Inzerát
Často přemýšlím, proč takovou magořinu dělám, říká český vítěz závodu na 246 km
Český ultramaratonec Radek Brunner dosáhl o víkendu fenomenálního úspěchu. V Řecku vyhrál slavný Spartathlon, závod měřící 246 kilometrů. Dokázal to na desátý pokus ve svých 50 letech. Jeho čas 21:24:35 (5:13 na kilometr) je sedmý nejrychlejší v historii. A to se musí potýkat s Bechtěrevovou chorobou, která ho podle vlastních slov nijak zvlášť neomezuje. Nejen o tom promluvil v obsáhlém rozhovoru pro TN.cz. Řeč přišla i na jeho běžeckou kariéru, přípravu na závody, životosprávu a nedostatečný mediální zájem, který ho ale příliš netrápí.
Inzerát
Inzerát
Historicky jako první Čech jste vyhrál slavný Spartathlon. Závod, který se běží z Athén do Sparty a měří 246 kilometrů. Co vám jako první problesklo hlavou, když jste přiběhl k soše krále Leonida?
Že to je konečně za mnou a povedlo se to. Posledních 40 kilometrů, když se náskok zvyšoval, jsem začal získávat dojem, že teď se to povede. Když tohle na mě přišlo, tak jsem si říkal: „Do p*dele, ještě tam nejsi. Uklidni se, může se cokoliv stát, teď tady makej.“ Musel jsem se vrátit do reality a snažit se. Je to samozřejmě hezké. Když jsem tam byl, tak jsem byl rád, že už to mám hotové a za sebou.
Závod jste vyhrál na desátý pokus, z toho jste byl pětkrát na stupních vítězů. Máte pocit zadostiučinění po těch letech, co jste tomu věnoval?
Letos jsem chtěl zkusit ještě nějakou medaili. Tajně jsem doufal, že to bude takhle skvělé, ale byla by to jen třešnička. Spíš jsem si přál, abych získal alespoň ještě jednou pódium. To se povedlo. Ale zadostiučinění? Abych měl nějaký životní projekt, že chci vyhrát Spartathlon, to ne. Když jsem tam byl poprvé, tak jsem si říkal, že by bylo hezké tohle jednou vyhrát a slyšet hymnu na stupních vítězů. Protože jiný sport neumím a jinde mi ji asi nezahrají. Tady se mi to povedlo, vítězům hymnu hrají. Je to splněný sportovní sen.
Čím byl tento závod pro vás výjimečný, že jste vystoupal až na úplný vrchol? Sedly vám lépe podmínky, nebo jste měl kvalitnější přípravu?
Asi se všechno spojilo dohromady. Příprava byla dobrá, to musím říct. Jak po fyzické, tak po mentální stránce. Nastavení hlavy v tomhle sportu dělá hrozně moc. Když jdete do závodu s tím, že se to povede, a nepochybujete o tom. To se letos povedlo. Někdy si člověk snaží vsugerovat do hlavy, že to bude dobré, ale sám tomu vnitřně nevěří. Teď jsem nepochyboval. Většinou mám problémy se žaludkem, které se mi podařilo eliminovat. Cestou jsem nezvracel, to vám sebere hodně energie.
A co počasí?
Počasí bylo možná trochu milosrdnější než v jiných letech. Bylo sice vedro, ale pak nad ránem jsem běžel poslední tři čtyři hodiny v dešti, který byl dost studený. Když se sbíhá z kopců, tak je tam zima. To nebylo úplně easy. Každý rok je trošku jiný.
Související obsah
Co je pro vás přijatelnější? Běhat v dešti, nebo ve vedru?
Asi mi nevadí ani jedno. Vedro je v pohodě, nemám nějaké extrémní problémy s pocením, nebo že bych dostával křeče z vedra. Déšť mi taky nevadí. Vadí mi zima. Nemám rád, když je chladno, to mi nedělá dobře. Nejvíc jsem se bál, když začalo pršet a bylo to v noci. Na silnících, které jsou tmavé, to bylo nepříjemné. Není pořádně vidět pod nohy. Oni nemají úplně super silnice, takže jsem poslední hodiny měl strach, abych nešlápl do nějaké díry a nezvrtnul si nohu. To bylo asi jediné, co by se mohlo po*rat.
Navíc jste se i musel vyhýbat loužím, které ve tmě také nejsou dobře vidět, ne?
