Jsem nemocná a nikdo mi to nevěří: co mám dělat?

Posedlostí představou, že jsme nemocní, trpí každý pátý člověk.

Hypochondrie: člověk se stává posedlý představou, že má jednu nebo více závažných nemocí, zaskočí ho jakýkoliv všední pocit, který vyhodnocuje jako nenormální a zmocňuje se ho tíseň.

Kdy se objevuje?

Hypochondrie se vyskytuje rovnoměrně u mužů i u žen. Příčiny jejího vzniku jsou neznámé. Může začít v každém věku, většinou se rozvíjí v rané dospělosti, postiženy mohou být ale i významně starší ročníky. U mužů nastupuje zpravidla okolo třicítky, u žen o deset let později.

Spouštěcím mechanismem může být i jiná nemoc
Poté, co ji člověk překoná a uzdraví se, ale nepřichází úleva. Dále se odeznělým onemocněním zaobírá. Stále zřetelněji mu vystupuje do popředí myšlenka, že má závažnou nemoc, kterou lékaři nedokázali zatím odhalit.

Touha být středem pozornosti

Všichni o nás pečují, strachují se o nás. Navíc nám přinesou i nějaké pozornosti nebo něco dobrého na zub. V podvědomí si uchováváme libé pocity spojené s obdobím nemoci a můžeme po nich opět zatoužit.

Kořeny hypochondrie mohou pocházet už z dětství, proto odborníci varují rodiče, aby u dětí nespojovali nemoc s odměnou. Nemocné dítě pak mj. může začít zkoušet s rodiči manipulovat, dospělý hypochondr třeba zase svým zaměstnavatelem nebo rodinou, protože k nemocnému je přece třeba chovat se ohleduplně.

Poloviční doktor

Neexistující nemoc může být zástěrkou pro jiný, skutečný problém, který dotyčný nechce řešit, proto někdy lékaři hovoří o "útěku do nemoci“. Nemocní si často sami "naordinují“ léky, užívají nespočet vitamínů a jiných potravních doplňků.

Příznaky hypochondrie

• Dlouhodobé přemýšlení o vlastním zdravotním stavu

• Trvalé sebepozorování

• Zaobírání se svou nemocí i po utvrzení lékaře o pevném zdraví

• Popírání psychické podstaty problému

• Zveličování obvyklých, normálních, běžných obtíží (bolest hlavy, únava apod.)

Bez rozhodnutí není řešení

Hypochondrie bývá označována jako symptom deprese, někdy se hovoří také o spojitosti s narcismem. Na hypochondrii se dá nahlížet i jako na určité volání o pomoc.

Jakkoli to vypadá obtížně, dá se zde aplikovat ono známé: "Pomoz si sám a ostatní ti pomohou.“ Člověk s hypochondrií by se měl rozhodnout, že on sám chce svůj problém řešit. V takovém případě je nutné zamyslet se – a co je ještě těžší – přiznat si příčinu vzniku svých obtíží.

To, že je zapotřebí přestat se schovávat za nemocemi, pojmenovat, co stojí za tím. Obava z vlastních nedostatků, strach z opovržení okolí (soukromého nebo profesního) kvůli nesplnění některých úkolů, toho, co se od nás očekává apod.

Za sklon k hypochondrii není třeba se stydět, psychika si prostě našla tuto únikovou cestu, jak se vyhýbat něčemu nepříjemnému.

Léčba

Po pevném rozhodnutí by bylo nejlepší zajít na vyšetření k praktickému lékaři. Pokud je hypochondrie vyvolána skutečnou úzkostí nebo depresí, může lékař předepsat anxiolytika (léky na úzkost) nebo antidepresiva.

Úzkost u těchto pacientů může lékař snižovat i tím, že je zve na pravidelné kontroly. Pokud neshledá nic závažného ve zdravotním stavu, měla by další cesta rozhodnutého pacienta vést k psychoterapii.

Prevence je obtížná, nikoli zcela nemožná

Hypochondrii se nedá snadno předcházet. Velkou pomocí je domácí zvíře, nutí člověka myslet na zodpovědnost za dalšího člena domácnosti, odvádí ho od úvah o nemocech a dává jeho životu jiný náboj a rozměr.

Také cvičení může navodit pocit spokojenosti, například jóga, ale i tanec. Pokud někdo vede činorodý život, většinou se tolik nesoustředí na své fyzické problémy a nezveličuje jejich význam.