"Hlavně si dát něco pořádného k jídlu. Svíčkovou nebo vepřové koleno," přála si po návratu z Ósaky oštěpařská mistryně světa Barbora Špotáková. V Japonsku jí prý nechutnalo. "Jak doma nechodím na hamburgery, tam jsem si je musela dát," prohodila. Jídlo ale nakonec bylo asi to jediné, co se Báře v Ósace nelíbilo. Vždyť si odsud dovezla zlatou medaili.
Strava nestála za nic
To byla tamní strava opravdu tak špatná?
"Skutečně to bylo děsné a čím dál šílenější. Vyvrcholilo to v letadle, kde nám dali nějaké chaluhy zalité horkou vodou a pálivou pastu. Evropská jídla korejské aerolinie prostě nepodávají."
Takže japonská kuchyně vás nezaujala?
"Ne. Oni si tam sice valí ty své pokrmy, ale já poslední týden jedla už jen rýži se sojovou omáčkou. Došlo to tak daleko, že i když jsem doma nikdy nebyla na hamburgeru, tam jsem vyrazila asi třikrát. Oproti rýži to ale opravdu chutnalo a možná mě to i zachránilo. Přitom doma bych mohla chodit každý den do "číny" a neomrzí se mi to."
Vyrazíte na jídlo někam po Praze?
"Už se opravdu těším na pořádné jídlo. Dám si svíčkovou nebo vepřové koleno. To v Japonsku člověk nevidí. A asi si dám i knedlík, i když moc knedlíková nejsem."
Dvacet hodin na cestě
Let musel být asi náročný...
"Jen samotný let trval přes jedenáct hodin, bylo to ještě delší, než když jsme cestovali do Japonska. Asi vály západní větry... Celkově jsme dnes na cestě okolo dvaceti hodin, z hotelu jsme vyjížděli v šest ráno tamního času."
Kateřina Baďurová se svěřila, že při přestupu v Soulu kvůli medaili málem neprošla bezpečnostní kontrolou...
"Taky jsem to četla, tak jsem se na to připravila. Opravdu to tak bylo, musela jsem placku vytáhnout z krabičky a hlídač na letišti se na ni podíval. Ale zase ji vrátil."
Na co se těšíte po návratu domů?
"Mám nabitý program, hned v úterý jdu na radnici, kde se bude podepisovat kandidatura na olympiádu, což je myšlenka, se kterou souhlasím."
Stihla jste už titul mistryně světa oslavit?
"Jen na hotelu, nebylo to moc velké, protože nás čekala příšerná cesta domů. Jsem z ní dost unavená, i když se mi vyplatila."
Jak na slávu poradí Jan Želeyný
Už se sžíváte s novou rolí?
"Je to zvláštní pocit. Lidi vás poznávají a zdraví, což je nezvyklé, ale krásné. Trochu se toho bojím a nevím, co mě čeká. Bude to asi velký rozdíl oproti loňskému druhému místu z mistrovství Evropy. Vlastně ještě sama nevím, co mě čeká."
Těší vás takový zájem?
"Zájem je příjemný, ale jen do určité meze, aby to nebylo až moc hektické. Věřím, že je to otázka pár prvních dnů a pak se to zklidní. Hlavně ale doufám, že mě to nijak neovlivní a nezmění. Nikdo mě na nic takového nepřipravil a já mám raději situace, ve kterých vím, do čeho jdu. Nějak si nepřipadám jako nějaká celebrita a nevím, jak si na to budu zvykat."
Nevyrazíte pro další radu za Janem Železným? Když už vám radil, jak na oštěp, určitě zvládne i toto...
"Asi ano, to je přesně ten pravý člověk, který si podobné věci prožil a slávu dobře zvládl. Mohl by mi poradit, stejně jako u nás na Dukle třeba Tomáš Dvořák. Myslím, že i on mi dá pár rad."
Vezete domů nějaké suvenýry?
"Jasně, ale většinou samé drobnosti lidem, kteří se mém titulu podíleli. Třeba doktoru Horalovi, který mě pomáhal se zraněným loktem a který mě dal do pohody. Nakoupila jsem hlavně trička s logem šampionátu a pak si samozřejmě vezu dres a číslo, se kterými jsem vyhrála."
Závod si užiju znovu v televizi
Už jste si stačila zlatý závod připomenout?
"Spíš ve mě zůstal pocit nádherného večera, uspokojení, že se splnil nějaký sen, že se stal realitou. Ale docela se těším na to, až uvidím celý závod v televizi. Myslím, že mě z toho bude znovu mrazit. A taky musím vidět, jak vlastně trenér vnikl na plochu a upadl tam. Doufám, že se i zasměju."
Hned prvním pokusem jste přehodila český rekord, přesto by to ale na zlato nestačilo...
