Hned dva reportéři publicistického pořadu Na vlastní oči svěřili v nedávné době výsledky svého zajímavého pátrání nejen televizní kameře, ale i papíru. Výsledkem jsou dvě naprosto rozdílné knihy – Mraky nad Barrandovem od Stanislava Motla, která sleduje válečné a poválečné osudy slavných herců, a Zločin jako profese Janka Kroupy, jež popisuje svět organizovaného zločinu. Obě stojí za to mít doma.
Kdo nebo co vás inspirovalo k tomu, abyste začali na svých knihách pracovat?
Stanislav Motl: Se vznikem knihy jsem počítal už v době, kdy jsem připravoval speciál pořadu Na vlastní oči s názvem Mraky nad Barrandovem. Už tehdy mi bylo jasné, že se do reportáže všechno nevejde. Navíc mi připadalo, že tohle období naší historie je stále ještě bílým místem. Chtěl jsem využít toho, že jsem měl už od dětství díky své rodině možnost stýkat se s řadou zajímavých herců, jako byli Ladislav Pešek, Hana Vítová, Raoul Schránil nebo Svatopluk Beneš. Nahrával jsem je po celé roky, díky čemuž dnes vlastním rozsáhlý archiv. Mám materiál minimálně ještě na jedno pokračování.
Janek Kroupa: Začal jsem mít pocit, že mám tolik materiálu, že by to na knihu bezpochyby vyšlo. Navíc mě lákala možnost zachytit souvislosti, které se prostřednictvím reportáže popisují jen velmi těžko.
Jak dlouho vám psaní trvalo?
Stanislav Motl: S přestávkami to bylo bezmála šest let. Všechny moje knihy, a bylo jich celkem deset, vznikaly po několik let.
Janek Kroupa: Samotné psaní knihy asi rok. Tomu však předcházely dlouhé hodiny debat s mým spolupracovníkem Zdeňkem Čechem, s nímž jsem na knize pracoval. Celá ta kauza měla velmi široké pozadí a my jsme se z něj snažili vypreparovat základní příběh.
V čem vám vyhovuje forma reportáže a v čem naopak psaný text?
Stanislav Motl: Televizní reportáž mi dává možnost zasáhnout více lidí a získat ohlasy. Vždycky doufám, že se mi po odvysílání ohlásí další pamětník. I díky Mrakům nad Barrandovem se mi ozval člověk, který byl očitým svědkem lynčování Jana Svitáka. Psaní knihy mi zase vyhovuje proto, že při něm odpadá nutnost koordinovat štáb. Jsem totiž svým založením spíš individualista. V knize se dá také shromáždit víc dokumentů a fotografií. Ideální podle mě je, když se povede obojí - jak reportáž, tak i kniha.
Janek Kroupa: Jsou to dvě naprosto rozdílné formy, které spojuje jedině to, že se zabývají realitou. Když točíte, máte k dispozici kameru, která automaticky zachytí celou situaci - jaké bylo počasí, jak dotyční reagovali, ale třeba i to, co měli na sobě. Při psaní musíte tohle podchytit jinak, což bylo pro mě obtížné, protože jsem reportér, ne spisovatel. Psaní ale na druhé straně dává mnohem větší svobodu, co se týče skládání příběhu. Umožňuje popsat realitu v širších souvislostech.
Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem
Reportér Stanislav Motl v této knize působivě zachytil osudy prvorepublikových hvězd, které po druhé světové válce upadly v nemilost a prožívaly pravé peklo. Zároveň v ní předkládá řadu dokumentů a jedinečných svědectví a některé události uvádí do zajímavých souvislostí. I přesto ale konečný úsudek nechává na čtenářích.
