Korea proti Koreji: válka, která trvá 60 let

Napětí mezi oběma státy na Korejském poloostrově už zase doutná. Kde jsou vlastně kořeny tohoto konfliktu?

Spor, který se bez přestávek vede už 60 let, se rozhořel roku 1945. Jako spousta jiných konfliktů i on je přímým důsledkem sporů mezi Američany a Sověty. Obě supervelmoce za II. světové války osvobozovali Koreu od Japonců. Zatímco Sovětský svaz postupoval od severu po pevnině, Američané se vylodili na jihu země. Armády se setkali na 38. rovnoběžce. A právě tam vznikla hranice mezi dvěma okupačními zónami – podobně jako třeba v Německu.

 
1. invaze

Území Severní Koreje měl spravovat Sovětský svaz, Jižní Korea připadla USA. Tento stav vydržel jen tři roky, pak byla vyhlášena Korejská republika na jihu a Korejská lidově demokratická republika na severu. Ambiciózní severokorejský režim podporovaný Stalinem se však nehodlal smířit s tím, že nevládne celému poloostrovu. 25. února 1950 zaútočily severokorejské jednotky na jižní část země. Díky podpoře sovětských poradců a s kvalitní výzbrojí rovněž ze SSSR se jim podařilo během pouhých tří dnů dobýt hlavní město Soul a do týdne celý jih, s výjimkou masivní obranné linie kolem města Pusan. Tam se Jihokorejci podporovaní americkými jednotkami generála Mc Artura dokázaly držet celé dva měsíce.

ČTETE TAKÉ:

VÁLKA! Severní Korea útočí granáty. Zemřel jihokorejský voják

Korejská válka skončila před 57 lety. Kdy začne ta další?

Pusanský perimetr se stal místem, kam začaly přicházet posily z USA i Velké Británie. Ty do země vstoupily na výzvu OSN. Zejména díky převaze amerického letectva se podařilo úspěšně zastavit severokorejský postup. Během září 1950 bylo jasné, že oblast kolem Pusanu je bezpečná. Nastal tedy čas na protiútok.

Protiútok

Prvním americkým útokem bylo vylodění u Inčchonu, malého městečka asi 300 kilometrů severně od Pusanu. Akci naplánoval zkušený Souhlas McArthur a byla naprostým úspěchem: manévr pěchoty a námořnictva podporovaný letectvem dokázal přetít severokorejskou frontu a Američané se zastavili až před Soulem. Tam však jednotky OSN narazily na nejfanatičtější muže Korejské lidové armády a došlo k obrovským ztrátám na obou stranách. Na konci září však byl konečně Soul opět v jihokorejských rukou.

Pro Severní Koreu se ovšem jednalo jen o první dějství ve větším konfliktu. Výzvu OSN ke kapitulaci odmítla a dále se postupujícím Američanům urputně bránila. V polovině října však západní technika slavila vítězství – padl Pchojnhjang a zbytky komunistických vojsk ustoupily do hornatých oblastí na hranici Číny.

Čína útočí

Aby toho nebylo málo, na konci října roku 1950 vstoupila do bojů i Čína. Do oblasti korejské hranice poslala půl milionu mužů, údajně proto, aby bránili hranici. Komunistické vedení země tvrdilo, že jsou to dobrovolníci, za které vláda nenese žádnou odpovědnost. Američané tomu věřili jen pár dní – do té doby, než na ně zaútočili špičkově vycvičení a vybavení muži z Čínské lidové armády. Obrovská masa čínských “dobrovolníků“ výrazně přečíslovala spojence pod vlajkou OSN, takže po měsíci přestřelek se museli Američané už zase stáhnout k jihu.

Atomové zbraně?

Kolem vánoc roku 1950 byly obě strany v patové situaci. Ocitly se opět na 38. rovnoběžce, ale Američané byli pod větším tlakem. Generál McArthur, zvyklý ze své kariéry ve II. světové válce jen na samé výhry, nedokázal přijmout blížící se prohru. Navrhl tedy prezidentovi, aby USA použily jaderné zbraně – a to rovnou k bombardování Číny. Naštěstí k tomu nedošlo a svět se tak neocitl v nevyhnutelné III. světové válce… Amerického váhání a bezradnosti dokázali Číňané využít: přesně na Silvestra vrhli proti jednotkám OSN víc než milion mužů. Ofenziva byla úspěšná – Soul padl opět do komunistických rukou.

Američané museli ustupovat. Trvalo to téměř rok, než se vzmohli na nějaký další protiútok. Pod vedením generála Ridgwaye přišli s novou taktikou, později nazvanou Ridgwayův mlýnek na maso. Americká armáda začala masově bombardovat a dělostřelecky likvidovat nepřátelské pozice, zatímco pěchota se snažila bránit protiútokům. Proti tomuto styl boje neměly severokorejská a čínská armáda žádnou obranu, musely znovu ustupovat. V březnu 1951 byl znovu dobyl Soul a jednotky OSN definitivně zabezpečily 38. rovnoběžku.

V zákopech

Další dva roky se vedla náročná poziční válka, velmi podobná I. světové. Obě strany byly zakopané podél 38. rovnoběžky a žádná nedokázala postoupit. Současně začala probíhat první jednání o smíru. Kdo ví, jak dlouho by tento nesmyslný poziční boj trval, kdyby v březnu 1953 nezemřel J. V. Stalin. Teprve smrti muže, který boj proti imperialistům podporoval, se dokázaly obě strany shodnout na prozatímním smíru. Shodou okolností v téže době nahradil v čele Spojených států militantního Eisenhowera mírumilovnější Traumat, takže myšlenka ukončení bojů našla odezvu i na druhé straně.

Mír?

Severní a Jižní Korea nikdy neuzavřely mír, pouze uzavřely dohodu o příměří. Technicky vzato jsou tedy ve válce pořád. Jejich hranici tvoří Demilitarizovaná zóna, místo plné zbraní a vojáků. Místo oddělené ostnatým drátem je sudem se střelným prachem, který může vybuchnout každým dnem…

Korejská válka byla prvním opravdovým konfliktem Studené války. Původní mocenský boj v Koreji se změnil ze střetnutí mezi světovým komunismem a demokratickým světem na zástupnou válku obou supervelmocí, na první „testovací“ konflikt studené války.