"Rozhodující bylo, že jsem se poučila z loňské chyby. Člověk se má poučit a já to udělala. Kdyby se mi povedl jen první pokus jako v Götöbergu, prohrála bych o šest centrimetrů. Zlepšení ve třetím kole bylo strašně důležité a já se každým dalším pokusem snažila hodit víc. Prostě jsem se bála, aby mě Obergföll nepřekonala."
Právě Němky Nerius a Obergföll vám prý zlatou medaili příliš nepřály...
"To byla přesně ta situce, kdy do něčeho jdete, a nevíte, co vás čeká. Stála jsem na stupních vítězů, ze všech stran Němci, protože medaile předával německý funkcionář, a navíc všichni čekali, že Obergföll vyhraje. Vždyť měla na tribuně dokonce i transparent. A když jsem se k nim otočila, ani mi nepodaly ruku. Obě koukaly jinam, i když jiní sportovci si na stupních vítězů ruce podávají."
Takže zlatá medaile je pro vás alespoň za jejich chování zadostiučiněním?
"Obrovským, ale nemyslím to ve zlém. Pro mě byl obrovský zážitek, když jsem jako závodnice z malé země stála mezi nimi a těšilo mě, že jsem udělala radost českým fanouškům."
Nikolu Brejchovou chtěla k sobě na piedestal
Nemrzelo vás, že na stupních vítězů místo jedné z Němek nestála Nikola Brejchová?
"Celou dobu na stupních jsem si říkala, že kdyby tam byla Nikola se mnou, bylo by to vyhlašování asi tisíckrát lepší. A taky bych tam vypadala úplně jinak, tolik bych se neklepala. Takhle jsem si připadala, jako malý ostrůvek držící se za srdce v německém moři. Půl hodiny před vyhlašováním jsme musely být na místě a ten Němec, co předával medaile, stále cvrlikal s oběma závodnicemi německy a fotil se s nimi."
Přitom ale zanedlouho jedete na závod do Berlína...
"No jo, pojdu přímo do jejich hnízda. Je to závod dělaný pro Němky a já je tam loni porazila."
Hod oštěpem vůbec přinesl českým barvám v Ósace radost. Roman Šebrle osobním rekordem právě v oštěpu dosáhl na zlato...
"Viděla jsem ten pokus, zrovna jsem stála na VIP tribuně, odkud je velice dobře vidět, jak to letí. Roman hodil první pokus skvěle. Jako oštěpař poznáte, co udělal dobře a jaký hod to bude. Roman se do toho dobře opřel nohama a měl už dobrý royběh. Ale mě se ještě víc v neděli večer líbil Terro Pitkämäki, který vyhrál soutěž v oštěpu mužů."
Ten v posledním kole poslal oštěp za 90 metrů...
"Poslední hod se mu opravdu povedl. Sama jsem si taky věřila, že to na poslední pokus bude dalelko, ale komisaři mě kvůli běhům dlouho zdrželi na dráze. Já jsem přitom byla nažhavená a připravená, že kdyby mě soupeřka posledním pousem přehodila, tak jí to vátím. Kdyby mě nedrželi tak dlouho, mohlo to být jako u Terra nejdál."
O zlaté medaili si jí zdálo
Prý míváte předtuchy. Měla jste nějakou i před tímto závodem?
"Měla. Hodně jsem si věřila, i když jsem byla nervózní, aby se něco nepokazilo. Představovala jsem si to snad stokrát, ale v předtuše tam se mnou stála i Nikola. Přímo na ploše jsem jí říkala, že Nerius už ji nepřehodí. Takže se vlastně něco muselo stát, když se to s Nikolou nevyplnilo."
A dá se realita s představami porovnat?
"Vůbec ne. Sice jsem to ve snu viděla snad stokrát, ale realita vás položí na kolena."
Leskne se už ve vašich představách i olympijské zlato?
"Zatím ne. Sice jsme letěli okolo Pekingu a člověka napadne, že tam za rok zase poletíme takovou dálku, ale já už se několikrát přesvědčila, že se mi v podmínkách, jaké panují v Asii, hází dobře."
Už máte místo pro zlatou mediali?
"Zatím nevím. Na dělání vitrínek sice nejsem, ale asi něco připravím, protože to vypadá dobře. Jen nevím, kdy. Mám malý byt, tak snad kdybych se někdy přestěhovala. A navíc asi bude chtít každý tu medaili do ruky. Však ta moje z loňského mistrovství Evropy už je pořádně ošoupaná."
Teď vás kromě závodění čeká i skládání zkoušek na vysoké škole...
"To je pravda, nějaké zkoušky mít budu. Ale na učení jsem zatím moc času neměla, možná bych potřebovala, aby mi někdo trochu pomohl."
