Jan Kočka: Občas ještě vytočím bratrovo číslo. ROZHOVOR

Zdroj: Mediafax

Bratr zavražděného Václava Kočky Jan poskytl rozsáhlý rozhovor.

Jan Kočka vzpomíná na zastřeleného sourozence a okolnosti jeho smrti, ale popsal i plány rodiny do budoucna.

Vašemu tatínkovi je letos šedesát sedm roků, dvaačtyřicet let pořádá poutě, v minulosti organizoval zahraniční vystoupení mnoha populárních umělců.

Kromě toho, co jste říkal, pořádá také charitativní akce, nejdříve sám, později i s mým bratrem Vaškem a se mnou.

Jak se k tomuto povolání vlastně dostal?

Jednoduše – namluvil si moji mámu a její táta, děda Janeček, tady v Praze provozoval tuto profesi, a tak se k němu přidal.

Bylo to tedy pokračování rodinné tradice?

Ano.

Litoval někdy svojí volby?

Myslím, že táta je hrdej na to, co v životě dělal, a lítost nad tím nikdy nepocítil. Snad jedině byl smutnej z toho, že nikdy neměl dovolenou. Ta profese neumožňuje dovolené, volné dny, my jako děti jsme museli odmala pomáhat. Dneska si zavzpomíná a říká si, že se možná měl občas na to vykašlat a tu dovolenou si udělat. To je asi jediná lítost.

Co ho na té práci bavilo i nebavilo?

Víte, tu práci musíte mít v krvi. Je to prostě nonstop, když jedete na sezonu, tak ráno děláte údržby, odpoledne obsluhujete lidi a vozíte je na atrakcích a večer si zalezete do maringotky, dáte si jídlo a jste rád, že usnete.

Ale je to vyvážené třeba tím, že hodně cestujete.

No, já tu profesi už delší dobu nedělám, po revoluci jsem začal podnikat, ale máte pravdu, že jsme procestovali spoustu zemí, krajin. Ale třeba když jsme byli v Oděse, tak jsme byli necelý kilometr od moře, ale já se tam dostal pouze dvakrát za celý pobyt.

Tak toho tedy litujete…

Ani ne, ta profese mě naučila spoustu dovedností, naučil jsem se černému řemeslu, nemuseli jsme si hledat truhláře, svářeče, zámečníky, lakýrníky, všechno jsme si dělali sami. A dneska jsem rád, že si se svými zaměstnanci mohu vzít montérky a dělat s nimi, a věřím, že jsem jim dobrým partnerem i po té pracovní stránce.

Ale zpátky k tatínkovi. Je mu šedesát sedm let a stále ještě pracuje. Neměl by už ubrat na tempu a odpočívat?

Víte, já mám takovej názor, že lidi, kteří nechají práce a chtějí si takzvaně důchodu užívat, tak potom strašně rychle zestárnou. Je vidět, jak něco z nich odchází. A já budu moc rád, když táta bude ještě dlouho dělat a ten mozek cvičit, myslím si, že to je v jeho prospěch.

Říkáte, že hodně pracujete, a tak taky hodně vyděláte. Říká se o vás, že jste hodně bohatí. Cítíte to tak?

Já vám to řeknu takhle. Samozřejmě se necítím být chudý, ale znám spoustu lidí, kteří dělají míň než já a jsou bohatší než já. Tu firmu, kterou vedu, jsme s bráchou budovali. V tom odvětví jsme začínali od začátku, máme v tom všechny peníze, které vydělala celá rodina, popůjčováno máme po celé rodině, a tak tedy záleží na tom, jak budeme pracovat. Máme demokracii, a tak se taky může stát, že se nesejdeme tady, ale v nějakém holobytě.

V čem tedy tkví to vaše bohatství – v rodinném kruhu? Před chvílí jste řekl, jak moc jste na sobě jako rodina závislí. Koneckonců i tragédie, která vás postihla, ukazuje na vaši rodinnou semknutost.

