Štěstí je výsledkem života, nikoliv výhrou v loterii

Zdroj: oficiální zdroj

Alfried Längle je pro psychology tak trochu žijící legendou. Deset let úzce spolupracoval s Viktorem Emanuelem Franklem a posléze jeho existenciální psychoterapii doplnil a trochu přetvořil.

Je vlastně zástupce tzv. třetí vídeňské školy, jejíž počátky sahají k Freudovi, táhnou se přes Alfreda Adlera a končí právě existenciální terapií. S Alfriedem jsme hovořili o přístupu jeho školy k současnému životu a způsobu, jakým se promítá existenciální pohled na pracoviště.

Barbara Hansen Čechová, autorka je ředitelkou People Mangement Fora a šéfredaktorkou časopisu HR forum.

Výkřik 1: Problémem dnešní doby je, že se sebou zacházíme jako s mašinami k dosahování cílů. To nás vyprazdňuje.
Výkřik 2: Všichni žijeme na ostrově neznáma a je na každém z nás, jaký dá svému životu smysl.

Prosím povězte mi o vaší spolupráci s Franklem. Jak jste se k sobě dostali?

O Franklově logoterapii jsem četl nejprve jako mnozí jiní v knihách a zaujala mne. Pak se mi podařilo stát se Franklovým asistentem. Spolupracovali jsme spolu na denní bázi nejméně deset let. Diskutovali jsme spolu, připravovali přednášky, psali. Pro mne to bylo zcela určující období, i když se posléze moje teorie od Frankla trošku odpojila. O Franklově životě jsem také napsal knihu. Považuji jej za velmi inspirativní osobnost a myslím, že jeho poselství je přenositelné téměř pro každého.

Mohl byste popsat pro čtenáře, v čem spočívá přínos logoterapie – terapie zavedené Franklem?

Je to terapie, která hledá smysl pro lidi, kteří jej ztratili. Ale pomáhá i profylakticky, například učitelům, lékařů a dalším, aby si svůj smysl stále uvědomovali. Mít smysl je něco jako mít střechu na domě. Když jej nemáte, tak všechno ostatní je vám k ničemu.

Jakým způsobem jste logoterapii rozšířil?

Postupně jsem zjišťoval, že jak pro terapeuty, tak i pro akademiky, je obtížné pracovat pouze se střechou. Potřebujete u člověka mapovat i ta ostatní patra. Rozvedl jsem tedy systém antropologie, metody nacházení smyslu skrze všechny životní struktury. Pro Frankla to bylo ale moc daleko a v tomto jsme se spolu rozešli.

Kde můžete vaší metodu využít?

Je velmi obecná, můžeme s ní léčit všechny psychosomatické nemoci, využívat v koučování, jako pomůcku v managementu.

Můžete popsat patra vaší antropologie?

Je založená na čtyřech potřebách, požadavcích, které se musí rozvíjet. První požadavek je žití v základním bezpečí. Na fyzické úrovni se jedná o jídlo, dům, peníze. Na úrovni psychické se jedná o potřebu akceptace. Když ji nemáme, vyvolává to stresové reakce, stoupá úzkostnost.

Jak se liší tato první úroveň od nejnižšího stupně Maslowovy pyramidy?

Maslow je více mechanický. Zde je požadavek brán více osobně. Člověk může pro jeho dosažení něco udělat, vstoupit do něj. V terapii se ptáme: Mám rád svůj život? Co mohu udělat pro to, aby se mi více líbil?

Jaká jsou další patra?

Další patro představuje naši vztahovost. Musíme vstupovat do vztahu s lidmi kolem nás, kontrolovat naše pocity. Třetí patro představuje střetnutí se s vlastní identitou. Ptáme se: Mohu být tím, kým jsem? Řeší se zde etické otázky, vina, svědomí. A poslední patro se shoduje s Franklovou střechou, se smyslem v životě. V životě se musíme orientovat a odpovídat na to, co je.

Jak vy pracujete se smyslem života? Kde vidíte v současné době největší problémy?

Hodně lidí musí dělat věci, které je nebaví, kde jsou jako roboti a nejsou jako lidé. To je vyprazdňuje. Každý člověk chce mít šťastný život, to je přirozené. Přijít ke štěstí znamená žít v naplňování. To je hlubší forma štěstí, na rozdíl například od výhry v loterii, která většinou žádným štěstím není. Štěstí je výsledkem života. Existenciální analýza chce dojít k vnitřnímu naplnění, žít s přitakáním, říkat ano, tomu, co žiji. Pokud jsou všechny čtyři dimenze naplněny, nacházíte pro svůj život smysl.

Jaký vnímáte, že je v současnosti největší problém v oblasti hledání smyslu?

Jedním z nejdůležitějších problémů je, že se stáváme jakýmisi mašinami, které mají plnit naše cíle. Tím nechci říci, že bychom neměli mít cíle. Ale my často cíle přijímáme z vnějšku, jsou to cíle nastavené společností a my se za nimi ženeme, využívajíc sebe své tělo a mysl jako stroj. Ono to jde, cíle třeba dosáhneme, ale nikoliv pocitu štěstí. Lidé jsou málo hodnotově řízeni. Člověk v tomto funkcionálním pojetí nemá cenu, je prázdný.

Ovlivňuje nějak naše tápání chybějící religiozita?

Podle průzkumů na to není vázána. Náboženství představuje jiný kontext a interpretace osobního smyslu může chybět i člověku, který je velmi věřící. Všichni žijeme na ostrově neznáma a je na každém z nás, jaký dá svému životu smysl. Náboženství nabízí smysl, když někdo v něm žije, ale neznamená to, že jej lidé uchopují do svého praktického denního života. Z hlediska metodologie není pro naplnění smyslu náboženství potřeba. Setkáváme se s lidmi, kteří hledají smysl a jsou věřící a naopak. Nekoreluje to spolu.

Možná proto, že nejde jen o smysl celkový, ale i osobní?

Ano, přesně tak. Neznamená to jen smysl života, ale smysl velmi prakticky. Například pro čtenáře, jestli má smysl číst ještě tento rozhovor, jestli má cenu chodit do práce, do které chodí, nebo ji raději opustit. Na to si lidé stále znovu musí odpovídat.

Jaké je využití takto formulované teorie?

Velmi rozsáhlé. Dává to nástroje pro praxi, koučování, psychoterapii, poradenství.

Jsem velkým zastáncem existenciálního koučování. Vede se skrze otevřený dialog s koučovanou osobou. Snažíme se osobu podpořit ve všech směrech.
Koučovaní začnou myslet a chovat se jinak, jinak pracují, prožívají méně stresu. Mohou být více sami sebou a efektivnější.

Jak na základě své teorie interpretuje stres v práci?

Stres může vzniknout ze všech čtyř dimenzí a stále se s nimi ve své praxi setkávám. Vyjmenuji nejčastější: nemít dostatek kompetencí, nebýt správnou osobou na daném místě, prožívat potíže ve vztazích, dělat věci, které se vám nelíbí a nebaví vás. Velkým problémem je, že lidé často v korporacích nemohou být sami sebou, musí nosit masku. Tím vlastně dostávají zpětnou vazbu: takový jaký jsem, nemám cenu, musím se přetvařovat. A ve čtvrté dimenzi nedostatečně se zaměřovat na hodnoty, nevidím cenný kontext, ve kterém pracuji. V praxi se asi nejčastěji objevuje, když se mi nelíbí moji nadřízení, nevidím v čem je to celé dobré.