V dobách, kdy byli na vrcholu popularity, jedna filmová nabídka střídala druhou a obecenstvo je vynášelo do nebeských výšin, ani ve snu české herce nenapadlo, co je čeká po konci druhé světové války - že část národa je obviní z kolaborace. Například rodinu Lídy Baarové postihuje série tragických událostí, které lze snad přímo nazvat antickou tragédií. Sama slavná herečka končí v ústavu pro choromyslné a posléze ve vězení, kde jí bachaři vyhrožují popravou. Její přecitlivělá sestra Zora mezitím neunese stín, který padl na celou jejich rodinu, a spáchá sebevraždu. Adina Mandlová musí vyměnit nákladné róby za prostý vězeňský oděv, stejně jako Vlasta Burian, který se ve vězení psychicky zhroutí. Nataša Gollová končí v nemilosti a osamění, úspěšný režisér a „muž několika řemesel" Jan Sviták umírá hned po osvobození ušlapán a ubit anonymním davem v centru Prahy.
Lynč Jana Svitáka
Je 10. května 1945, první den svobody. V Bartolomějské ulici se ze shluku lidí ale namísto jásotu ozývá křik a sténání. V jeho středu leží zkrvavený muž a rozvášněný dav kolem něj nešetří nadávkami do kolaborantů, ranami a kopanci. Na pražské dlažbě právě na následky „lidového lynčování" umírá někdejší úspěšný herec, režisér a producent Jan Sviták. Také tuto scénu Stanislav Motl barvitě popisuje ve své knize a zároveň naznačuje, že zná totožnost lidí, kteří dav podněcovali k tomuto hrůznému jednání. Jejich jména však zůstávají nevyslovena. „Ptá se mě na to hodně lidí, ale já zatím nevím, co si s těmi informacemi počít. Na veřejnost bych s tím šel ale až ve chvíli, kdy bych měl víc důkazů. Potřebuju mít všechno dokázané a doložené z více stran," říká opatrně.
Souvislosti místo unáhlených soudů
„Něco podobného se však v našich dějinách nestalo poprvé. Český národ se vždy v těžkých dobách dělil na soudce a obviněné, což je velmi nebezpečná situace. Máme sklon herce stavět na pomyslný piedestal, a pak je během jedné noci zcela zavrhnout. Mně osobně ale nejde o to někoho soudit, nemám na to žádné právo. Rád bych jen uváděl události do souvislostí. Lidé se v nich už zorientují sami," zdůrazňuje Stanislav Motl. Souvislosti jsou pro něj ostatně klíčovým pojmem. „Velmi mě například bolelo, když jsem si v novinách všimnul fotografie Karla Högera hajlujícího v Národním divadle uveřejněné bez jakéhokoli komentáře. Mrzí mě nevzdělanost lidí, kteří podobnou věc pustí do tisku. Kdyby více pátrali po souvislostech, museli by zjistit, že v té době pomáhal třem židovským rodinám a byl spojkou mezi pražským a brněnským odbojem. Vzhledem k tomu, že už nežije a nemůže se k tomu vyslovit sám, cítím potřebu ho bránit." Právě vyjádření věrnosti Říši, které se odehrálo ve stejné chvíli, kdy obyvatelé Ležáků čekali v Pardubicích na popravu, tedy 24. června 1942, bylo pro zúčastněné herce traumatem. Musely se ho povinně zúčastnit všechny tehdejší hvězdy a na povel hajlovat. „Je zajímavé, že naprostá většina herců o tomto okamžiku při našich rozhovorech nechtěla mluvit. Asi to chtěli úplně vytěsnit z mysli," uvažuje Stanislav Motl.
