Zpravodajství

Trpké osudy špiónů z Husákovy doby

Trpké osudy špiónů z Husákovy doby
Zdroj: TV Nova

Scenárista, režisér a reportér David Vondráček, který spolupracuje s pořadem Na vlastní oči, otevřel téma, které bylo donedávna takřka tabu. Jaké byly životní peripetie mužů, kteří v sedmdesátých letech minulého století pracovali pro rozvědky západních zemí?

Vojenský dispečer, hydrolog, diplomat... Na první pohled obyčejní lidé, byť se zajímavými profesemi. Ve skutečnosti žili dvojí život. Tajně předávali informace o československém socialistickém zřízení zahraničním výzvědným službám, žili v neustálém stresu a svou činností ohrožovali své vlastní rodiny. Nakonec byla většina z nich odhalena a odsouzena k mnoha letům žaláře, které si museli odsedět v nejtěžší nápravné skupině - mezi vrahy a násilníky. Slíbené peníze ve valné většině nikdy nespatřili, nemluvě o tom, že část společnosti se na ně může dodnes dívat skrz prsty. To byl trpký osud špiónů z Husákovy doby. Jak se je podařilo reportérovi Davidu Vondráčkovi vypátrat? Bylo těžké je přimět k tomu, aby promluvili o svém osudu?

V čem je tohle téma zajímavé a průlomové?
O špiónech z druhé světové války či z padesátých let se už mluvilo a psalo, ale o těch z doby nedávno minulé toho zatím veřejnost moc neví. Jedná se totiž mnohdy o věci, které jsou zatím napůl tajné. Získat výpovědi špiónů, kteří jsou ochotni o své nedávné minulosti mluvit, je unikátní. Navíc jsem se snažil představit i jejich rodinné zázemí a jejich psychologii. Nedělat z nich dokonalé hrdiny. Není to klasická publicistika, spíš žánrový experiment na pomezí dokumentu, který může pořad Na vlastní oči oživit. Tento styl publicistiky, zabývající se hlubšími tématy a zároveň barvitý a filmařsky propracovaný, momentálně sklízí velké úspěchy po celém světě.

Proč se vlastně ti muži rozhodli pro něco tak riskantního? Dá se tam vysledovat nějaká společná motivace?
Každý špión je trošku praštěný. Vesměs šlo o lidi, kteří milovali filmy se špionážní tematikou. Tak trochu to dělali kvůli penězům, které ovšem mnohdy ani nedostali. Ale velkou roli sehrál i pocit, že drží v ruce volant dějin. Na jednu stranu si jich velmi vážím, ale na druhou stranu musím říct, že to nebyli prvoplánoví bojovníci proti komunismu. Jejich motivace měla i své temnější stránky.

Je překvapivé, že měli všichni rodiny. Jak se srovnali s tím, že ohrožují životy svých blízkých?
V jejich mužské psychologii převážila sebestředná touha ovládat svět, která jim dělala dobře na duši a dodávala jim pocit, že nejsou jen „nicky" ztracené v dějinách. Ve chvílích, kdy se rozhodovali, tak myšlenku, že ohrožují své blízké, prostě vytěsnili. Přitom poté, co je zatkli, na jejich činnost doplatili i jejich nevlastní bratranci.

Měla jim to jejich rodina za zlé?
I když to třeba nebylo na první pohled patrné, jejich vztahy to narušilo.

Jak jste vlastně tyto špióny zkontaktoval?
Na úplném počátku byl dopis od Františka Doskočila, který pracoval pro CIA. Napsal nám, že by rád promluvil o svém případu. Kolegové z redakce měli obavy, aby to nebyl psychopat -
něco podobného nám totiž píše každý druhý. Přesto jsem se s ním ale sešel a ověřil jsem si na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, že mluví pravdu. Ověřoval jsem si tam ostatně všechna fakta - mimo jiné i za pomoci mladého talentovaného historika Pavla Žáčka, který bude uvedený v titulcích jako odborný poradce.

Kterým tajným službám tito čtyři špióni předávali informace?
František Doskočil dělal pro CIA, tu není třeba představovat. Letecký dispečer Radek Mariáš zase spolupracoval s FBI, tedy s Federální kriminální službou. Ta se zabývá hlavně kriminálními činy spáchanými na území Spojených států a málokdo ví, že během studené války měla i rozvědku operující v zahraničí. Zbylí dva špióni pracovali pro německou BND (Bundesnachrichtendienst) a pro francouzskou vojenskou rozvědku.

