Válka v Afghánistánu je hloupá – stěžoval si generál už před 130 lety

Zdroj: Oficiální zdroj

V Afghánistánu se bojuje odnepaměti. A přestože se vojenská technika neuvěřitelně rychle vyvíjí, narážejí tam armády pořád na ty stejné problémy…

Jak moc se podobají současné problémy těm, s nimiž se potýkaly armády minulosti, naznačují například paměti britského brigádního generála Henryho Brooka. Ten převzal roku 1880 velení posádky v Kandaháru, zrovna když vrcholila Druhá afghánská válka. Generál si dělal poznámky, které se až neuvěřitelně podobají současným zprávám z afghánského bojiště.

"Nedokážu si představit nic zbytečnějšího a hloupějšího než je expedice do této Bohem zapomenuté země,“ zní jedna z poznámek v Brookově deníku. Britská vojska v počtu 40 tisíc mužů se v tu dobu už po dva roky snažila ovládat horské území a bránit stále častějším vzpourám a povstáním místního obyvatelstva.
 

Podle generála se Afghánci projevovali jako brutální válečníci, kteří vůbec nectili pravidla gentlemanského evropského válečnictví. Zkušeného válečníka na nich frustrovaly úplně stejné věci, jako dnešní generály. Afghánci se vždy vyhýbali velkému, rozhodujícímu střetu, na němž je postavení civilizované válečnictví. Vždy útočili jen na výrazně slabšího nepřítele a při sebemenší známce odporu prchají, jen aby na pronásledovatele zaútočili nečekaně ze zálohy.

Brity štvaly nejvíc nájezdy Afgánců na jejich výstroj. Museli tak upustit například od staletí starého zvyku skládat pušky večer do pyramid. Afghánští bojovníci se totiž dokázali připlížit do tábora a celou zásobárnu zbraní úplně rozkrást…
 

Pro Evropany byla také nepochopitelná afghánská brutalita. Britům zabíjeli i koně a psy, což bylo pro gentlemany zcela nepřijatelné. Také hanobení mrtvol patřilo k nejlepším tradicím afghánských bojovníků. Nepochopitelný byl i zvyk místních obírat zraněné nepřátelské válečníky o jejich výzbroj přímo na bojišti. Podle generála Brooka bylo okrádání padlých Britů jedním z mála okamžiků, kdy Afghánci projevili nějakou odvahu.

Vleklé boje plné přestřelek bez jakéhokoliv hmatatelného úspěchu brali Britům naději, že konflikt vyhrají. Vše komplikovaly i nepochopitelné zvyky místních. Britům se například často stávalo, že se dostali do vesnice, kde je domorodci přátelsky přijali. Řídili se při tom nepsanými zákony o pohostinnosti, podle nichž je každý host svatý. Brity bohatě pohostili, ale jakmile se koloniální vojáci z vesnice vzdálili, přestali být hosty. A ještě před pár minutami přátelští Afghánci se na ně bez milosti vrhli a neváhali je ze zálohy postřílet…

Není se co divit, že o dezerci se pokoušelo asi 25 procent vojáků. Generál Brooke si divého deníku poznamenal: “Je to absurdní; tuhle válku nemůžeme vyhrát. Ale stáhnout se teď, to by byla katastrofa…“