Obdobný osud tří krásných hereček
Pozornost čtenářů a diváků zcela přirozeně přitahuje trojlístek tří krásných populárních hereček, z nichž každá měla jinou motivaci pro své chování a jiný osud. Zatímco Adina Mandlová během války otevřeně prohlašovala, že bude mladá a hezká jen několik příštích let a hodlá jich proto využít, a programově pracovala na své kariéře, Nataša Gollová získala u některých lidí nálepku kolaborantky především proto, že se zamilovala do českého Němce Wilhelma Söhnela. Lída Baarová zase měla tu smůlu, že se zamilovala do samotného Josepha Goebbelse, říšského ministra propagandy. „Ty herečky byly mladé. Chtěly hrát a dělat kariéry. Podle soudu některých lidí tu situaci nezvládly, ale zeptejme se upřímně - kdo by to na jejich místě zvládl?" ptá se Stanislav Motl. Každá z nich se také vyrovnávala s traumatem, kterému byly po válce podrobeny, po svém. Lída Baarová, která měla fenomenální jazykový talent a byla schopná hrát v německých, italských i španělských filmech, ještě udělala kariéru za hranicemi. Přesto v ní vzpomínka na to, co musela prožít po válce, navždy zůstala živá. Žádný herec se nesetkal s takovou nenávistí, jaké musela čelit právě ona. „Pokračovalo to dokonce i po její smrti. Na její oficiální pohřeb nepřišel nikdo z tehdejšího ministerstva kultury. Dostavila se jen hrstka věrných diváků, novinářů, Svatopluk Beneš a Otakar Vávra," uvádí Stanislav Motl. Adina Mandlová se zase proti trpkým vzpomínkám bránila svým způsobem - zakrývala své problémy cynickými výroky. „Ovšem nejhůře to asi nesla Nataša Gollová, které se nevyvedl ani osobní život. Pamatuji se, jak mi už jako starší dáma s francouzskými berlemi několikrát opakovala otázku, kde se v Češích vzala všechna ta nenávist. Stále se tím velmi trápila."
Kdo je Stanislav Motl
- Narodil se v roce 1952 v Ústí nad Orlicí.
- Je reportérem pořadu Na vlastní oči a autorem deseti knih. Zajímá ho široké spektrum témat - kriminálními případy počínaje a válečnou žurnalistikou či nepotrestanými válečnými zločiny konče.
- Na 4. ročníku mezinárodního festivalu židovské kultury Devět bran získal ocenění za desetileté pátrání po nacistických zločincích.
Janek Kroupa: Zločin jako profese
Kniha Janka Kroupy Zločin jako profese vás zavede mezi zločince, kteří neváhají použít jakéhokoli mučení, když jde o to, aby ze svých obětí vymámili kódy sejfu či podpis. S otevřením kasy by si poradit neuměli, a tak na to jdou přes „lidský faktor". Bití, drcení prstů, elektrošoky, mučení horkou kulmou... Se starosvětskými kriminálníky, které známe ze starých filmů a seriálů a kteří sahali k násilí jen v krajním případě, mají společné nanejvýš bizarní přezdívky.
Ještě před několika lety byl nekorunovaným vládcem pražského podsvětí David Berdych, jehož gang byl propojen s některými příslušníky OBOZu (Odboru boje s organizovaným zločinem Policie ČR). Zločiny tak mnohdy vyšetřovali stejní lidé, kteří je spáchali, či minimálně jejich spolupracovníci... Zločinecká organizace, která prorůstala jak do české galerky, tak do policejního sboru, byla nakonec na podzim roku 2004 odhalena díky dvojici mladých schopných policistů a postavena před soud. Jak Josef Klíma, kolega Janka Kroupy z pořadu Na vlastní oči, naznačuje v předmluvě této knihy, za některá odhalení vděčí i samotnému autorovi, jenž se celým případem dlouho zabýval. V některých případech byl dokonce krůček před policií a přišel na nové spojitosti mezi jednotlivými dílky skládačky.