Loužemi jsem běžel prakticky celou dobu. Tam jsou silnice takové, že z nich voda neodtéká, ale naopak se drží u krajnic. To v tu chvíli neřešíte. Navíc v tom dešti jste stejně kompletně durch. To je člověk mokrý od hlavy až k patě. Jestli máte mokré boty, to je to poslední.
Je pocit vítězství o to sladší, že jste to dokázal v sedmém nejrychlejším čase historie? Lepší než vy byli jenom tři běžci. Navíc se vám podařilo v 50 letech, což je později než všem vítězům před vámi. Většina z nich byla o deset a více let mladší než vy.
Čas je super. Plánoval jsem si, že bych chtěl běžet pod 22 hodin, čímž bych si o nějakých 50 minut vylepšil osobák. Říkal jsem si, že pokud se to povede, musí klapnout nějaká medaile. To byl plán, se kterým jsem do toho šel. Když jsem od půlky závodu viděl, že se v časových předpokladech pořád posouvám a blíží se to k 21 hodinám, tak mě hnala dopředu ještě větší euforie. Z tohoto pohledu to bylo fajn. Může mě štvát, že Japonec Toru Somija to zaběhl o nějakých pět minut rychleji, což je škoda. To jsem ještě mohl trošku zabrat. Mohl jsem být třetí. Ale ti dva Řekové... Janis Kouros tady držel nějakých 40 let nepřekonatelný rekord. To je světový ultramaratonový fenomén, ke kterému se na všech možných distancích nikdo nepřiblížil. Pak se tu objevil Fotis Zisimopoulos, který ho na třetí pokus překonal (závod zaběhl za 19:55:09, pozn. red.). To jsou takové legendy, se kterými se vůbec nelze srovnávat. Jsem rád, že se mi k nim alespoň trochu podařilo přiblížit.
Jaké máte další plány na Spartathlonu? Plánujete další účasti a budete chtít svůj čas ještě vylepšit?
V tuhle chvíli je hodně brzo o tomto uvažovat. Mám nastavené, že letos to bylo naposledy, a chtěl jsem to zakončit s doběhnutím do cíle, což se povedlo. Za měsíc dva se mi to rozloží v hlavě a bude mi líto, že bych neběžel. I to je možné.
Související obsah
Máte za sebou 246 kilometrů dlouhý závod, což je pro běžného běžce nepředstavitelná vzdálenost. Jak se dva dny po něm cítíte po fyzické stránce? Bolí vás něco?
Velkou roli hraje euforie a pocit spokojenosti z toho, že to dopadlo. Důležité je, že nemám žádné fatální problémy, kdy bych si něco natáhnul nebo měl nějaký zánět. Nohy jsou trochu nateklé. Samozřejmě svaly bolí, ale chodím víceméně normálně. Běhat ještě nepůjdu, ale na normální fungování to je v pohodě. Větší problém je ta nevyspalost. Noc před během je krátká, protože se startuje brzy ráno. Další noc proběhnete a do hotelu se dostanete nad ránem, ale to není člověk schopný spát. Takže celý den nespíte. Pak jsme měli nějaké oslavy, takže jsme taky nešli moc spát. Dneska (v úterý) je hlavní vyhlášení, takže únava z nevyspání se kumuluje.
Regenerovat po závodě se vám tedy daří rychle?
Pro tělo je to taková darda, že kdyby mi vzali krev a udělali nějaký rozbor, tak mi řeknou, ať to už v životě nedělám, protože jsem na pokraji smrti. Tělo je dokonalé a dokáže se opravit, když se mu dá prostor a čas. Když mi bylo o deset let méně, tak jsem dokázal regenerovat daleko lépe. Teď musím i v tréninku ubrat, abych se nezhuntoval, nezničil a ještě chvíli vydržel.
Blízko světovému rekordu
V mládí jste běhal závody na 1 500 a 3 000 metrů. Jak se z vás stal ultramaratonec?
Je pravda, že jsem běhal tyhle střední tratě. Pak jsem s běháním úplně skončil, protože jsem chtěl na Duklu, ale dali mi modrou knížku na astma, takže jsem nešel na vojnu vůbec. Pak jsem se z hecu vrátil na maraton. Kamarád z dětství, se kterým jsem strávil celou základku, běhal okolo mého baráku a říkal: „Já poběžím maraton, to je sranda, pojď taky.“ Tak jsem se s ním připravoval. Uběhl jsem první maraton a pak to zkoušel pořád prodlužovat. Zastavil jsem na limitu 24 hodin a podobných závodech. Uběhl jsem okolo 250 kilometrů, na nic většího se necítím.
