Čápa nalákáte na balabána

Jedna vlaštovka jaro nedělá. Když ale nad hlavami zakrouží černo bílý opeřenec větší než kačena, jaro je jasně tady. Metr na výšku, až čtyři kila váhy, zobák dlouhý dvacet centimetrů. Čápi se k nám vracejí s posledním sněhem, vonícím šeříkem a minisukněmi.

Čápi ve stoje, čápi v letu, čápi při tanci. Čáp na stovky způsobů. Rostislav Stach fotí zvířata už 35 let. Paměť jeho počítače zaplňuje přes 800 fotografií čápů. K focení využívá třeba jejich žárlivosti, říká sám fotograf.

„Dá se jim pomoct třeba použitím balabána, to jsou z umělé hmoty takoví ptáci, kteří vypadají stejně jako čáp, a toho když postavím na louku, tak čáp, který to má jako svojí louku, tak přilétne, začne kolem něj běhat, začne se tam předvádět a to focení to dost urychlí.“ Čáp je sběratel kilometrů. Bez cestování nemůže být. Ročně nalétá desítky tisíc kilometrů.

Lety čápů černých na zimoviště a zpátky deset let sledoval Miroslav Bobek. Mezi jinými prý navlékl vysílačku i čápici Kristýně. „My, když jsme tu samičku čápa černého Kristýnu, sledovali několik let, tak jsme mohli říkat, na základě těch dat docela oprávněně, že tam na tom stromě odpočívá i po roce, po dvou, po třech.“ Zjistili třeba, že si čápi k odpočinku čím dál častěji vybírají vojenská cvičiště a opuštěné základny, protože tam mají klid. Nebo že čápi od nás do Afriky letí dvěma směry. Západním, přes Gibraltar, aby se vyhnuli moři. Nebo východním, přes Bospor a Dardaneli. Senzory také ukázaly, že někteří uletí denně až pět set kilometrů, prozrazuje současný ředitel ZOO Praha Bobek. „Pak se to promítalo do map, pak jste viděl, jestli zrovna loví, nebo odpočívá, jestli se hýbe, v jaké je teplotě, protože tam máte senzory.“ Čapí pochoutka? Ne, děkuji. Jeden z čapích senzorů se totiž nečekaně zastavil v Pákistánu.

Za čápem!

Ornitologové se proto vydali k místu, odkud signál přicházel. Našli rodinu, která čápa ulovila a mini vysílačku odhodila v domě. „To pak nám vyprávěli, jak tam přilétlo několik čápů a jak ten jeden kluk, nevím, jak se jmenoval, běžel domů pro pušku, teď do nich vystřelil, že jo, že ho teda snědí a že vlastně nebyl dobrej vůbec,“ dodává Miroslav Bobek. Když čápi při zpáteční cestě proletí nástrahami Pákistánu i čím dál rozšířenější civilizace, v křídlech mají 13 tisíc kilometrů. Jen co se vrátí, probudí se v nich duch kutila a začínají s rekonstrukcí svého letního sídla. Při něm je pozoruje i Karel Lukáš z blatenského lihovaru. „Už i čápi se modernizují, takže v hnízdě můžeme objevit igelitovou tašku, záclonu a další jiné druhy, letáky. Samozřejmě hlavní část tvoří větvě, mech a suchá tráva.“ Fotograf Stach ho ještě doplňuje. „Mám třeba vyfoceného čápa, který si tam nese nějaký reklamní prospekt, asi až bude sedět na vajíčkách, aby si měl co číst.“

Věrnost nade vše. Ale jak komu. Spíš než by byli věrní partnerovi, vracejí se na staré hnízdo. Po námluvách a páření se střídají v sezení na vajíčkách. V polovině května už ze skořápek vykukují hlavičky s černými zobáky. Na komíně lihovaru v Blatné mají ale výjimku, která potvrzuje pravidlo. Čápi otužilce. Ten pár se před čtyřmi lety rozhodl, že se mu do teplých krajin létat nevyplatí. V největších mrazech proto čapí zobáky přikrmují místní lidé v čele s panem Lukášem. „Oni seděli na hnízdě, bylo vidět, jak nás pozorují, co to tam děláme, ale potravu si vůbec nevzali. 31,55 Na zamrzlé ploše kolem Blatenského zámku je přikrmovali pracovníci Blatenské ryby a tam údajně čápi, když byla ta zima nejkrutější, tak už tu potravu brali.“ Ti pilní stavaři po okolí sbírají klacíky, trávu a mech, aby své obydlí vyhnali až do druhého patra.

Každý rok přistaví nových dvacet centimetrů. A každých pět let jim kvůli bezpečnosti lidé podle pana Lukáše hnízdo trochu očešou. „Tak, že bychom to rozebírali rukama, tak to nejde. Ty klacky, které tvoří kostru toho hnízda, jsou tak propletené, že je nelze jednotlivě odebírat. Musíme normálně násilím pomocí motykou to hnízdo zredukovat a v podstatě vlastně odkopat.“ Mladí čápi se kroužkují v červnu. Ke komínu blatenského lihovaru musejí ornitologové vyrazit o měsíc dříve. Ti dva otužilci s mláďaty totiž vždy pospíchají. Říká Karel Lukáš. „První rok jsme na to trošku zapomněli a pak už se nepodařilo všechna čápata okroužkovat. Vzpomínám si, že ten rok byla čtyři čápata, dvě z nich z toho hnízda odlétly a okroužkovat se nedaly, dvě se ještě okroužkovaly.“ Aniž by to mláďatům někdo z rodičů řekl, na konci léta se seberou a letí za teplem. K rodičům do Blatné už se nevrátí. S ostatními čápi se sletí zase někde ve Španělsku nebo v Turecku, aby na společné půl roční dovolené přečkali mrazivé dny v Čechách.