Dempsey a Makepeace počesku
Velice zajímavě, ba až romanticky, působí popis dvojice detektivů, kteří případ řešili a také z velké části úspěšně vyřešili. V mnohém dokonce připomínají britskou dvojici detektivů Dempseyho a Makepeace ze stejnojmenného seriálu. Helena Kahnová je velice půvabná mladá žena, která zpočátku u policie často působila jako volavka. Jejím parťákem v řešení případu byl její životní partner Tomáš Gregor. „Jejich statečnost spočívá v tom, že to celé dokázali dotáhnout až do konce, i když jim šlo o život," říká Janek Kroupa s obdivem. Problém spočíval v tom, že vypátraní viníci byli jejich vlastními nadřízenými. Tedy lidmi, jimž po celou dobu předávali informace o postupu svého vyšetřování. To byl hrozný šok a bolestivá deziluze. Helena otevřeně přiznává, že jí z toho bylo během zatýkání úzko. „Dlouho tomu nemohli uvěřit. Mezi policisty se totiž pěstuje parťácká atmosféra založená na vědomí, že oni jsou na té správné straně a bojují proti lumpům," vysvětluje reportér. I on sám dlouho považoval jednoho z hlavních viníků, Josefa Opavu, za bodrého a sympatického dobráka a zdráhal se uvěřit v jeho vinu.
Policie v osidlech podsvětí
Autor svou knihu věnoval všem čestným policistům, kteří nikdy nepřijali ruku napřaženou z podsvětí. A to přesto, nebo právě proto, že se v ní mnohé dočtete i o mužích zákona, kteří tu ruku nakonec stiskli a sami se do kriminální činnosti zapletli. „Policisté mají obrovskou moc, ale na druhou stranu nemají k dispozici mnoho financí a nevydělávají nikterak závratné částky. Navíc se pohybují mezi zločinci a mohou pozvolna začít přejímat jejich způsob myšlení. Spoustu z nich začne napadat, že by svou moc mohli prodat. Začíná to maličkostmi, malými ústupky. Málokdy dojde přeměně policisty ve zločince během jediného okamžiku," uvažuje nad jejich motivací Janek Kroupa. V knize se také dočtete o obrovském zlomu, který policisté zažili po sametové revoluci. Zatímco před převratem v roce 1989 měli proti sobě rovnocenné, či spíše slabší soupeře v žigulících, po něm se najednou lidé z podsvětí začali pohybovat v mercedesech a disponovat tučnými konty. Není proto divu, že mnozí uniformovaní muži mohli začít pociťovat frustraci a pocit nedoceněnosti.
Věčná válka
„Většina zločinců jsou chytří lidé, kteří se nechali ke zločinu zlákat, často ani nejsou primárně zlí. Řada z nich je doopravdy ovlivněná akčními či romantickými filmy. Stejně jako většina prostitutek věří, že si je jednou odvede Richard Gere jako ve filmu Pretty Woman, muži na hraně zákona zase žijí se snem, že se jim jednou podaří obrovská loupež a oni prchnou někam na Bahamy," říká Janek Kroupa. Zločinecká organizace, která sama sebe nazývala Deratizace, měla kolem sedmdesáti členů, před soudem jich však stanulo pouhých čtyřicet. Na svobodě jich tedy běhá ještě minimálně třicet. Organizace byla navíc propojená s ruským gangem, z nějž nebyl odhalen zatím vůbec nikdo. Janek Kroupa tedy s pátráním nepřestává. „Válka dobra se zlem končí definitivně jen v pohádkách. Ve skutečnosti je to věčná válka, v níž můžete vyhrát nanejvýš jednu bitvu," dodává.
Jak mluví podsvětí?
Bílý kůň - nastrčená figura, která jedná místo samotných zločinců
Brigáda - ruskojazyčný gang
El Paso - loupežné přepadení
Esko - sledování podezřelého
Vor v zákoně - šéf ruského gangu
Železo - pistole (z policejního slangu)
Kdo je Janek Kroupa
- Narodil se v roce 1974 v Praze.
- Už deset let je reportérem pořadu Na vlastní oči, zabývá se zejména válečnou a investigativní žurnalistikou.
- Je spoluautorem knihy Jiří Kajínek: vrah nebo oběť?.
- Za reportáž z války v Afghánistánu obdržel Cenu vysokého komisaře OSN.
Publicistický pořad Na vlastní oči sledujte každou středu ve 21.25 na Nově!
Sledujte Televizní noviny ve full HD a bez reklam na Voyo.cz
