BLOG: Proč Češi a Slováci nemají rádi wrestling?

Zdroj: isifa.com

Vítejte u začátku nového blogu, který pro vás bude psát Michal Petrgál. Scénárista wrestlingového pořadu Smackdown, který se vysílá i na kanále Nova Sport. Jsem zároveň zakladatelem a majitelem nejrozsáhlejšího zpravodajského a publicistického webu o wrestlingu ve světě – www.artofwrestling.cz.

Dostávám řadu otázek, ale jedna se objevuje zřejmě nejčastěji – proč sleduji wrestling a co na tom vidím. Víte, v Česku a na Slovensku totiž neexistuje žádný stabilní, rozšířený trh s tímto odvětvím, takže se doposud sem podařilo dostat pouze jednou wrestlingovou akci (rok 2009) a od té doby nic. V českých televizích se to dávalo vždycky tak nějak střídavě, takže když už si k tomu někdo našel cestu, tak se to potom přestalo vysílat a podobně. Čili v těchto dvou zemích je složité z hlediska široké veřejnosti brát wrestling jako jednu z kulturních – zábavných složek, na které by člověk čas od času mohl zajít a neřešil by okolnosti.

Tím se vracím zpět k otázce, proč sleduji wrestling a co na něm vidím. Téměř každý koníček si člověk osvojí buď úplně náhodně, kdy to sám objeví, pak to zkoumá a zůstane u toho, anebo mu to někdo doporučí. Já patřím do první varianty. Na wrestling jsem přišel úplnou náhodou, chvilku ho sledoval, nechápal, neoblíbil si ho, pak se k němu vrátil a zbláznil se do něj. Myslím si, že je symbolické a trochu i legrační, že první velkou vášeň k wrestlingu ve mně vzbudil pořad Smackdown, který před 12 lety dávala televize TV 3, ze které se stala Galaxie Sport a z ní poté Nova Sport. Hltal jsem to jako něco doslova neskutečného – ty nadživotní charaktery, dech beroucí příběhy a celkem brutální bitky. Nevěděl jsem, že to je jenom jako, takže jsem si coby milovník čísel začal psát výsledky jednotlivých zápasů na druhou, prázdnou stranu od vlakové hlášenky – takových bloků jsme doma měli hrozně moc, neboť táta byl (a stále je) ten, co tančí s vl(a)ky a vždycky využil možnosti přinést nepoužívaný papír někomu, kdo pořád něco psal.

I po odhalení, že wrestling je nahraný a secvičený, jsem u toho zůstal. Dnes, po zhruba 13 až 14 letech mohu fundovaně říci, proč sleduji wrestling. Toto odvětví totiž kombinuje dva prvky jako žádné jiné – sport a zábavu. Mám rád sportovní výkony – zejména bojové sporty – a k tomu se ještě můžu dívat na příběh, někdy horší, někdy další. Mohu sledovat vývoj postav, vybrat si své oblíbence a ty, co bych nejraději přetáhl kýblem po hlavě, kdyby kolem mě prošli. Wrestling se může vnímat jako téměř nikdy nekončící seriál, ve kterém se mísí realita s fikcí. Je to navíc jediný „sport“, ve kterém jde především o průběh utkání a nikoliv o výsledek. Jestli někomu vadí, že jsou výsledky zápasů předem domluvené (byť je divák nezná), tak proč potom nikomu nevadí fakt, že ve fotbale jsou výsledky taky předem domluvené, jenom se jedná o jakési veřejné tajemství.

Díky tomu se dostávám k myšlence vnímání wrestlingu na našem území, a jak jsou odlišné dva typy sledování a fandění. Na jedné straně sedíte u televize a čekáte, co vám naservíruje režie záběry svých kamer. Na straně druhé dojdete osobně do haly na akci a živě se zapojíte do dění. V Česku a na Slovensku bylo a je nadále velmi těžké praktikovat obě z těchto možností. Je dobré si ovšem položit otázku, zda český nebo slovenský divák je schopen přijmout toto odvětví – nikoliv jako rovnocenné se sportem, ale jako něco, u čeho by byl ochoten strávit kousek svého volného času a dobře se pobavit. Právě v Česku a na Slovensku je hluboce zakořeněno srovnávání wrestlingu se soutěžním sportem. Takovéto srovnání je ale velmi daleko od pravdy.