Dočetl jsem se, že během covidu jste na běžícím páse uběhl 423 kilometrů během 63 hodin (Závodník měl za hodinu uběhnout 6,7 km a zbytek času měl na odpočinek. Tak se to opakovalo každou hodinu, dokud to běžec nevzdal, pozn. red.). Byl to největší extrém, který jste při běhu zažil?
To asi jo. Takový závod se běhá furt, ale tenkrát se běželo distančně a vše bylo sdílené a sledované on-line. Já to běhal na páse, jiní v parku, další v kavárně okolo stolků. Bylo to zábavné a dobrá zkušenost. Závod končí ve chvíli, kdy poslední člověk zůstane na nohách. Na 63 hodinách jsme skončili dva a já jsem to pak pokazil. V té době jsme byli asi pět hodin od světového rekordu. Teď po pár letech se rekord posunul na nějakých 119 hodin. To je nepředstavitelné. Lidi pět dní běží každou hodinu skoro sedm kilometrů. Na odpočinek máte pokaždé asi deset minut a pak musíte být v celou zase na startu a vyběhnout. To je výkon jak hrom, nepředstavitelné.
Související obsah
Vy jste tenkrát měl síly pokračovat dál, ale zhatila vám to technická chyba. Je to tak?
Vypadlo mi připojení. Stál jsem na páse a čekal jsem na start, protože se musí vždycky vyběhnout přesně v celou. Když to neuděláte, tak jste diskvalifikovaný. Na počítači jsem to měl správně, ale na páse jsem měl tablet, kde běžel stream přes facebook, který byl zpožděný. Já tak vystartoval o minutu později a to už bylo proti pravidlům, takže bohužel. Moje blbost, moje smůla, ale dobrá zkušenost.
Na kolik hodin jste se ještě cítil?
Nedokážu úplně říct, ale věřil jsem, že ho smejknu. Posledních 15 hodin jsme běhali už jenom dva a já měl výhodu, že jsem přečkal druhou noc. Říkal jsem si, že už to nepustím. Soupeř naopak běžel v Americe a šel do noci. Ta je hodně těžká a podle streamu jsem viděl, že není úplně ready. Říkal jsem si, že to musím zlomit, ale nakonec jsem se zlomil sám. Chtěl jsem, abychom smejkli ten světový rekord. Bylo to blizoučko, jenom pět hodin.
To už byste se navzájem vyhecovali, ne?
Určitě. Já myslím, že bychom to dokonali. Podle pravidel, když zůstane poslední běžec, závod končí. Nemůže běžet sám, aby řekl, že poběží další tři dny. On vyhrál a všichni ostatní jsou diskvalifikovaní, protože nedosáhli cíle.
Jídlo neřeším. Dám si, na co mám chuť
Co pro vás osobně znamená běhání? Nejsou takhle dlouhé závody tak trošku sebetrýzněním?
Já běhám rád, mě to baví. Běhal bych i bez těch závodů. Tím, že mi ty závody docela jdou, se snažím systematicky trénovat, připravit se na to. Když se ten závod povede, tak mám radost. Neběhám ale kvůli závodům. Mám to fakt rád. Když nebudu závodit, tak si stejně půjdu zaběhat. Ne už tolik, ale každý den vyběhnu. Je to pěkný relax.
Baví vás na tom i překonávání vlastních krizí a posouvání hranic?
Na ultramaratonech mě baví, že je to často jako na houpačce. V jednu chvíli máte ohromnou euforii, běžíte, máte sílu a za půl hodiny jste v bahně, plazíte se po zemi, zvracíte. Zase je hezké, že taková věc pak odezní a vrátíte se na tu vlnu. To se může během závodu opakovat několikrát. Je vždycky důležité vydržet a čekat, až přijde vítr a posune vás dál. Baví mě zkoušet, jestli to zvládnu, nebo ne. Jestli jsem mentálně nastavený dobře, abych překonal trpaslíka v hlavě, který vám říká: „S*r na to, prostě už neběž. K čemu tohle mordování je?“ To se mi v posledních letech stávalo. Nedokázal jsem ze sebe vymáčknout maximum.
Možná je to i věkem, že člověk stárne a všechno vnímá trochu jinak. Při závodě jsem často přemýšlel, proč to vlastně dělám, jaký má smysl běžet takovou magořinu, proč si nejdu zaběhnou někam kousek do lesa. Teď při Spartathlonu jsem všechno přehlušil, překonal. Poslední roky, když jsem nějaký závod doběhl ne úplně nadoraz, že jsem se nezmáčknul, tak jsem si to vyčítal a říkal si: „Ty vo*e, ty jsi s*ačka. Tady jsi mohl přidat, tady taky.“ Když jsme se ženou jeli, tak mi říkala, abych běžel tak, abych si pak nemusel říkat, že jsem s*ačka. To si myslím, že se povedlo.
