TEST Isuzu D-Max: tvrdá škola života

Nudí vás také ty rádobyteréňáky, kterým v na první muldě upadne kolo? Tak se na ně vykašlete a kupte si Isuzu.

Značka Isuzu je v Česku známá spíš okrajově. Před lety tu byla, pak ne, pak se jí zase někdo snažil přivést na trh a pak zase zkrachoval... A takhle to jde pořád dokola. Tak teď tu máme další pokus, který nabízí českým zákazníkům zatím jen jediný model – terénní pickup D-Max.

V-E-L-K-Ý

Tohle auto je určené pro práci. Nic víc, nic míň. Je to pracovní stroj se vším všudy. I s karoserií, která je sice modernější než v minulých letech, kdy Česká republika nebyla odbytištěm, ale jde hlavně o kosmetickou změnu masky. Jinak je to gigant, který se nestydí ani vedle Hummeru.

Vysokánská kapota je vidět i z místa řidiče, takže je super přehled, kde auto končí. To vystouplé blatníky tento přehled trochu znesnadňují, ale zase dávají spousty prostoru gigantickým pneumatikám.

My navíc měli dvojitou kabinu, která sice zkrátila ložný prostor, ale to snad ani nepoznáte. Vpředu i vzadu je místa dost, sedadla jsou dlouhá a celkem pohodlná, ale mohla by mít lepší boční vedení. Na korbu, u nás krytou doplňkovou plastovou kabinou se vejde náklad jak na Avii a ještě kus místa zbude. Jasně, přeháníme, ale konkurenci tenhle pětimetrový gigant potírá rozdílem třídy.

Zobrazit všechny fotky (6)

Přístrojová deska je jednoduchá, bez ozdob a příkras. Prostě tu je jen funkční kus plastu, který není nijak krásný, ale zato užitečný a lehce udržovatelný.

Zapomeňte na SUV

Pojďme se ale podívat na techniku. Ta je zajímavá, protože je také VELKÁ. Stačí se podívat na mohutnost rámu, náprav, brzd, listových per... Všechno je naddimenzováno a pochází to z pořádně velké dodávky. Tohle v terénu jen tak neutrhnete a nějaké lehké štrejchnutí o hroudu hlíny vůbec nepocítíte.
Automobil má přiřaditelný pohon všech kol, a to i s redukcí.

Byli jsme překvapeni, že zrovna tenhle terénní mastodont má řazení elektronické tlačítky na přístrojové desce, ale budiž. Funguje a čtyřkolka na proschlé hlíně trati pro čtyřkolkáře se hodila.

Plnou parou vpřed

Ohromný třílitrový motor pod kapotou není zrovna ukázkou moderních technologií v lidí lehkých materiálů. Je to pořádně těžký kus litiny a je to dost znát. Navíc jsme měli automatickou převodovku se čtyřmi stupni, která má tradiční vlastnosti pracovního stroje – je těžká, líná, má zámky na jednotlivé stupně, ale na silnici i v terénu na klidnou jízdu stačí.

S autem jsme najeli pár set kilometrů a zjistili jsme, že ohromné auto potřebuje hodně místa na zaparkování (před panelákem nám to šlo opravdu těžko, na silnici vzbuzuje respekt a lidé raději zastaví u krajince, než by jim měla za zadním okénkem dýchat ohromná maska chladiče. V terénu je pak největším limitujícím faktorem dlouhý rozvor.

Auto je na českém trhu k dostání za cenu lehce přes půl milionu korun včetně DPH, ale jde o jednoduchou kabinu s dvoukolkou. Naše nejdražší verze by stála 858 tisíc korun, ale ještě nějaké ty drobné je třeba připočítat za doplňky.

Typický řidič auta:
Muž v montérkách, který má vzadu na korbě pořádné pneumatické kladivo, rozbrusku, nějaké ty železné ingoty, pár pytlů cementu a v poklidu si jede čerstvě zoraným polem k opravě vysokonapěťových sloupů.

Klady a zápory:
Isuzu D-Max je třeba brát jako pracovní auto. Proti konkurenci (např. Toyota Hilux) je o něco robustnější a fortelnější. Zato je trochu méně moderní. Škoda převodovky, která by zasloužila modernější techniku, protože takhle dost zvyšovala spotřebu.