To je opravdu pestré spektrum. Jak se tyto zahraniční výzvědné služby ke špiónům chovaly při placení?
Z různých důvodů jim nezaplatily, s výjimkou BND. A francouzská vojenská rozvědka svému špiónovi po revoluci zaplatila zájezd do Francie. Za tak nebezpečnou práci a mnohaletý žalář to tedy moc velká satisfakce nebyla.

Takže ti špióni na svou činnost vlastně částečně i doplácejí...
Svým způsobem určitě. Ale do jejich duše nikdo z nás nevidí. To rozechvění a adrenalin, které přitom prožívali, jim asi muselo dělat strašně dobře.

Jsou se svým osudem srovnaní, nebo jsou to dnes zlomení lidé?
Všichni jsou zatrpklí. Ono strávit deset let v kriminále by zlomilo každého. Navíc oni berou sami sebe jako disidenty, zatímco jejich okolí se na ně dívá jako na špióny. Část veřejnosti je může dokonce považovat za zrádce, vždyť jejich špionáž může být teoreticky dodnes hodnocena jako trestný čin - jako velezrada. I když na druhé straně existuje od roku 1993 i paragraf o protistátnosti komunistického režimu, který je s tím v rozporu.

Všichni asi známe rafinovaná špiónská zařízení z filmů. Chodí to takhle i ve skutečnosti?
Ano, tak to doopravdy funguje! Tajnopisné zprávy, mrtvé schránky, mikrotečky...

Co to je mikrotečka a mrtvá schránka?
Mikrotečka je velice složitý tajný kód, který špión použije ve chvíli, kdy je sledovaný či dokonce odhalený. Dává tak svojí výzvědné službě najevo, aby tu zprávu brala s rezervou, protože ji píše třeba s pistolí u spánku. A mrtvé schránky, ty se používají dodnes! Jsou to schránky umístěné v nějakém umělém předmětu umístěném v přírodě - třeba v umělohmotném kameni či kusu dřeva.

Nedávno byla odvysílaná jiná vaše reportáž, která vzbudila velký ohlas. Sledoval jste v ní osudy sester Marie a Jarmily Šťulíkových, které jsou jedinými přeživšími z nacisty vyhlazené obce Ležáky. Proč vlastně tolik jedna druhou nenávidí?
Prapříčina té nenávisti podle mě tkví v tom, že nevyrůstaly v normálním prostředí. Byly dány na převýchovu do německých rodin, a tím pádem byly ve velmi raném věku, kdy se utvářejí vztahy mezi sourozenci, jedna od druhé odtrženy. Zatímco jedna z nich musela žít v nacistickém prostředí a její adoptivní matka nosila nacistickou uniformu, druhá se dostala do citově bohaté měšťanské rodiny. Když se pak po válce vrátily zpátky do vlasti, nečekala je milující mateřská náruč, ale společnost stárnoucího dědečka a podivínského strýce. Navíc pak musely společně jezdit po různých tryznách, dostaly státní domky vedle sebe - prostě je dávali uměle dohromady.

Vypadá to, že máte sklon k tomu objevovat osudy lidí, kteří měli důležitou roli v dějinách, ale přesto nejsou široké veřejnosti známí...
Na tom něco je. Buchar dějin mnohdy buší víc do obyčejného člověka než do nějaké celebrity.

Není to pro vaši psychiku velká zátěž, být neustále konfrontovaný s tak tragickými osudy?
Protože jsem starý mládenec, neprožívám vlastní rodinná traumata. A tak aspoň žiju tímhle!

Kdo je David Vondráček
• Scenárista, režisér, reportér.
• S pořadem Na vlastní oči spolupracuje od roku 1998.
• Natočil více než 130 reportáží a dokumentů.
• Proslavil se například reportáží o milionářském bezdomovci Tondovi Škopkovi nebo o osudu ženy, kterou Rusové zavřeli do gulagu a která se po dvou desítkách let vrátila zpátky do Česka.

TV Nova
Voyo

Sledujte Televizní noviny ve full HD a bez reklam na Voyo.cz

Důležité Události

Krátká zpráva

Zelenskyj promluví k českému parlamentu

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj by měl k českému parlamentu promluvit 15. června. Po schůzce vedení obou komor to oznámila šéfka Sněmovny Markéta Pekarová Adamová. Poslanci a senátoři si projev ukrajinského prezidenta poslechnou ve svých sídlech.

Píše se na Deník.cz