Související obsah
Tato slova vás pak hnala i během závodu? Nakopla vás do dalších kilometrů?
Ten závod je dlouhý. Na startu je spoustu vlčáků, kteří vyběhnou rychle. Na začátku se pohybujete na 10., 15., 20. místě. Musíte se postupně prokousat a věřit, že oni zkapou. V jeden moment jsem měl na vedoucího závodníka i 20 minut ztrátu. Měl jsem nastaveno, že závod začíná až za největším kopcem, který je na nějakém 160. kilometru, což jsou nějaké dvě třetiny závodu. Říkal jsem si, že tam musím doběhnout co nejrychleji, mít solidní pozici a pak se rozhodne. Doběhl jsem tam druhý, měl jsem asi šest minut ztrátu na prvního. Trvalo asi deset kiláků, než jsem ho doběhl. Když jsem ho vzal, tak jsem to už nepustil. Běžel jsem jak šílený do cíle. Bál jsem se, aby mě někdo nedoběhl, a díky tomu jsem nadělal i takový náskok.
Jak to máte s životosprávou? Dovolíte si během přípravy na závod zhřešit nějakým tučnějším jídlem nebo alkoholem?
Jídlo vůbec neřeším. Dám si, na co mám chuť, co mám rád. Kdyby nějaký nutriční specialista tohle sledoval, tak se obrátí naznak, protože jím cokoliv. Já mám běhání jako zábavu. Nechci se kvůli tomu trýznit, že bych si nedal řízek, dort. V tomhle se vůbec neomezuju. Až bych řekl, že jsem kolikrát jako dobytek. Žena mi říká: „Ty jsi nenažranej, furt do sebe něco láduješ.“
Při tréninku máte velký výdej, takže tělo toho spálí hodně. Co se týče alkoholu, tak já moc nevydržím. Dám si čtyři piva a pak mi je druhý den zle, bolí mě hlava a podobně. S tím problém nemám. Je pravda, že teď před závodem jsem tři měsíce nepil vůbec nic. Říkal jsem, že první pivko si dám, až doběhnu do Sparty. To bylo hezké. Včera večer jsem s partou z českého týmu měli uzo. To bylo dobré, protáhlo se to do pozdních nočních hodin. Teď bude zase potřeba to utlumit.
Pivo asi chutnalo po takovém závodě, že?
Jo, to jo. On je problém, že doběhnete, máte na všechno velkou chuť a hlad, ale sníte něčeho trochu a už nemůžete, protože žaludek je scvrklý. Tělo by jedlo očima, ale nejde to do něj dostat. S pivem je to stejné. Dáte si jedno, dvě a pak toho máte taky dost. Tělo je vyždímané a nedokáže to absorbovat.
Když se připravujete na takový závod, kolik asi týdně uběhnete kilometrů?
Okolo 150 až 200. Nějaké vrcholné týdny jsou přes 200, ale to je minimum. Pokud to není příprava v posledních dvou třech měsících, tak se ke 200 nedostávám. Podle toho, jak to jde a jak se cítím. Už víc poslouchám tělo. Když cítím, že mám ubrat nebo vynechat, tak to udělám, nemám s tím problém.
Bechtěrevova choroba mě neomezuje
Jak v praxi probíhá příprava na takový závod? Dovedu si představit, že když někdo trénuje třeba na maraton, tak si cvičně zaběhne nějakých 30 kilometrů, aby byl připravený. Ale vy když máte závod na 250 kilometrů, tak si tréninkově zaběhnete třeba 150 kilometrů, nebo takové vzdálenosti v přípravě neběháte?
V tréninku jsem nejvíc běžel sedmdesát. Letos to bylo šedesát. Jinak jsem šel dva dlouhé závody, jeden 200kilometrový ultramaraton okolo Balatonu a potom v červenci mistrovství republiky na 24 hodin. Pak jsem měl dva kratší závody – Jizerskou padesátku a maraton na Kladně. To je v podstatě všechno z dlouhých tratí. Ale jsou kluci, kteří běhají víc. Třeba ten Japonec poměrně pravidelně běhá o víkendu dvakrát sto kilometrů. Oba dny tráví osm hodin běháním. Probudíte se, běžíte, jíte, spíte a druhý den zas. To by mě nebavilo. Já mám rád, že běhání má takovou rozmanitost. Jednou běžím deset, podruhé dvacet, pak třicet. Přeběhnu si kopce, je to furt něco jiného a nemá to úplně řád. To, co dělá ten Japonec, ale není standard, protože to je ke zničení. Musím si šetřit nohy, jinak bych si je odrovnal.