Ano, bohatství je opravdu v tom semknutí. I když jsme úplně normální rodina jako každá jiná, máme dobrý dny, špatný dny, ale když má někdo z nás problém, omarodí, tak si voláme, pomáháme si. To je věc, která nám je geneticky daná a já jsem hrdej na to, že ten mobil mám a můžu zavolat a vím, že třeba o půlnoci přijedou. Několikrát se stalo, že mi lidi nepřišli do práce, ale přijeli kluci a bylo to v pořádku. Během hodiny nás bylo dvacet třicet v montérkách a mohlo se dělat.

Podle jedné verze bylo slovo bohatství i za tragédií, která se stala vašemu bratrovi.

My jsme dospělí lidi a já znám svého tátu tak dobře, že si ho nedovedu představit v situaci, že by někde tahal peníze a vyprávěl, kam je sponzorsky dává. Já tu verzi také znám. Ale podle mých informací tak ještě deset, patnáct, dvacet minut před tragédií můj bratr s panem Ďuričkem stáli normálně u baru a popíjeli, smáli se, nebyla tam žádná debata, která by budila dojem, že by se na sebe měli mračit. Pak můj bratr zaplatil účet a ten pán si sedl ke stolu, měl tam nějaké hlášky, jaké, to konkrétně nevím, protože nebudu říkat, co nevím přesně, a můj bratr k němu měl přijít a říct mu pouze, neurážej mého tátu. Potom se stalo, co se stalo, to už víte.

Vy jste u toho stolu nebyl, seděl tam váš tatínek, proto jsou tak smutné i tyto dohry, kdy je tatínek zničen a indisponován. Mluvil jste s ním o tom, co si on pamatuje, jak to on vnímal?

Táta to vnímal jako popravu. Za slova "nebuď drzý na mého tátu“ dostal brácha tři rány, když podle další verze se Ďuričkovi čtvrtá nábojnice zasekla v komoře. Pan Ďuričko sám osobně řekl, že když je někde ve společnosti, a vycházíme z toho, že se v té společnosti požívá alkohol, tak si vždycky před odchodem dává zbraň za pas. To prohlásil do televize nebo někde v médiích, takže já si prostě myslím, že když někde ten člověk požil alkohol, taky byl vždy připraven střílet na někoho, kdo se mu nelíbil.

Jak vaše rodina vnímá prohlášení pana Ďurička?

Jako pokus o nějakou obhajobu, která je ale hyenismus. Nazývat mého otce vrahem svého vlastního syna, to už překročilo veškeré mantinely slušného chování. Vůbec to nechápu, jak je možné, že člověk, který ještě není odsouzen, pošle prostřednictvím vězeňské pošty ČTK omluvu, kde vraždu nebo popravu, to není nic menšího, nazve incidentem. To se mi nelíbilo, ovlivňovat tímto způsobem veřejnost dříve než soudy vyřknou své. Myslím si, že Inspekce k tomu řekne také své a doufám, že v tom podniknou nějaké kroky, protože to podle mého není po právu, a pokud je to v tomto státě možné, tak se připravme na to, že každý vrah si nás bude volat do věznice.

Pane Kočko, i když je to šest týdnů, tak je to asi pořád stále čerstvé. Jak to ovlivnilo život vašeho tatínka a rodiny?

Já vám můžu říct jednu věc - převrátilo nám to život naruby. Mně neodešel jen bratr, mně odešel společník, chlap, kterýho jsem si hodně vážil. Mně to paralyzovalo na půlku mýho těla, my jsme byli spolu spjatí. My jsme si od patnácti nedali ani facku. Nevím, jak to říct. Neumím vám říct, jak to změní můj život do budoucna, zatím je to hrozný. Já jsem neměl nikdy bráchovo telefonní číslo uložené v paměti mobilu. Prostě si ho pamatuji. A často se mi stává, že Vaškovo číslo vytočím, aniž si uvědomím, že už mi to nikdy nezvedne.

Bezprostředně po vraždě padaly názory o nějaké odplatě. Vy sám jste tehdy okamžitě říkal, že věříte soudům. Ale po těch dalších událostech, e-mailu z vězení, interview pana Ďurička z vazby, nezměnil jste svůj postoj?

