Český ježek dobyl všechna bojiště světa

Češi dali světu nejen nejlepší pivo a olomoucký syrečky, ale také ježky. A ne jen tak ledasjaké.

Oficiálně se jim říká rozsocháče a už jste je určitě viděli ve spoustě válečných filmů. Jsou to ty podivné překážky, které brání v pohybu zejména tankům. Ale asi nevíte, že jim celý svět říká “čeští ježci“.

Rozsocháč je protitanková zábrany vyrobená ze železa. V době II. světové války se objevil na všech bojištích světa a vždy sebou nesl svou přezdívku – český ježek. Je velice jednoduchý na výrobu, laciný a přitom velice účinný.

Made in Czech

Opravdu byly, jak jméno naznačuje, vyvinuty v českých zemích. Naše prvorepubliková armáda rozsocháče používala v opevněních na česko-německé hranici. Armáda si je vybrala z řady dalších možných překážek po řadě rozsáhlých testů. Byl spojován s ostnatým drátem, takže dokázal velmi dobře zabránit nejen průjezdu nepřátelských aut a tanků, ale také pěchoty.

Když Československo padlo, dostaly se rozsocháče do německých rukou. Wehrmacht je začal nazývat Tschechenigel (neboli český ježek). Němci je začali používat v masovém množství na hranicích a také začali sami vyrábět vlastní. Díky tomu jsou k vidění ve většině filmů z II. světové války – například Američané měli velké problémy s jejich překonáváním při vylodění na pláži Omaha. Němcům se osvědčily tak dobře, že je později použili i v dobách komunismu, třeba v mezipásmu Berlínské zdi.

Neprojdou!

Krom Německa se začaly používat také v Sovětském svazu. Tam ale neměli dostatek materiálu na kvalitní ježky ze železa. Proto je tam vyráběli ze všeho, co se dostalo armádě pod ruku – ze dřeva, z rozbitých letadel a především z kolejnic. Sovětští vojáci je zdařile využívali především v pouličních bojích, kde se skvěle osvědčily – jediný ježek dokázal zatarasit celou ulici.

Technicky vycházely rozsocháče ze starší středověké obranné pomůcky nazývané španělský jezdec. Čeští ježci byli širocí 4,6 metrů a používali se v dlouhých řadách. Vážily 198 kilogramů, později byla jejich hmotnost zvýšena až na 240 kilogramů. Na 100 metrů byla potřeba 112 rozsocháčů. Fungovaly také jako skvělé kryty proti lehčí nepřátelské palbě. Vyráběly se naprosto jednoduše – ze tří úhelníků smontovaných k sobě a sešroubovaných do kříže. Na koncích měly navařené patky proti odsunutí tankem a zářezy pro uchycení ostnatého drátu.