Schizofrenie: v Česku ji má jeden člověk ze sta

Nemoc, která dokáže totálně člověka zničit…

Příznaky můžeme najít u jednoho člověka ze sta; v ČR je tedy kolem 100 tisíc nemocných. Schizofrenie je těžké duševní onemocnění, lidově nazývané také "rozdvojení osobnosti“, které provází rozklad osobnosti, těžká porucha myšlení, vnímání, jednání a cítění.

"Nemoc je opředená řadou mýtů,“ říká MUDr. Martin Anders z psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice. "Pacient nese určité stigma choroby. Okolí se ho obává. Přitom např. halucinace se u pacientů objevují jen v akutní fázi nemoci.“

Rozštěp mysli a reality

"Člověk na běžné věci reaguje zcela neadekvátním způsobem, prožívá stavy úzkosti a obavy,“ vysvětluje Amders. "Bohužel často ztrácí motivaci, aby se sekával s ostatními lidmi, protože se bojí jejich negativních reakcí. Nemocný nejvíce bojuje sám se sebou, s únavou a se strachem ze selhání ve společnosti.

Člověk, který onemocní schizofrenií, se vůči okolí projevuje jako vztahovačný, pronásledovaný bludy a smyšlenkami, často si mluví "sám pro sebe“ a vytváří si umělý svět. Pro okolí je však velmi obtížné si představit, co schizofrenik prožívá.

"Schizofrenici běžně ztrácejí schopnost pracovat, protože nemoc je totálně ničí. Často jsou nemocní, protože stav duše se promítá i do stavu těla. Je statisticky prokázáno, že schizofrenici umírají v průměru o 10 let dříve než zdraví lidé.“ Proč tomu přesně je, zatím nevíme,“ říká psychiatr.

Rozhodující vliv genetiky

Přesná příčina vzniku schizofrenie není známa. Velkou roli však hrají dědičnost a genetické dispozice. Podle některých odborníků se schizofrenie ve zvýšené míře objevuje opakovaně v některých rodinách. Je-li jeden z rodičů schizofrenik, pak je pravděpodobnost výskytu choroby u dětí 13 procent. Trpí-li tímto onemocněním oba rodiče, stoupá pravděpodobnost výskytu u dětí na 24 procent.

Největší riziko představuje období mezi 15. a 30. rokem života. Onemocnění začíná nespecifickými obtížemi – plachostí, asociálním chováním, depresivní náladou, neklidem, sklonem ke vztahovačnosti a neschopností prožívat emoce. Může se projevit výrazným nástupem symptomů, jejich rozvoj však může být i postupný.

Léčba schizofrenie – od operace mozku až po moderní terapii

Základní léčbu schizofrenika představuje podávání psychofarmak a psychoterapie,“ vysvětluje Anders. "Léčba musí být každému ušitá na míru, protože je dokonce několik typů schizofrenií, každý pacient vykazuje různý soubor příznaků.

Návrat do běžného fungování ve společnosti je možný

"U schizofrenie vždy záleží na tom, z jakého osobnostního základu určitého člověka vycházíme,“ říká Anders. "Znám případy, kdy se lidé po nasazení léčby vrátili na vysoce exponovaná místa. Nejdůležitější ale pro ně je, aby se naučili zacházet s přemírou stresu, který je spouštěcím mechanizmem řady duševních chorob.“

Dříve se schizofrenie léčila drasticky

Ještě před sto lety považovali lékaři schizofrenii za záhadný stav a léčili ji velmi netradičními a pro pacienty mnohdy nešetrnými metodami. Neměli totiž k dispozici účinné léky, a tak u pacientů vyvolávali horečky a epileptické záchvaty, které měly zmírňovat psychotické symptomy. Někdy psychiatři přistupovali také k inzulínové terapii, jejímž cílem bylo uklidnit pacienty.

Zvlášť drastickou metodou byla tzv. lobotomie, při níž byla chirurgicky odstraněna část mozku, která zpracovává informace. Tím se sice podařilo zvládnout agresivní chování nemocného, ten však poté často zůstával zamlklý a bez emocí.

Výrazný milník v léčbě schizofrenie představovala 50. léta minulého století, kdy byla na trh uvedena první antipsychotika. Po odeznění akutních potíží se vedle léčby antipsychotiky přistupuje také k podpůrné psychoterapii. Jedním z hlavních cílů léčby je přitom umožnit pacientovi co nejdříve návrat do běžného života.