Já si myslím, že v tomto případě soudnictví zafunguje. Tento případ je už tak mediálně známý, že by byla nehoráznost, kdyby to nezafungovalo. Já vám řeknu jednu věc: kdyby teď vzal ve vězení pana Ďurička srdeční infarkt, já bych z toho byl nešťastný, protože já chci, aby seděl. Ať si tam přemýšlí o tom, co udělal. To je jeho trest a on si ho musí odpykat. Protože každý z nás si musí svůj trest odpykat. My tady nevinně trpíme a domnívám se, že víc než on.

Jména vašeho tatínka i bratra se vyskytla v komunální politice. Proč jste zamířili i do politiky? Před dvěma roky vás tzv. Kubiceho zpráva spojila s pojmy jako mafie, podsvětí, zločinnost.

Udělejte si názor sám. V Kubiceho zprávě padla velmi silná slova. Funkci pana Kubiceho neznám, ale jedno vím jistě. V souvislosti s touto kauzou nebyl nikdy nikdo z naší rodiny předvolán ani vyslýchán. Takže, jaký měla splnit účel, to se zeptejte těch, co ji vydali.

Dá se proti takovým nařčením bránit?

Jak se proti tomu můžu bránit? Všechno se píše jako domněnky, někoho údajně viděli, víme z doslechu a podobně. Nikdo netvrdí: já to vím, já to mohu dokázat. Takže, abychom to mohli dokázat, sám moc dobře víte, že bojovat proti médiím se nedá. Když bulvár napíše "my víme, že pan Kočka provedl to, a to se tam stalo“, tak se můžeme bránit. Ale pokud to bulvár zveřejňuje jako domněnky, tak není ani s kým bojovat.

Zvažovali jste nějaké právní kroky?

Otec na to pomýšlel, ale protože by nám to nijak neprospělo, tak vyhověl moji žádosti nereagovat. Nechal jsem si udělat právní rozbory a pro nás jako rodinu by to znamenalo vtahování do dalších kampaní a politických bojů, který mně prostě nezajímají, a nevím, co by nám to přineslo.

Tehdy to po zveřejnění té Kubiceho zprávy byla pro vašeho otce veliká rána, sám jsem ho viděl při jeho oficiálním vystoupení. Ale celkem rychle ta bouře o spojení vašeho tatínka a pana Paroubka utichla. Zavraždění vašeho bratra vás po dvou letech zase dostala do popředí zájmu, právě i kvůli tomu, že v oné zprávě byl zmiňován i pan Ďuričko.

No víte, já si myslím jednu věc. Někteří lidi to nazývají politickým bojem nebo čím vším. Samozřejmě, že na to asi vliv mají volby, ale nepřisuzoval bych to lidem z vedení politických stran. Já si myslím, že je to špinavá hra lidí, kteří se pod to ani nechtějí podepsat. Já si myslím, že politici když něco chtějí říct, tak to řeknou, a nevěřím, že takové lobby od nich může vycházet. Spíš je to od těch, kteří chtějí na jejich křesla. Nechápu to, ale kdyby ty volby nebyly, tak věřím, že se to takhle rozfoukávat nebude.

Váš otec měl v poslední době docela vážné zdravotní potíže se srdcem. Je to pro vás, ale především pro něj veliký nápor – Kubiceho zpráva, vražda, rekonstrukce, pohřeb a teď je před ním ještě soud.

Já, máma a má sestra se maximálně snažíme tátu ušetřit jakýchkoliv nervových šoků, neoživovat v něm tu hrůzu, kterou viděl, a ušetřit ho jakýchkoliv tlaků zvenčí, i přesto, že je to někdy velmi těžké. Potřebujeme ho nejen my, ale také devět vnoučat, z toho tři jsou po mém bratrovi. Těm samozřejmě tátu nenahradíme, ale to je to, co mu musí dát sílu, aby nám prostě ještě pomáhal a byl tady s námi. Moje maminka je velmi silná žena, která utrpěla obrovskou ztrátu, ale i přesto se snaží nás všechny udržet pohromadě. Oba moji rodiče jsou velcí bojovníci, kterým bušilo srdce celý život pro rodinu, a tak doufám, že spolu ustojí i tuto tragickou událost.

