Noví AC/DC: Hitová sázka na jistotu

Kapela AC/DC | Zdroj: oficiální zdroj

Australští dinosauři stvořili nejhitovější album od multiplatinového The Razors Edge.

Jsou na světě věci, které se nemění. Niagarské vodopády, egypstká Sfinga v Gíze, Lenin na Rudém náměstí a také hudba AC/DC. Ti právě přicházejí s novou deskou Black Ice.

A kdo by od ní čekal alespoň nepatrné vybočení ze zajetých kolejí, buď posledních třicet let spal nebo kapelu vůbec nezná. AC/DC jsou prostě sázka na jistotu. Kytara Anguse Younga burácí stejně jako před pětatřiceti lety, Brian Johnson stále zpívá jako kdyby buldog žvýkal rozzuřenou vosu a rytmická sekce M. Young-Williams-Rudd šlape jako dobře promazaný stroj.

Jedinou změnou zůstává fotka členů v bookletu CD, protože Angus už skoro úplně ztratil svou někdejší bujnou hřívu a barva vlasů na hlavě Cliffa Williamse se změnila na stříbrnou.

Vlak do pekel?

Ale k hudbě samotné. Album začíná singlovkou Rock n´Roll Train, která hojně využívá postupy konce sedmdesátých let a proto se může lehce stát, že si v refrénu budete zpívat nikoli o rock n´rolllovém vlaku, ale o dálnici do pekel.

Jedno je jisté, že úvodní skladba má po několikerém poslechu ambice stát se novým velkým hitem. Na to aspiruje i třetí v pořadí Big Jack. S hromovým refrénem ve stylu Moneytalks (z desky The Razors Edge) a dvojsmyslným textem bude rozhodně hojně vyžadovanou skladbou na koncertech.

Celkově se dá říci, že AC/DC předkládají asi nejhitovější kolekci od slavného The Razors Edge. V porovnání s předchozími počiny Stiff Upper Lip a Ballbreaker, je Black Ice mnohem méně bluesová a více se dotýká popmetalu osmdesátých let (například melodická Anything Goes).

I kvůli tomu, že kapela chtěla opustit zemité bluesrockové koleje posledních dvou alb, svědčí angažování někdejších spolupracovníků Kevina Frasera a producenta Brendana O´Briena (spolupracoval například s The Offspring nebo Brucem Springsteenem).

Chytlavé hitovky

"Chtěl jsem, aby songy byly více... popové je špatné slovo... ale svým způsobem více chytlavé," vysvětlil O´Brien. A to se jemu a jeho kapele podařilo. Slyšet je to třeba v pomalejší Rock n´Roll Dream, v níž Johnson zpívá snad nejcivilnějším výrazem za celou kariéru AC/DC.

Překvapí i Stormy May Day se slajdovanou kytarou, která může lehce evokovat někdejší tvorbu americké Cinderelly. Samozřejmě, že deska obsahuje několik skladeb, které skončí v propadlišti dějin jako nanicovatá závěrečná Black Ice nebo neslaná nemastná Rockin´ All My Way.

Jenže i s tím se musí počítat, protože je třeba si uvědomit, že další Back In Black nebo Highway To Hell už AC/DC napíší jen stěží. Ale s Black Ice se hrdě podívají do očí dalším rockovým velikánům (Whitesnake, Def Leppard, Metallica, Mötley Crüe), kteří letos vydali jedny ze svých nejlepších desek.