Vznik republiky: násilí zastavila dechovka

Když si dnes lidé představují, jak vznikalo Československo, vzpomenou si na Masaryka a Beneše. Ani jeden se však na událostech z 28. října vůbec nepodílel.

Mužem, který vyhlásil samostatnost Československa, je dnes už téměř zapomenutý katolický kněz Isidor Zahradník. Byl to on, kdo poprvé ze sochy sv. Václava provolal, že země je samostatná.

Samostatnost "upekli" 28. října 1918 čtyři muži, kteří vedli takzvaný Národní výbor. Byli to zástupci různorodých politických stran: agrárník Antonín Švehla, státoprávní demokrat Alois Rašín, sociální demokrat František Soukup a český (nacionální) socialista Jiří Stříbrný. Během dne se k nim přidal i Slovák Vavro Šrobár, který shodou okolností právě v té době pobýval v Praze. Dějepisci těchto pět mužů později pokřtí na "muže 28. října".

Vše začalo už předchozího dne. Večer 27. října 1918 telefonoval delegát Národního výboru ve Vídni do Prahy, že monarchie se vojensky hroutí. Pražský Národní výbor proto pověřil Sokoly, tehdy jedinou organizovanou skupinu, aby připravili české ozbrojené síly.

V pondělí 28. října se po sedmé hodině ráno Švehla, Soukup, Stříbrný a Rašín sešli v budově vedení agrárníků na Havlíčkově náměstí. Dohodli se, že podniknou první kroky k tomu, aby se Praha udržela v případě nějakého konfliktu v bezpečí. Rozhodli se proto převzít Obilní úřad, který byl v době války klíčovou institucí, aby nemohl dodávat vojákům na frontu potraviny. Zcela zaskočení pracovníci ho Švehlovi předali už v devět hodin ráno.

Nezávisle na akcích vrcholných politiků se cesta k samostatnosti rozběhla v ulicích. Na Václavském náměstí se ve vývěsce listu Politika dopoledne objevil text nóty, kterou rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy poslal do USA. Nóta reagovala na nabídku příměří a stálo v ní, že Vídeň "přijímá požadavky o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků.“

Čtenáři, kteří si text přečetli, si ho vyložili jako kapitulaci Rakouska-Uherska. Po Praze se okamžitě začaly šířit zvěsti o kapitulaci, lidé vyvěšovali na domech vlajky a na Václavském náměstí se už před polednem shlukly desetitisíce lidí.

Zahraniční odboj, vedený Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem, neměl šanci do překotně se měnící situace nijak zasáhnout. Beneš sice telegramem varoval Národní výbor, aby v Praze nikdo nejednal bez jeho pokynů a aby nedocházelo k žádným zbrklým akcím, nikdo ho však neposlouchal. Události se už v té době daly do pohybu samy.

Kolem poledne 28. října totiž první člověk vyhlásil samostatnost československého státu. Postaral se o to dnes  zapomenutý agrárnický poslanec a současně katolický kněz Isidor Zahradník, který vylezl na sochu sv. Václava a z ní prohlásil, že Československo je samostatné. Poté nechal zprávu odtelegrafovat do ostatních českých měst, která se tak dozvěděla, co se v Praze děje.

Davy lidí, jásající nad nezávislostí Československa, strhly i čtyři muže 28. října, kteří poté proklamaci přímo na Václavském náměstí zopakovali.

Pražský lid na novinky reagoval bouřlivě a s nadšením. V centru města stále přibývali další a další demonstranti a na jejich stranu rychle přecházeli i zástupci policie a četnictva. Manifestanti projevovali radost různě – například tak, že strhávali rakousko-uherským vojákům výložky s nenáviděnými symboly. Armáda to považovala za útok a do města povolala i jednotky vyzbrojené kulomety. Hrozilo, že v Praze dojde ke krveprolití.

Tomu chtěli zabránit jak členové Národního výboru, tak úřady a vedení ozbrojených složek. Národní výbor dokonce vymyslel pro uklidnění davu rafinované řešení: nechal do města poslat desítky dechovkových kapel, které proměnily dusnou atmosféru v národní veselici. Postupně začali demonstranti přebírat i vojenské kasárna v Praze a se zástupci Národního výboru se dohodlo i vedení policie a místodržitelství, které zemi spravovalo.

Kolem 17. hodiny téhož dne vydal Národní výbor v Obecním domě první zákon, "zákon o zřízení samostatného státu československého“. Kromě čtyř Čechů ho podepsal i zmíněný zástupce Slováků Vavro Šrobár.

Definitivně vyhráno ovšem ještě nebylo. O tom, zda Československo zůstane samostatné i nadále, se rozhodovalo na vrcholné politické schůzce v Ženevě. Ta až 30. října vznik nezávislého státu definitivně potvrdila. Ve stejný den se na připojení k Čechům dohodli i Slováci, když schválili takkzvanou Martinskou deklaraci.