Tým Houston Rockets v čele s nejlepším střelcem ligy Jamesem Hardenem útočí už několik let za sebou na špičku NBA a snaží se získat vytoužený titul. Před letošní sezónou získalo vedení klubu bývalého Hardenova spoluhráče z OKC Russella Westbrooka a fanoušci věřili, že tato dvojice dovede konečně Rockets k vytouženému cíli. Nejde to zatím ale zdaleka hladce, navíc Rockets se v polovině sezóny rozhodli k hodně riskantnímu kroku a vsadili na „ultra-malou“ sestavu absolutně bez podkošových hráčů. Může tento hazard vyjít?
Bilance 40/24 – 6.místo Západní konference
Když se Rockets rozhodli vytrejdovat pivota Clinta Capelu, v podstatě vsadili všechno na jednu kartu. Liga už nějakou dobu prožívá „small-ball“ revoluci a Rockets byli vždy v přední linii. Teď dovedli tento experiment do extrému, sice na jednu stranu logického, na druhou ale docela drastického. Úvodní výsledky byly docela povzbudivé, ale v posledních zápasech před přerušením sezóny Houstonu evidentně docházel dech a dá se velice těžko odhadnout, jaký bude pro tým další vývoj a jestli má šanci v play-off uspět, pokud se bude letošní sezóna dohrávat.
Pojďme ale popořádku. Začlenění Westbrooka do sestavy sice nebylo úplně bezproblémové, ale Rockets vyrazili „ze startovních bloků“ docela zostra. Harden předváděl famózní střelecké výkony (v úvodu sezóny se jeho střelecký průměr dokonce blížil 40 bodům na zápas), a Rockets měli v polovině listopadu úvodní bilanci 11/3 a dlouho se drželi v elitní čtveřici silné Západní konference.
Po výhře na palubovce Lakers měli na začátku února bilanci 33/18, na začátku března dokonce 39/20. Harden z prvních 39 zápasů celkem 15x nastřílel alespoň 40 bodů. Problémem ale bylo, že na rozdíl od většiny velkých, skutečně elitních týmů, dopustili v sezóně několik krizí a sérií několika porážek za sebou. Na konci listopadu prohráli 3x za sebou, v polovině ledna 4x za sebou a krátce před přerušením sezóny znovu 4x za sebou.
Samozřejmě se jim nevyhýbaly zdravotní problémy (především Capela a Erica Gordona), ale v podstatě žádný z týmů, které jsou v tabulce před Houstonem, se jim také nevyhnul. Právě zranění Clinta Capely bylo impulsem k tomu, aby Rockets sáhli k onomu hazardnímu experimentu. Svého pivota totiž vytrejdovali, naopak získali zkušeného obránce a trojkaře Roberta Covingtona a začali hrát s rotací hráčů, z nichž nikdo neměřil více než 201cm. Později ještě podepsali smlouvu s 204cm vysokým veteránem Jeffem Greenem, a ten je v současnosti nejvyšším mužem sestavy, který se dostává na hřiště. Rockets tak vlastně nehrají ani s jedním klasickým podkošovým hráčem.
Zdálo se, že jejich styl může slavit úspěch – po příchodu Covingtona vyhráli 7 z 9 zápasů, když dokázali uspět i na palubovce Lakers, v Utahu nebo Bostonu. Jenže jejich styl je extrémně náchylný k problémům s obranným doskakováním a v posledních zápasech před přerušením sezóny začal prohrávat i se slabšími týmy (New York, Charlotte, Orlando). Před přerušením sezóny prohrál 4 z 5 zápasů a nad tím, zda bude v této extrémní sestavě (kterou už nemá pro play-off žádnou reálnou šanci nějak změnit), moci skutečně bojovat o vytoužený titul visel otazník.
Delší pauza by mohla Rockets přinést určitou šanci k uzdravení Erica Gordona, který vynechal 30 zápasů a evidentně nebyl na 100% v pořádku ani v těch, v kterých hrál. A Hardenovi a dalším možná odpočinek také prospěje. Na druhou stranu tuto šanci mají i další týmy. Rockets jsou do jisté míry průkopníky a jejich odvahu experimentovat je asi třeba obdivovat, ale po pravdě se nechce věřit, že tah, který s onou „supermalou“ sestavou udělali, by mohl vést skutečně k titulu.
A na závěr pár slov o Hardenovi. Ano, v druhé půli sezóny mu malinko začal docházet dech a jeho styl hry má i spoustu kritiků, ale je nutno objektivně přiznat, že předvádí skutečně výjimečné střelecké výkony. Jeho průměr je stále navzdory poklesu 34,4 bodů na zápas. Už teď je jedním z pouhých 8 hráčů historie, kteří si kdy dokázali průměr přes 34 bodů na zápas za sezónu udržet. A teď má šanci připojit se ke dvěma skutečným střeleckým legendám ligy – Wiltu Chamberlainovi a Michaelu Jordanovi. Ti jsou totiž jediní, kterým se to povedlo v kariéře alespoň dvakrát.