoustu času ztrácejí při relativně pomalém vyloďování. Mohla by také sloužit bleskurychlým ústupům jednotek z ohrožených oblastí.

Zdroj: oficiální zdroj

Největším problémem je zatím obrovský hluk, který superkavitační pohon způsobuje. Plavidla jsou pak snadno odhalitelná a příliš nevyhovují infiltračním účelům.

Superkavitace je věda

Jak vlastně superkavitace funguje? Vše, co lidská ruka vyrobila, je ve vodě omezováno neúprosnými přírodními zákony. Překonat rychlost byť jen 100 kilometrů za hodinu je téměř nemožné, zvyšovat rychlost proti mase vody prostě nejde. Voda totiž vytváří prostředí až tisíckrát hustší než vzduch, kde se kvůli obrovskému tření rychlý pohyb zpomaluje. Superkavitace tento problém neřeší, ale obchází. Torpédo nebo miniponorku musí neustále obklopovat plynné prostředí, které umožňuje pohyb téměř jako na vzduchu. Vytvořit a zejména uchovat tento plynový obal však není nic snadného ani pro dnešní vědu. Současné úspěchy v superkavitaci se přirovnávají k přechodu od vrtulových letadel k tryskovým stíhačkám.

Superkavitace na každém kroku

Současný výzkum v superkavitaci se zaměřuje především na menší tělesa. Američané například vyvíjejí superkavitační podmořské kulomety, které by mohly na dálku likvidovat podmořské miny. Tyto zbraně by mohly v budoucnosti ničit i nepřátelská torpéda a drobná plavidla.

První superkavitační zbraní byla už v sedmdesátých letech 20. století ruská raketa Škval. Sověti na ní pracovali déle než deset let a měla se pohybovat pod vodou rychlostí až 400 kilometrů za hodinu. Infomace o revolučním zařízení se na Západ dostaly až po pádu komunistického režimu, ale i přesto donutily USA, aby se věnovaly vlastnímu výzkumu superkavitace. Torpéda mají sice dodnes spoustu technických problémů, ale přesto se objevila v ruské výzbroji. A přes prostředníky si je koupilo i několik zemí, s nimiž Spojené státy nemají právě růžové vztahy. Asi čtyřicet Škvalů vlastní například Irán.

Zdroj: oficiální zdroj

O superkavitaci se hodně mluvilo i v roce 2000 při záhadné nehodě ruské ponorky Kursk K-141. Měla ji způsobit podivná podmořská tlaková vlna, právě taková, jaká vzniká při pokusech se superkavitací. Způsobil tedy nehodu ponorky pokus o vypuštění superkavitačního torpéda nové generace? To se asi v nejbližší budoucnosti nedozvíme, ruské úřady o přísně tajném výzkumu mlčí jako hrob.

Superkavitační nebezpečí

Pokud by se podařilo superkavitaci využít v praxi a aplikovat ji i na větší zbraně než miniponorky, znamenalo by to pro stranu, která je vlastní, obrovskou výhodu. Zejména pokud by velmoci využily superkavitační torpéda jako nosiče jaderných hlavic, ohrozilo by to současnou rovnováhu. Zatímco dnes jsou střely odpalované z ponorek snadno odhalitelné radary okamžitě po výstřelu, superkavitační zbraně by se mohly obrovskou rychlostí pohybovat pod vodou a vynořit se až těsně před cílem. Proti takovým raketám by nefungovaly žádné současné radarové deštníky ani systémy včasného varování. Proto je výzkum superkavitačních zařízení přísně tajný.