Bydlení v 60. letech: nuda, nuda, šeď, šeď

Za komunistů se dobře nežilo. A ani nebydlelo...

Šedesátá léta patří k nejtemnější době české architektury. Především jejich první polovina byla dobou temna – i když lepší výraz by byl spíš doba šedi. V druhé polovině 60. let se sice situace začala lepšit, ale rok 68 zase vše srazil zpět, do bahna uniformity.

Socialistický stát podporoval jen panelákové bydlení, které se mělo stát standardem pro všechny vrstvy obyvatelstva. Abychom byli přesní – ne pro všechny: vysoce postavení členové strany se pochopitelně zabydlovali ve vilách bývalých buržoustů a nijak dekadentní jim to nepřipadalo. Na rodinné domy pro širší vrstvy se téměř zapomnělo, staly se jen nežádanou vzpomínkou na kapitalistickou minulost. Stavěl je jen málokdo, a když už, nestály za moc. Jednou z mála výjimek byl tehdy brněnský architekt Ivan Ruller. Jeho vila v Brně na Petráčkově patří dodnes mezi nejkrásnější domy ve městě.

Panelová monstra
Jinak se ale žilo hlavně panelově. Paneláky měly být konečným a nejlepším řešením bytové otázky. Pravoúhlé linie se pokládaly za dokonalé, masovost byla jen výhodou. Jejich stavba se řídila heslem známého teoretika umění Karla Teigeho „co je dobré pro jednoho, je vhodné i pro dalších 7 miliard“. V Československu se využívaly hlavně tři typy paneláků, vůbec nejčastější byla škatule typu VVÚ-ETA. Jejich hlavní výhodou byla cena a rychlost výstavby. Za to však obyvatelé zaplatili vysokými náklady na energie, stísněnými prostory a především těžko snesitelnou hlučností.

Chceš bydlet? Počkej si 12 let!
Po únoru 1948 se stal zodpovědným za výstavbu bytů stát. Ten investoval především do výstavby, na údržbu bytového fondy zůstaly jen nedostačující zbytky. Díky tomu byty rychleji chátraly, než stačil stát stavět nové. Výsledkem byla katastrofa: v polovině 60. let chybělo kolem 500 000 bytů! Nejoblíbenější a nejčastější cestou k bytu tehdy byla svépomoc. Člověk se stal členem družstva a pak o víkendech stavěl a stavěl a stavěl. Stát tento způsob finančně podoporoval. Nic však nešlo tak rychle, jak se plánovalo: na průměrný byt se čekalo asi 4 roky. Mnohem horší byla situace v Praze, kde se na byt čekalo až 12 let! Protože mladá manželství neměla šanci dosáhnout na vlastní bydlení, stalo se trendem vícegenerační bydlení. Obzvlášť ve snísněných panelových bytech to stálo za to…

Nájemné: stovka za měsíc
A kolik jsme tehdy za bydlení zaplatili?V polovině 60. let byl průměrný plat asi 1500 korun hrubého, nájem bytu 2+1 přišel rodinu na 106 korun měsíčně.

Trendy v bydlení
Zatímco na západě byla 60. léta zlatou dobou designu, u nás jsme ještě spali. Na západ od našich hranic se lidé rozhodovali, jestli si vybrat elegantní italský, nebo strohý skandinávský design, my váhali mezi železnobrodským sklem a duchcovským porcelánem. O užitnosti designu se moc nedalo mluvit, domácnostem dominovaly spíš nepraktické sochy pelikánů, případně figurky koček.

Bruselský styl
Nejvýraznějším stylem, který v druhé polovině 60. let ovlivňoval české obýváky, byl tzv. bruselský styl. Jeho vrcholem sice byla první polovina 60. let, ale ve spoustě domácností zůstaly některé exempláře mnohem déle. Barevné výrobky inspirované výstavou EXPO 58 se od ostatních soudobých designů výrazně lišily: byly barevně laděné do pastelových odstínů žluté, fialové, hráškově zelené a blankytně modré. Vzdušné prvky navozovaly pocity lehkosti a zároveň i prostorový neklid a pohyb, který celé tehdejší době zoufale chyběl…