Kam putují materiály z vašeho starého auta?

Zdroj: Roman / Adobestock.com

Auto, které odevzdáte k ekologické likvidaci, nezmizí v jedné velké hromadě šrotu. Prochází přesně definovaným procesem, na jehož konci se většina jeho hmotnosti vrátí zpět do oběhu, například jako ocel v nové karoserii nebo plast v novém nárazníku. Pojďme se podívat, co se s jednotlivými díly skutečně děje.

Nejprve musí ven nebezpečné látky

Při ekologické likvidaci auta musí vozidlo nejprve projít takzvanou dekontaminací. Auto totiž obsahuje celou řadu látek, které se v přírodě nesmějí ocitnout, například motorový olej, brzdovou a chladicí kapalinu, palivo či náplň klimatizace.

Zpracovatel proto vozidlo nejprve odsaje a vypustí z něj všechny provozní kapaliny, odpojí a vyjme akumulátor a demontuje katalyzátor. Teprve potom se může pokračovat dál. Tato fáze je důvodem, proč zákon svěřuje likvidaci starého vozidla výhradně autorizovaným zpracovatelům – neodborné vypuštění těchto látek na dvoře nebo do půdy představuje vážné riziko kontaminace.

Výkupní cena je stanovena buď na základě jeho celkové hmotnosti a aktuálních výkupních cen materiálů (v případě likvidace, resp. auta určeného k sešrotování), nebo podle tržní hodnoty a poptávky po použitelných náhradních dílech (v případě výkupu autovraků).

Opětovné použití dílů

Než se vozidlo dostane k drcení, vymontuje z něj zpracovatel díly, které lze ještě prodat a nasadit do jiného auta – funkční alternátory, startéry, světlomety, zrcátka, sedačky nebo části interiéru.

Legislativa se opětovnému použití dílů věnuje jen okrajově, přestože jde o ekologicky nejšetrnější řešení ze všech. Nejlepší odpad je totiž ten, který vůbec nevznikne. Pokud lze místo výroby nového dílu použít ten, který už byl jednou vyroben, ušetří se energie i suroviny potřebné na jeho výrobu od začátku.

Teprve to, co už nelze opětovně nasadit, končí v drtícím zařízení a dál se zpracovává podle jednotlivých materiálových komodit.

Ocel, železo a další kovy

Až tři čtvrtiny hmotnosti běžného auta tvoří kovy. Karoserie, rám, části motoru, disky kol – to vše po demontáži zbývajících dílů putuje do drticího zařízení, kde se vozidlo rozdrtí na menší kusy, a následně na separační linku, která jednotlivé frakce materiálu roztřídí.

Vytříděné železo se převáží do hutí, kde se přetaví a stává se vstupní surovinou pro výrobu nové oceli. Nejde přitom o okrajovou záležitost odpadového hospodářství – velká část oceli, která se dnes ve světě vyrábí, nepochází z těžby nové rudy, ale právě z recyklovaného kovu. Auto, které dnes odevzdáte k likvidaci, se tak může za pár měsíců vrátit na silnici jako součást úplně jiného vozidla.

Vedle oceli obsahuje vozidlo také menší, avšak cenově významný podíl neželezných kovů – hliník (bloky motoru, disky, části karoserie), měď (kabeláž, elektromotory) a v menší míře také jiné kovy. Hliník se po přetavení vrací zpět do automobilového i stavebního průmyslu, měď z demontované kabeláže míří především do elektrotechnické výroby. Právě proto mají i nepojízdná vozidla nebo auta s poškozenou karosérií stále reálnou hodnotu.

Plasty, sklo a pneumatiky

Zatímco kovy se zpracovávají relativně přímočaře, plasty, sklo a guma mají cestu o něco komplikovanější. Podíl nekovových materiálů ve vozidlech navíc postupně roste, protože výrobci stále častěji nahrazují kovové díly plasty a kompozity kvůli nižší hmotnosti a výrobní ceně.

Nárazníky patří mezi díly, které při nehodách schytají nejvíce a běžně se nahrazují novými. Poškozený kus však nekončí na skládce. Rozemele se na granulát, z něhož automobilky opět vyrábějí nové nárazníky.

Podobný osud čeká také pneumatiky. Ty se na speciální lince rozdělí na gumovou drť, textilní vlákna a ocelové výztuže. Například gumový granulát se může používat v modifikovaném asfaltu, sportovních površích, podložkách a dalších výrobcích.

Recyklace automobilového skla je komplikovanější kvůli vrstveným čelním sklům, fóliím, keramickým vrstvám a nečistotám. Samotná demontáž skel navíc není jednoduchá – ruční vyjmutí je časově náročné, a při strojním zpracování se sklo často rozbije dřív, než se dostane do separátoru.

Proč na zpracovateli záleží

Ne každé místo, které nabízí výkup šrotu, dokáže zaručit, že bude s materiálem naloženo podle popsaného procesu. Legislativa Evropské unie vyžaduje nejméně 95 % opětovného použití a zhodnocení. Ekologickou likvidaci však může provádět pouze autorizované vrakoviště s příslušným oprávněním, nikoli neoficiální vrakoviště či sběrné dvory.

Auto, které dosloužilo, tak nikdy doopravdy nezmizí. Rozloží se na desítky surovin, z nichž velká většina znovu najde místo ve výrobě. Někdy přímo v dalším automobilu, jindy například v silnici, po které jednou pojedete.

Jak je to s elektromobily

Klasické vozidlo se spalovacím motorem má zpracování zaběhnuté a legislativně ukotvené již desítky let. U elektromobilů je situace složitější. Největší neznámou zůstávají trakční baterie, jejichž recyklace je technicky i finančně náročná a legislativa na ni stále reaguje s určitým zpožděním. Zatímco zpracování klasického auta lze dnes považovat za rutinní záležitost, recyklace elektromobilů je oblast, která se teprve formuje.