PŘÍBĚH oběti justičního omylu: Navždy budu vražedkyně dětí

Zdroj: TN.cz

Britku odsoudili za to, že zabila své děti. Neprávem. Dodnes se na ni ale někteří dívají skrz prsty.

Když zemře dítě, je to pokaždé velká tragédie. Donna Anthonyová přišla dokonce o dvě. Úřadům to ale přišlo podezřelé, a tak Anthonyová skončila před soudem.

Tam proti ní svědčil profesor Roy Meadow, který konstatoval, že to nemůže být náhoda. Vypovídal v tom smyslu, že Anthonyová jedenáctiměsíční Jordan a čtyřměsíčního Michaela zabila sama. Trpí prý Münchhausenovým syndromem v zastoupení: trápila své děti, aby upozornila sama na sebe.

Dcera zemřela na SIDS

V roce 1995 se Donně a její lásce z mládí Deanovi narodila dcera Jordan. Byla hodně nemocná, špatně jedla a často zdržovala dech tak dlouho, že úplně ztratila barvu. Jednoho dne Donna našla dceru v postýlce mrtvou. Jako příčinu úmrtí lékaři stanovili SIDS, syndrom náhlého úmrtí dítěte.

Na následující měsíce si Donna pamatuje jen matně. Byla otupená žalem a rozpadal se jí i vztah s manželem, který ji vinil z dceřiny smrti. "Říkal, že neměla být v patře, když já byla v přízemí, že to byla moje chyba," popsala deníku Daily Mail. Po pár týdnech zjistila, že čeká další dítě.

Syna chtěla nechat v nemocnici

Michael se narodil krátce předtím, než manžel Donnu opustil. Kromě smrti k dcery k jejich rozchodu prý přispěla i partnerova agresivita. V březnu Donna s Michaelem odešla do nemocnice, podle ní špatně jedl. "Nechali si ho tam deset dní, ale nezdálo se, že by se zlepšoval, tak jsem byla překvapená, když mi řekli, ať s ním jdu domů. Vypadal bledý a letargický. Řekla jsem, že nemám radost, že ho posílají domů, ale řekli mi, že ho lékař propustil."

Za necelých 24 hodin Donnu probudilo pípání monitoru, který syna hlídal. Chlapec se nehýbal. "Byla jsem hysterická," popisuje dnes Anthonyová. Michaela v nemocnici oživili, ale o několik dní později konstatovali, že jeho mozek je mrtvý. "Zdálo se to neskutečné, a do jisté míry je to tak pořád," vzpomíná dnes jen s potížemi.

Odvrátili se i přátelé

O čtyři měsíce později ji z domova odvedla policie. Porota i díky Meadowovu rozhodnutí usoudila, že děti zabila, a uložila jí doživotní trest. Brzy poté se od ní odvrátili téměř všichni blízcí. "Bylo zničující, jak rychle lidé, které jsem znala roky, uvěřili tomu nejhoršímu," popisuje.

Ve vězení Anthonyová strávila sedm let. "Myslela jsem, že se nikdy nedostanu ven. Byla jsem přesvědčená, že zbytek života strávím za mřížemi. Rezignovala jsem. Nic mě nezajímalo. To nejhorší bylo, že jsem přišla o děti," popisuje svoje tehdejší rozpoložení.

"Nemohla jsem si zvynout, že můžu ven, kdy chci"

Ven se dostala v roce 2005 poté, co kvůli podobnému případu odvolací soud označil Meadowova svědectví za nedůvěryhodná. Ukázalo se ale, že návrat do života bude velmi těžký. Neměla peníze a na odškodnění za vězení teprve čekala, nemohla ani sehnat práci. Často se musela stěhovat, protože jakmile majitel bytu zjistil, kdo je jeho nájemnice, dělal vše proto, aby ji vyštípal.

"Přišla jsem o rodinu, o svobodu, o přátele i o matku, která zemřela, když jsem byla ve vězení, aniž bych se s ní mohla rozloučit. Neměla jsem ani vindru. A co je nejhorší, nemohla jsem truchlit pro svoje děti," popisuje Anthonyová.

První roky pobytu trávila doma v pokoji a čekala, než jí někdo odemkne a pustí ji ven. "Trvalo mi roky, než jsem si zvykla na to, že můžu jít ven, kdy sama chci."

Happy end

Najít práci se ukázalo jako problém, který se bude řešit roky. "Vždycky jsem chtěla pracovat s dětmi, ale to nebylo možné. Jakmile kdokoli uslyšel moje jméno, dveře se mi přibouchly před nosem," vzpomíná. Šanci dostala až po čtyřech letech. Dostala práci jako ošetřovatelka seniorů a našla si i nového manžela, který se jí na minulost neptá.

Děti už mít nechce, i když by ve 36 letech ještě mohla. "Už jsem děti měla a nezvládla bych ten strach, že se jim něco stane," říká dnes Anthonyová, která s manželem chová psa a vede obyčejný život.

"Soud mě očistil, ale veřejné mínění mě stále soudí. Dodnes občas slyším, není kouře bez ohýnku, že blesk neuhodí dvakrát to stejného místa. Ignoruji to, hádky s lidmi mi to nevrátí," uzavírá Anthonyová.