TEST Citroën Jumpy: MŮJ jumpík

Jsou auta pro boháče, šetřílky, extroverty, závodníky, stavebníky... Ani jedno z nich není Citroën Jumpy. Tohle je auto pro opravdu obyčejné lidi.

Video v úvodu článku není pro nás moc typické. Ale možná právě naše nadsázka upozorňuje nejlépe na to, že v takovém autě může jezdit kdokoli – od pupkatých městských policistů, kteří budou mít kufr plný ocelových botiček, po strejdy z vesnice s pohotovostním pytlem cementu pod sedadlem.

Jak říkám, kluci z fotbalu...

Jumpy je velké auto. Hodně velké. Na první pohled nevypadá, ale má délku 4,8 metru, což je více než dost. I výška 1942 nebo rozvor náprav rovné tři metry naznačují, že to není jen tak ledasjaké auto. Klínovitý tvar i velikost vhodně zapadá do výrobní řady, když pod jumpym je berlingo a nad ním pak velký jumper.
Náš vůz byl ale v osobní verzi kombi. To znamená hodně... hodně... opravdu hodně prostoru. Až překvapivě hodně prostoru. Očekávali jsme ledacos. Ale tří řady sedadel mají velmi pohodlné sedačky (celkem jich je osm) a za nimi je ještě ohromný zavazadelník.

Zobrazit všechny fotky (6)

Proti osobní verzi modelu Jumper je to samozřejmě ještě malé, ale zato tak nějak víc komfortní a osobní. Tady nic nevrže a neskřípe. Tohle není skříňové auto. Spíš přerostlé MPV. Podívejte se třeba na přístrojovou desku. Má jí hezčí, než spousta opravdu osobních aut. A navíc je tu kompletní výbava – klimatizace, rádio, elektricky ovládaná okna, ABS, ESP...

Čtyřválec, dva litry, nafta

Pohonných jednotek ale Citroën moc nenabízí. Přece jen je Jumpy především prodávaným užitkovým vozem, a tam se neočekává, že by někdo chtěl třeba přeplňovanou benzínovou šestnáctistovku. Tím nejobvyklejším, co se pod přední kapotou najde je dvoulitrový čtyřválec o objemu dva litry, který voní naftou. Výkon 88 kW není žádná extra hodnota, ale autu stačí. Ostatně tady se hraje především na točivý moment. Jeho 300 N.m ve 2000 ot./min spolehlivě rozhýbe i plně naložený vůz.

Motor je po zahřátí celkem tichý, i když lehce vylepšená zvuková izolace by neškodila. Velmi jsme ocenili spotřebu. Za celý test jsme měli spotřebu 7,4 l na 100 km, což je jen o dvě desetiny více, než udává tabulková hodnota. A to jsme většinou jezdili v Praze.

Asi nejsmutnější na celém autě je chuť vyrazit vpřed. Zešedivíte, když budete čekat, než ručička dostoupá k stovce. Maximální rychlost 160 km/h sice není nereálná (omlouváme se všem řidičům a policistům na D5, kde jsme se jí krátkodobě snažili ověřit), ale dostat se ze stovky na 130 km/h chce opravdu trpělivost.

Dobře, dobře... a konec

Velké auto s dost velkou hmotností a přece jen konstruované na vysoké zatížení jsme prohnali i pořádně klikatými cestami. Jumpy se chová překvapivě dobře. Výborně odfiltruje nerovnosti a přitom nejančí, nepadá do zatáček střechou napřed, nesnaží se letět jako vlaštovka pět centimetrů nad zemí. Jede jistě a přesně. Podvozek je na svou konstrukci velmi kvalitní a rozhodíte ho spíš tím, že to neukroutíte. Největším problémem jízdy je řízení. Přeposilované a s příliš dlouhým převodem, který má mezi krajními rejdy skoro čtyři otáčky.

Typický řidič auta:
Typického řidiče tohoto vozu asi ani nemůžeme určit. Může to být fotbalový fanda, trenér nebo správce stadionu.

Klady a zápory:
Překvapivě dobré jízdní vlastnosti zhoršuje přeposilované řízení. Motor je sice dostatečný na plynulou jízdu, ale ne na velké zrychlování. Jinak je to auto pohodlné, extrémně prostorné a za vynikající peníze.