Jana Svátková je hodná a milá paní učitelka malé Lucinky, o níž se vedle biologického otce Zbyňka zajímá i dobrácký Harry. Oba tatínkové žijí nějaký čas společně a tvoří poněkud komickou „partnerskou“ dvojici. Zalíbení nalézají oba právě v Lucinčině pohledné paní učitelce… Režisér Jiří Adamec si pro tuto roli vybral velmi zajímavou mladou herečku - Martinu Válkovou.
Máte s televizní postavou, Janou Svátkovou, nějaké podobné povahové rysy, nebo jste její pravý opak?
Její pravý opak nejsem, máme leccos společného - třeba tu lásku k dětem.
Povězte nám něco o atmosféře během natáčení.
Já jsem byla z té atmosféry hrozně překvapená. Zejména z rychlosti, s níž natáčení probíhalo. Za jeden natáčecí den se muselo udělat strašně moc práce. Kvůli tomu jsem se také za těch deset dní, které jsem tam strávila, víceméně nestihla s nikým ze štábu spřátelit. Pokaždé jsem nastoupila na plac, a už se jelo - úprkem vpřed. Ale musím říct, že štáb byl vůči mně velmi příjemný a milý...
V kolika dílech třetí série se vlastně objevíte?
Jsem v posledních šesti dílech. Přišla jsem do absolutně rozjetého pendolina, které se řítilo do samého závěru. Jak jsem říkala předtím, byla to hrozná rychlost, neustálé přesuny z Prahy do Berouna na různé exteriéry... Nasazení štábu bylo obrovské, přitom však nevznikaly žádné hroty, žádné problémy - bylo to velmi příjemné natáčení.
Kdy jste se rozhodla pro herectví? Co bylo podnětem?
Chtěla jsem pokračovat v pedagogice dál, studovat dramatickou výchovu na JAMU, čímž by ze mě následně byla učitelka v lidové škole umění. Ten obor ale ten rok, kdy jsem se na tuto školu hlásila, neotevírali. Tak mi jedna paní na studijním poradila, že si ještě mohu dát přihlášku na činoherní herectví, a já jsem to udělala. Byla to taková volba, kdy jsem vlastně vůbec nevěděla, co ze mě bude (smích). Ale herečka se ze mě stala...
Jak vzpomínáte na studia brněnské JAMU? Bylo studium podnětné, bavilo vás?
Jsem bohužel ta výjimka, která na té škole nestrávila moc času, protože už ve druhém ročníku na JAMU jsem začala hostovat v Mahenově činohře Národního divadla v Brně. Po zbytek studia jsem proplouvala velmi hladce, protože jsem už hrála role, které byly velké, ve „velkém" divadle. Takže se mnou zacházeli ne jako se studentkou, ale jako s herečkou. Já jsem vlastně školu vnímala jako takovou kotvu v divadelním přístavu. Nemůžu si stěžovat ani v nejmenším. Pro mě to byly hezké čtyři roky propojené s divadlem i se samotnou praxí.
V jakých divadelních představeních vás v současné době mohou vaši příznivci vidět?
Mohou mě vidět v Národním divadle v představení Cyrano z Bergeracu, hraji Roxanu, pak také na další scéně Národního divadla - v divadle Kolowrat ve hře Černé mléko, kde hraji postavu Šury. Ve Stavovském divadle vystupuji v Davidu a Goliášovi pana režiséra Smočka, no a pak také na Václavském náměstí v novém Palace Theatre, kde s Jirkou Langmajerem hraju ve dvou inscenacích. To první se jmenuje Líbánky, druhé ...a do pyžam!
Kdybyste měla srovnat filmové či divadelní role, existuje nějaká postava, která se vám vryla „pod kůži"? Která vám byla z nějakého důvodu bližší?
Myslím, že zatím nejbližší je mi Šura z Černého mléka. S tou jsem se, řekla bych, ztotožnila úplně nejvíc. Ale musím popravdě říct, že divadlo nedělám proto, abych se s nějakou rolí ztotožnila. Nemůžu si dovolit, aby se mi postavy dostávaly „pod kůži", protože to člověka úplně vyčerpává ještě ve chvíli, kdy nevystupuje nebo nemusí točit film či seriál...
A pod jakým režisérským (ať už ve filmu nebo, na divadle) vedením se vám nejlépe pracovalo? Jinými slovy, na koho ráda vzpomínáte?
Ráda vzpomínám na Zdeňka Kaloče z Brna, který mě do divadla uvedl a ukázal základy řemesla. Dal mi ten první vhled, je to takový můj divadelní tatínek. A pak se mi také velice dobře pracovalo s Janem Kačerem coby režisérem.
Na co se ráda podíváte v televizi? Preferujete nějaký specifický žánr?
Jé, televize je pro mě problematické médium, protože já na ni v podstatě nekoukám. Dívám se na zpravodajství, které mě zajímá. A podívám se občas na film, o kterém dopředu vím, že je dobrý, nebo na nějaký dokument. Ale že by mi dělala televize doma kulisu, to ne. Koukám na ni velmi sporadicky, vlastně převážně na zpravodajství.
Čemu se ráda věnujete ve volném čase? Jakým způsobem relaxujete?
Jsem zahrádkář. Maluju. Jezdím na chalupu - jsem ten pravý chalupář, chalupář v pravém slova smyslu. Mám velkého psa, který úspěšně roste z malého štěněte do dospěláka. Je to černý labrador a já se mu věnuju opravdu hodně. A pak se věnuju svému partnerovi. To je, myslím, jeden z nejhezčích koníčků, které právě mám.
Zmiňovala jste malování. Každý malíř má svou techniku, jaká je ta vaše?
Já bych řekla, že to je ryze naivní umění. Možná tak za třicet let dostihnu Ivu Hutnerovou. Ale možná až za padesát - to ještě nevím (smích).
Jaké módě/módnímu stylu dáváte přednost?
Jé, móda. Ta je mi úplně cizí, tu já vůbec neřeším (smích). Móda je pro mě otázkou nějaké nálady, ve které se zrovna ocitám. V podstatě preferuju styl, ve kterém se dá jet na chalupu, jít se psem ven a při menší úpravě i mezi lidi. Takže označit by se to asi dalo jako móda společensko-sportovní. Já prostě módě nerozumím, no...(smích).
Jaká kniha vás v poslední době uchvátila?
Poslední knížka - vždycky se mi totiž vryje do paměti právě ta poslední - byla od Toni Morissonové, autorky, jež byla oceněna Nobelovou cenou. Román se jmenuje Láska, je to strašně krásný a spletitý příběh o lásce. O dvou lidech, kteří se nikdy nesetkali, ačkoliv asi měli...
TV Nova