Co na to vaše rodina? Taky sportuje společně s vámi?
Žena je ze mě nadšená. Je happy, že dělám tohle a nikde jsem se nezabil (směje se). Nezbylo jí nic jiného než začít taky běhat. Běhá půlmaratony a baví ji to, to je nejdůležitější. Díky tomu potkala spoustu přátel z běžecké komunity. Scházíme se s dalšími, kteří běhají podobné šílenosti, podnikáme společné akce o víkendu. Je to super. Komunita okolo ultra jsou skvělí lidi. I kdybychom přestali běhat, budeme se vídat. Běh to stmelil, ale není to podstatné.
Kromě tréninku a chození do práce máte čas i na nějaké jiné koníčky? Čím rád trávíte volný čas?
Asi nemám jiný koníček. Bavilo mě létat letadélky, ale to jsem dělal, když jsem nemohl běhat. Jinak jsem v práci a běhám. Jezdím taky na kole, chodím na skialpy, prostě nějaký sport. Že bych třeba sbíral známky, tak nic takového neprovozuju.
Běžeckých úspěchů jste dosáhl, přestože jste prodělal plicní embolií a trpíte Bechtěrevovou chorobou. Jak se to dá zvládnout?
Související obsah
Plicní embolii vyléčíte prášky a injekcemi. Bechtěrevovu chorobu mám dlouhodobě, ale neomezuje mě to. Mám léčbu, která poměrně dobře funguje, a díky tomu můžu poměrně dobře běhat. Vůči ostatním necítím žádný hendikep. Myslím, že je spoustu jiných nemocí, které jsou pro lidi tisíckrát horší. Nemůžou dělat, co by chtěli. Já můžu, takže to je dobrý.
O Bechtěrevově nemoci jsem se dočetl, že pokud se člověk hýbe, tak bolesti jsou menší, než když sedí nebo leží. Je to tak, že právě běh vám v tomto pomáhá?
Jo, přesně. Myslím, že to má na to určitě vliv. Nevím, jestli tolik otřesů je dobré na nohy a páteř. Možná že třeba plavání by bylo šetrnější, ale doktorka mi to nezakazuje. Ona je spokojená, že běhám a hýbu se. Na rozdíl od spousty jiných, kteří nic nedělají. To pak je samozřejmě problém, protože páteř vám začne srůstat.
I přesto, že jste dosáhl takových velkých úspěchů a tréninku věnujete spoustu času, nejste příliš mediálně známý a ani nepřichází adekvátní finanční odměna. Nemrzí vás to?
To mě nemrzí vůbec. Běhám, protože mě to baví. Prachy za to nejsou žádné. Možná kdybych je dostával od dvaceti, tak na to pohlížím jinak. Mám své zázemí, vydělám si na živobytí jiným způsobem a nemusím se nikomu zpovídat, žádným sponzorům. Je to v pohodě. Dostanu jako odměnu třeba tričko, to je taky hezké.
A co teď po vítězství na Spartathlonu? Pozorujete nějakou změnu?
Teď to je šílenost. Předtím to nikoho nezajímalo. Něco se mi povedlo, následoval půlden pomíjivé slávy. Teď je to blázinec. Jenom běhám, nevím, co o tom mám povídat. Třeba to i zlepší vnímání ultramaratonců. V republice i na světě se stane spoustu skvělých výkonů, ale nikde se o tom nepíše, nikdo o tom neví. Pak se s lidmi bavíte a oni ani nevědí, že se běhají nějaké ultramaratony. Furt se někde masíruje fotbal, hokej, tenis a tohle je úplně na pokraji. Chápu, že nikoho nezajímá koukat 20 hodin na lidi, jak někam běží. Není to akční sport. Teď se to třeba chvilkově zlepšilo, že začne běhat víc lidí a naše stará garda se bude moci stáhnout.
Máte nějaký běžecký nebo sportovní vzor?
To nevím. Sleduju spoustu běžců, ale aktuálně je to ten Řek, který to tady čtyřikrát po sobě vyhrál. To je fenomén a prototyp antického hrdiny. Ve spoustě sportů můžete mít vzory, každý může do mozaiky něco přinést.
TN.cz
Inzerát
Inzerát
Inzerát