Čína z okénka vlaku

Zdroj: Jan Čech

Jet v Číně čtrnáct hodin vlakem není nic nenormálního...

Právě v tomto dopravním prostředku poznáte rozlehlost země.

Po Číně se dá cestovat různě. Pěšky, na kole, autem... Ale to moc neuvidíte. Pěšky přejdete za týden Peking (je stejně velký jako celá Belgie), na kole při dobré kondici a spoustě času dojedete z Pekingu do Šanghaje a v autě se nedostanete nikam. Jednak musíte mít čínský řidičský průkaz a pak se nevyznáte v „rozsypaném čaji“ na ukazatelích. Takže zbývá buď drahé letadlo, nebo vlak.

Kdy? Dnes? Zítra? Za týden!

Pokud pojedete na olympiádu, nečekejte, že procestujete mezi jednotlivými návštěvami sportovišť celou Čínu. To se prostě nedá.

Především nepočítejte s okamžitým odjezdem. Lidí ve vlacích je v Číně tolik, že zaplní i dvacetivagónové vlaky jedoucí patnáctkrát denně tak, že nejbližší volné místo bude tak za čtyři dny. A to ještě budete mít štěstí, když se na nádraží domluvíte. To už tu spíš najdete na zemi stodolarovou bankovku než člověka s plynulou angličtinou. A to se týká i takových terminálů, jako jsou hlavní nádraží v Pekingu, Xianu nebo v Šangaji.

Zdroj: Jan Čech

Hard – Soft

Čínské vlaky mají několik tříd. Jsou rozděleny podle druhu sedaček. Nejčastější jsou tzv. Hard Seat. Tyto velkoprostorové vagony disponují vždy šestisedačkou na jedné straně uličky a čtyřsedačkou na druhé. Sedáky jsou však extrémně krátké a ani opěradla nepatří k nejdelším.

Soft Seat pak je o něco komfortnější variantou. Je to taková česká první třída. Ale také o dost dražší. Jenže dlouhé vzdálenosti s sebou nesou velkou potřebu lůžkových a lehátkových vozů. Ty méně komfortní jsou Hard Bed. Vagón leckdy s oddělenými kupé, ale bez dveří. Šest lůžek, na které vám dá místní průvodčí ložní prádlo z velkých vaků. Váš lístek si schová do svého pouzdra a v místě výstupu vás vzbudí a vypakuje z vlaku.

Zdroj: Jan Čech

Soft Bed je nejdražší varianta. Tato pohodlná klimatizovaná kupé jsou však velmi drahá a jen opravdu málokdo chce obětovat čtyřnásobek částky, co by dal za Hard Seat.

Zdroj: Jan Čech

Život ve vlaku

Do vlaku nenastoupíte hned. Na každém nádraží jsou velké čekárny. Z nich vás vypustí až tehdy, když z přijetého vlaku vystoupí lidi. Z cesty od čekárny k vašemu sedadlu vám alespoň třikrát zkontrolují lístek.

Pak se usadíte na svou sedačku (lehnete na lehátko) a zjistíte, že v Číně nejste nikdy sami. Opravdu nikdy. Čínský vlak je jak živoucí společenství mravenců. Není tak výjimkou, když se průvodčí postaví doprostřed vagónu a začne vyprávět nějakou veselou historku.

Po vagónech kolují časopisy a je jedno, kdo je koupil. Číňané by navíc nevydrželi bez svých instantních nudlových polévek. Každý vagón je tak vybaven kohoutkem s horkou vodou.

Lidé se na vás koukají s otevřenou pusou po celou cestu. Nevíte kam si dát nohy, protože se vám pod ně třeba natáhl typický horal z Himalájí s celým snopem cukrové třtiny. Tu po cestě žvýká a zbytky plive na zem.

Budoucnost klepe na dveře

Ale nebojte se. Čína si je vědoma toho, že kvalita cestování a především rychlost znamenají pro celý svět důležitou vizitku. Takže třeba mezi Šangahjí a Pekingem se můžete uvelebit v superrychlých vlacích, které si krajinou uhánějí rychlostí kolem 200 km/h.

Zdroj: Jan Čech

Ten největší hi-tech výstřelek pak představuje magnetický levitační vlak ze Šanghaje na tamní letiště Pudong. Neslyšné klouzání rychlostí 409 km/h po magnetickém polštáři jakoby zastavilo provoz na okolních dálnicích a zpomalilo běh času.

Zdroj: Jan Čech