DĚSIVÝ OSUD: Přežil zkázu Titanicu, pak si vzal život! Přečtěte si emotivní vzpomínky

Zdroj: saoirse32.wordpress.com

Od potopení zaoceánského parníku Titanic uplyne v neděli přesně sto let. V pozůstalosti Jacka Thayera, který sice katastrofu přežil, ale v roce 1945 spáchal sebevraždu, se nalezl dokument, obsahující osobní a velmi emotivní vzpomínky na onu tragickou noc.

Sedmnáctiletý Jack Thayer, dědic americké železnice, se na Titanicu plavil spolu se svými rodiči. Jeho popis událostí se nijak neliší od ostatních, přesto je něčím zajímavý. Jack se totiž ve vzpomínkách hodně často vracel nejen k samotné tragédii, ale i k mnoha detailům. „Snad nikdy jsem ještě neviděl hvězdy tak jasné a moře tak klidné. Bylo to, jako kdyby někdo na nebe pověsil zářící diamanty.“

Toto počasí bylo patrně jedním z důvodů, proč Frederick Fleet, důstojník, který měl hlídku, nebyl schopen spatřit ledovec včas. Díky neobvykle klidnému moři, které Thayer přirovnává k hladině rybníka, se totiž o hrany ledovců netříštily vlny. O samotném nárazu Thayer hovoří jako o slabém chvění. „Kdybych měl v ruce sklenici s vodou, ani kapka by se mi nevylila. Tak malé otřesy to byly. Motory lodi se ale okamžitě zastavily a ten náhlý nás trochu překvapil.“

Sled dalších událostí tak, jak je popisuje Jack Thayer, nejspíše posloužil jako předloha scénáře pro film Jamese Camerona. Jack popisuje, jak kolem něj po chodbě prošel konstruktér lodi Tomas Andrews a ředitel loděnic Bruce Ismay. „Pan Andrews nám pak v ústraní sdělil, že loď půjde ke dnu a že před sebou máme zhruba hodinu života. Nemohli jsme tomu uvěřit."

Zhruba v tuto chvíli se rodina rozdělila. „V místě, kam nás stevardi poslali, byla hrozná tlačenice. Dav se vetřel mezi mě, matku a otce a oddělil mě od nich. Když se mi podařilo matku dohnat, otec byl pryč. Nikdy jsem ho už pak nespatřil.“ popisuje Thayer paniku, která vypukla po nárazu na led.

ČTĚTE TAKÉ:

Záhada! Objevily se housle z Titaniku

Titanik odkrývá další tajemství. Tentokrát o svých cestujících

„Po hodině už voda stoupala docela rychle. Lidé se pak přemisťovali dál od vody, na záď lodi. Byli jsme masa beznadějných, tlačících, doufajících lidí a zároveň masa odhodlaných lidí, kteří budou bojovat až do konce. Jak paradoxní.“

„Čím více se loď nakláněla a plnila vodou, tím více jsem vnímal zvuků. Jako byste stáli pod železným mostem, po kterém přejíždí vlak. To vše se ještě mísilo s křikem a se zvuky rozbíjejícího se porcelánu.

Voda byla tak studená, že se zastavoval dech...

O deset vteřin později jsem seděl na zadním zábradlí a najednou byl ve vodě. Hodinky se mi zastavily na čase 2:22 ráno. Šok ze studené vody byl neuvěřitelný. Nemohl jsem dýchat a snažil se plavat od lodi pryč. Ale nešlo mi to. Všechno se začalo bortit, lámat a já nemohl od té fascinující podívané odtrhnout oči.“

V tu chvíli se Jack patrně znovu narodil. Jen o necelých 30 stop jej minul padající ulomený komín a navíc se mu po čase podařilo doplavat k jednomu ze záchranných člunů. Byl to legendární převrácený člun, na jehož kýlu se zachránilo několik lidí. „Snažili jsme se veslovat pryč, ale potápějící loď nás stahovala zpět. Ocitli jsme se pod zvedající se zádí a jejími velkými lodními šrouby. Báli jsme se, že to na nás celé spadne. To se ale nestalo. Zbytek lodi zaplul přímo do moře a bylo po všem.“

Volání lidí o pomoc připomínalo zpěv či cvrkání cvrčků a kobylek

„Pak bylo naprosté ticho. Po chviličce se ale rozezněly nářky lidí, kteří byli ve vodě. Volali o pomoc a jejich hlasy mi slinuly do obrovské sborové litanie. Ten zvuk trochu připomínal i letní noc plnou cvrkajících kobylek a cvrčků. Zhruba po třiceti, čtyřiceti minutách se opět začalo dělat ticho. Pár lidem jsme ještě pomohli vyškrábat se na náš člun, ale pak už jsme museli být tvrdí a nikoho nebrat. Báli jsme se, že bychom se převrátili. Modlili jsme se a zpívali. Pak jsem zahlédl obrys jiné lodi a blesklo mi hlavou, že to možná opravdu celé přežiji.“

Jack Thayer se nemýlil. Spolu s dalšími sedmi sty trosečníky je nad ránem zachránila loď Carpathia. Osud tohoto mladého chlapce však nebyl jako z čítanky. Přestože po čase založil rodinu, jeho rodu asi nebylo přáno pokračování. Oba jeho potomci sloužili v za druhé světové války v armádě. Jeden ze synů byl však padl a jack se s tím nebyl schopen smířit. Propadl hlubokým depresím a nakonec si v září roku 1945 vzal život.