Jak nás dráhy málem vybouraly

Zdroj: Oficiální zdroj

V červenci jsme se třídou jeli na tři dny na vodu. Jeli jsme vlakem.

Cesta probíhala v pohodě, hráli jsme s kamarády hry, povídala jsme si. Asi po dvou hodinách nerušené jízdy jsme znenadání zastavili. Nikde žádná zastávka. Kamarád se šel podívat, co se stalo. Chvíli hleděl z okýnka. Najednou se začal šíleně smát a celým vagonem se rozléhaly hlasy. Ptali jsme se, co se stalo. Řekl jen, abychom se šli podívat sami. Ostatní v kupé se nahrnuli k okénku a nevěřili jsme vlastním očím.

Na naší koleji naproti nám stál ani ne 30 metrů druhý vlak!! Lidé hned začali volat svým známím a rodičům. Včetně mě. Ve vlaku zavládla panika, nidko nevěděl, co se stalo. Ani průvodčí nic nevěděla. Asi po patnácti minutách čekání začal konečně druhý vlak couvat. Poté jsme se rozjeli. Zbytek cesty jsme řešili náš hrůzný zážitek. Kdyby řidič nevěnoval pozornost byť sekundu jízdě, asi by bylo po nás!! A nikdo nic jistě neřekl, takže se to uchovalo v tajnosti. Ale mě to nedalo a musela jsem se svěřit. Vždyť mohlo být o pár lidí na světě méně. Ale to české dráhy nezajímá. Myslím, že místo utrácení za drahá auta a dopravy vrtulníkem by mohly investovat do zabezpečovacího systému.