Ty soudy ale patrně znovu všechno oživí…

To si samozřejmě uvědomuji, ale sílu mu bude jistě dodávat pocit, že jde svědčit pro dobrou věc, pro spravedlivé odsouzení vraha jeho syna. Já osobně to vidím na výjimečný trest, ale to samozřejmě nechám na orgánech v trestním řízení. Víte, já doufám, že vražda před očima otce a patnáctiletého syna tak obzvlášť zákeřným způsobem bude potrestána v plné výši, kterou umožňuje naše právo. To, co viděli můj tatínek a synovec, už jim z hlavy nikdy nikdo nevymaže a k těmto faktům by se mělo také přihlížet.

Nedávná tisková konference pana Ďurička z vězení má za následek, že státní zástupce rozšířil důvody vazby o bod C kvůli tomu, že pan Ďuričko měl říci, že by stejný čin spáchal znovu. Jak na vás působí tyto skutečnosti, které doprovázejí celý případ?

Určitě jste výrok pana Ďurička slyšel, a proto si myslím, že tento bod C je opodstatněný. Když vrah na své “tiskové konferenci“ pronese, že by se v případě takovéto či podobné situace zachoval stejně, a z minulosti víme, že takovéto incidenty, které naštěstí nedopadly tak tragicky, proběhly, prostě nechápu, že mu jeho zbrojní průkaz nebyl okamžitě odebrán. Já prostě nedovedu pochopit, jak mohl takovýto člověk projít psychotesty, aby vlastnil zbraň. Vždyť ,zbroják´ má policie právo odebrat už jen za to, že nesete zbraň se zásobníkem uvnitř. Já jen vím, že si zbraň smím nést, pokud jsem ochranka nebo převážím peníze. I na střelnici musí být pistole bez zásobníku, bez náboje v komoře a zabezpečena v nějakém kufírku. Rozhodně na nošení zbraně existují pravidla a on je evidentně porušoval. Samozřejmě asi záleží na druhu zbrojního pasu, jaký kdo má, ale ještě jsem neslyšel o druhu zbrojního pasu, který dovoluje nosit u sebe zbraň i v podnapilém stavu, nataženou, s nábojnicí v komoře, tak to pak asi čekal na ,tržbu a chtěl ji odnést do banky.

Co vás ještě za poslední dny pobouřilo?

První věc, která mě mrzí je, že všichni jeví zájem o to, co si myslí nebo prožívá můj táta nebo já, ale nikdo se neptá, jak je mé sestře nebo mé mamince. Jak to těžce nesou. Jejich bolest asi není zajímavý obchodní artikl pro média. Přitom takovou lidskou bolest si málokdo dovede představit.
A dále mě pak zarazilo, když mi volala jedna novinářka a ptala se mě, zdali budu škrtat ze svého seznamu známých nějaké lidi. A jestli se otočím zády k sociální demokracii nebo něco takového, úplně přesně si to nepamatuji. Já jsem jí na to odpověděl, že nejsem politicky angažován ani v jedné straně, a ona mi řekla, že určitě znám lidi z politiky. Já jí na to odpověděl, ano, protože jsem vyrostl v Praze, s některými jsem se potkával jako teenager a také tady podnikám. Naše rodina dělá pár charitativních akcí, které jsou zaštítěny polickými stranami, tak je pochopitelné, že se s nimi znám. A ona, to víte, že se to stalo po křtu knihy pana Paroubka? Já jí na to odpověděl: "Dovolte, abych vás přerušil. Já si myslím, že s tímto incidentem nemá nic společného ani politika, ani pan Paroubek, to se mohlo stát kdekoliv, i na vašich narozeninách.“ Ona mi docela striktně odpověděla, že se s takovými lidmi nestýká. Tak jsem jí na to řekl, že pokud bychom dopředu věděli, kdo je potenciální vrah, pedofil nebo jiný zločinec, tak by byl na tomto světě ráj. Že potenciální zločinec může být i její syn nebo kdokoliv, to nikdo nemůže dopředu vědět. Proto já nedávám vinu nikomu jinému než Ďuričkovi. Ďuričko vraždil, Ďuričko ať nese trest!

Pane Kočko, mrzí mne, že našemu rozhovoru nemohl být přítomen i váš otec.

Věřte mi, že i mně je to líto a že bych si přál, aby byl v takové kondici, aby se mohl taky zúčastnit.