Plechové trouby: hlasy z nádraží, které možná brzy zmizí

Petr Pavlík pracuje jako dozorčí železniční stanice Braník. V dětství ho posedla láska ke kolejím. V dospělosti mu za ni začali platit. Dnes ještě může předvést, jak voněla železnice kdysi. A na malých nádražích dnes. Voněla teplým lidským slovem.

„Tam kde to možné je, aby výpravčí došel mezi cestující veřejnost a ústně ji upozornil, tak například dojde do čekárny a řekne, „“Vážení cestující, pro poruchu rozhlasu a tak dále.“ Když nefunguje rozhlas je potřeba hlášení doplnit z očí do očí,“ přiznává Petr Pavlík.

Vlakem jezdí málokdy. Jednou za půl roku přijde do nahrávacího studia. Nikdo nezná její obličej. Na Slovensku slyší její hlas častěji než prezidentův. Milena Hurajová. V železničním hantýrce tzv. plechová huba. Slovenský hlas z nádražního automatu poprvé dostal tvář. Ve Víkendu. Při poslechu hlášení na stanici se neubrání překvapení.

„Slyším sebe, i když si nejsem úplně stoprocentně jistá, že jsem to já. Je to zvláštní pocit,“ říká Milena Hurajová.

Každý půl rok padá její hlas do zvukové banky. Zatím do slovenské verze namluvila 161 721 zvuků. Na rozdíl od Petra Pavlíka obslouží v jeden okamžik desítky stanic. Její hlas zní na nádražích dlouho do noci. Přestože už dávno spí. Každý den. Klidné spaní jí hlídá digitální anděl. Jeho jméno zní Integrovaný informační systém stanice. Poprvé vzlétl v roce 1998 nad Masarykovo nádraží v Praze. Na Slovensko se do Košic vydal o rok později. Pracuje jednoduše. Vlak přijíždí do stanice. Sám sahá do mozaiky zvuků, které jsou ve stanici uložené. Poradí se s programem. Řekne mu kdo je, kam pojede a kdy a vytáhne si bleskurychle ze zvukové banky jednotlivá slova. Z kousků Mileny Hurajové vytvoří větu znamenající pro cestující zákon.

Nejenom názvy stanic, ale i čísla. Tisíce slov skládající věty podle momentální situace na nádraží. Přes všechny výhody, přes úspory na operátorkách nebo výpravčích, kteří čtyřiadvacet hodin denně hlídali koleje má živé hlášení pro cestující jednu výhodu. Petr Pavlík tvrdí, že výhodou hlášení „na hubu“ je kontakt s cestujícími.

„Ta informace je taková hřejivější...Když slyšíte automat, říkáme plechovou hubu, hlášení je studené, stejný tón, stejný zvuk, ale tady můžete vycítit intonaci hlasu. Myslím, že cestující z toho může mít lepší pocit než u automatu.“ dodává Petr Pavlík.

Dvě hlášení. Dva lidé. Petr Pavlík vládne třem nástupištím, Milena Hurajová desítkám. Je jen otázkou času, kdy Braník navštíví česká podoba slovenské plechové huby. Automat poskládá každému vlaku hlášení na míru. Jedno ale nikdy nezvládne. Vypravit parní vlak, aby i děti zažili tu pravou drážní romantiku.