Popravená kráska se stala nejsilnější zbraní proti nacistům

Jméno Zoji Kosmoděmjanské byla za doby komunismu ve všech čítankách.Její příběh je však tak zajímavý, že stojí za to, připomenout si ho i dnes.

Francouzům vyhrála válku Johanka z Arku. Někteří historici tvrdí, že stejně významná byla ruská partyzánka Zoja Kosmoděmjanská.

Když Němci dobyli sovětské pohraničí a postupovali na Moskvu, nastolili na okupovaných územích vládu teroru. Rusové se však nedali zastrašit a velmi rychle proti němu postavili armádu partyzánů. Za německými liniemi se pohybovalo za celou válku víc než milion partyzánů. Nejslavnějším ze všech se stala osmnáctiletá dívka, která vynikala nejen pozoruhodnou krásou, ale také velkou odvahou. Jmenovala se Zoja Kosmoděmjanská.

Mládí mezi vlky

Narodila se 13. září 1923 v Tambovské provincii, jednom z nejdrsnějších míst Rusi, kde ještě ve 20. stoletím řádily smečky vlků. Přestože komunistická propaganda vyprávěla zkazky o jejím rolnickém původu, opak byl pravdou. Od matky-učitelky získala dívka lásku k literatuře, ale od svého rodného kraje se naučila něco důležitějšího – bojovat. Už na podzim roku 1941 se zapojila do odboje; rozloučila se s rodinou a vydala se do partyzánského výcvikového tábora, kde se učila střílet a používat výbušniny. Nikdo neví proč, ale Zoja zde celou dobu vystupovala pod přezdívkou Táňa…

V tu dobu byla Moskva přímo ohrožená německými jednotkami a potřebovala co nejvíc odlehčit. Proto velení nařídilo co nejsilnější útoky, i zpolavycvičených partyzánů, na německý týl. Generálové v Moskvě si od tohoto tlaku slibovali, že Němcům naruší zásobovací linie a zpomalí tak jejich postup. V první vlně partyzánského náporu byla i Zoja.

Už 4. listopadu 1941, jen pár týdnů po osmnáctých narozeninách, ve společnosti dalších dvou dívčích partyzánek, zamířila na svou první misi. Po tři dny se vyhýbaly německým vojákům, pokládaly na silnice rezavé hřebíky a stále víc se blížila k německým liniím. Dostala se i do nepřátelské křížové palby, ale s troškou štěstí ji přežila. O pár dní později se rozhodla, že podnikne výzvědnou misi do vesnice Petriševo. To bylo naposledy, co ji její druhové viděli živou…

Smrt v zimě

Co přesně se v Petriševu odehrálo? V malé vesnici bylo ubytováno několik desítek německých vojáků, kteří se starali o sedmnáct koní. Zoja se do vesnice dostala celkem dvakrát – poprvé se jí podařilo přeřezat telefonní vedení, ale když se vrátila druhou noc, byli už na ni Němci připravení. Zajali ji, zrovna když se pokoušela podpálit stáje a neměli s ní slitování. Vysvlekli ji, zbili ji a oblečenou jen ve spodním prádle ji odtáhli na velitelství.

Podle svědectví obyvatel vesnice začali Němci s výslechem prakticky okamžitě. Zoju mlátili pěstmi i opasky, ale přestože jí zasadili víc než sto úderů, odmítala vyslýchatelům cokoliv prozradit. Když nezabraly klasické metody, přistoupili němečtí vojáci k dalším a drsnějším způsobům – dívku pálili zápalkami, tloukli ji do páteře a pak ji nechali chodit bosou po sněhu tak dlouho, dokud nepadla vysílením.

Druhého dne před jejíma očima začala růst na návsi šibenice. Dívka se na vše musela dívat, stejně jako vesničané. Zoja ale reagovala statečněji, než němečtí vojáci čekali. Než ji popravili, snažila se mobilizovat vesničany, aby proti Němcům povstali. Údajně měla její poslední slova znít: "Je nás dvě stě miliónů. Všechny nás nepověsíte. Ať žije soudruh Stalin!“ Když na šibenici zemřela, Němci ji ještě zmrzačili a pak se u jejího mrtvého těla fotografovali.

Druhý život

Rusům se podařilo Zojinu mrtvolu získat až po měsíci – celou tu dobu viselo její zohavené tělo na šibenici, vystavené očím a rukám německých vojáků. Teprve 13. února 1942 svou mrtvou dceru spatřila Zojina matka. A nenechala si svůj zážitek jen pro sebe. Promluvila ve velmi dojemné řeči v rozhlase a její slova se okamžitě stala nejsilnější zbrani sovětské propagandy. Když v říjnu 1943 Rusové přešli do protiofenzívy, narazili na 197. divizi, jejíž vojáci Zoju umučili. Neměli s nimi slitování. U jednoho z důstojníků našli pět fotografií mučené Zoji…