Wrestling nikdy nemohl být a ani jej nelze srovnávat se soutěžním sportem, proto na něj nemohou platit stejná měřítka, jako když hodnotíte nějaký druh sportu, který jste právě viděli. Přestože se ve wrestlingu podávají sportovní výkony, mnohdy až za hranicí lidského chápání, co je všechno člověk schopen vydržet, tak ho lze vnímat pouze a jenom jako atrakci, zábavu, divadlo, show a k tomu sportovní představení. Zde se neposuzuje, kdo vede v tabulce výher a proher, ale spíše to, zda zápas či daný zábavný prvek bavil či nikoliv.

Snad v Češích a Slovácích leží někde uvnitř coby důvod odmítání tohoto odvětví už jenom samotný fakt, že se „jedná“ o americký import a že pouze Američané dokážou stvořit podobnou šaškárnu, protože Evropan by se o něco takového nepokusil. I toto je další omyl, neboť wrestling ve stavu předstírání boje vznikl právě v Evropě. Hlavní podstatou, proč tady wrestling je a proč vlastně vznikl, je skutečnost, že kdysi se v cirkuse dva bojovníci mlátili pro pobavení lidí. Aby se smáli, měli se dobře a příště přišli zase. Protože už od pradávných dob zkrátka lidé z nějakého důvodu rádi sledují, jak si druzí rozbíjejí ciferníky. Jenomže vzhledem k tomu, že se bojovníci opravdu mlátili, tak při každodenním zápřahu nemohla zkrátka těla jednotlivých borců vydržet takové fyzické týrání a vyčerpání, že se postupně domluvili na tom, že budou nadále bavit lidi, ale aby vydrželi déle dělat takovou profesi, tak začnou boj „jenom“ předstírat.

Musím říct, že jsem se nesetkal s žádným jiným národem, který by k wrestlingu byl tak odmítavý a přehnaně skeptický, jako je ten český nebo slovenský. Jakmile vyjedu za hranice, řekněme třeba do Německa, a zmíním slovo wrestling, tak se ani laik, který to nesleduje, neušklíbne a nepohrdá tím. Když jste poté na akci, ať už velké nebo komorní, tak nikdo neřeší, jestli to je nahrané a proč jsou výsledky předem domluvené mezi zápasníky. Všichni tam jdou, aby se dobře pobavili, aby společně s wrestlery vytvořili jedinečnou atmosférou, která oba tábory spojuje. Nejdou tam jenom malé děti nebo parta starých mládenců. Wrestlingové akce navštěvují různé skupiny lidí. Konkrétně v Drážďanech, kde jsem byl v dubnu letošního roku na jedné menší show, se v jedné řadě objevily babičky, ve druhé zase hezky oblečený pár, jinde desetileté dítě fandící hrdinům a tak dále a tak dále. Je to prakticky totožné, jako když jdete do divadla. Tady vám k tomu ale ještě nabídnou bojové prvky. Když se sejde dobré publikum v hale, z jednoho normálního večera se může stát i nezapomenutelný zážitek.

U nás není rozvinutý trh, není tu žádná pro-wrestlingová škola, která by mohla vycvičit ryze české nebo slovenské wrestlery, a nekonají se zde ani žádné akce zahraničních společností (s výjimkou již zmíněné stařičké akce WWE z roku 2009, která byla na dlouhou dobu poslední). A přece při správném uchopení by něco takového mohlo mít v Česku a na Slovensku úspěch. Přece jenom, český národ je zatížený na sebeironii, satiru, sarkasmus a podíváte-li se do kteréhokoliv programu v televizi, vždy tam najdete zábavný pořad z českého pera, který obsahuje vtipné scénky. A přesně o tom je aura wrestlingu. Je to kromě jiného sranda, sebeironie, satira, sarkasmus. Kde jinde byste mohli sledovat wrestlera, který si hraje na to, že je občan Sovětského svazu a před svým zápasem trvá na tom, aby zazpíval starou sovětskou hymnu a capella, a vy jakožto diváci jej můžete pořádně vybučet, udělat si z něj legraci? Zrovna právě Rusko a Česko při své historii by mohlo u Čechů imponovat nejvíce.

V současné době je to zkrátka běh na dlouhou trať.