Ježíš je normální – recenze

Na dokumenty vás normálně nezveme. Ale tenhle je opravdu výjimečně zajímavý.

Ježíš je normální je první film teprve dvacetileté režisérky Terezy Nvotové. Téma si vybrala skvěle – koho by nezajímala podivná sekta, jejímž hlavním programem je pořvávat na ulicích nesmysly?

Díky skvělému výběru tématu měla režisérka práci hodně usnadněnou. Lidé, které pozoruje, jsou natolik podivní a současně zajímaví, že se na jejich sledování nedá vlastně nic pokazit. Nvotová příliš do filmu nezasahuje, nechává mluvit (a zpívat) především členy sekty Triumfální centrum víry.

Přitom nevstupovat do toho, co se děje, muselo pro ni být občas hodně těžké. Třeba scéna, kdy jedna ze členek sekty rozpláče malého chlapce, který se pak v slzách zmítá na zemi, se snáší jen těžko.

Režisérka sama přiznává, že chtěla s kameramanem raději odejít, ale členové sekty si přáli, aby natáčela dál. Zatímco chlapec dál usedavě pláče, nikdo ze sekty ho neobejme, neuklidní, ale naopak – spíš ho nutí, aby plakal ještě víc, protože tím do něj vstupuje Duch svatý…

Podobných scén, kdy rozum zůstává stát, je ve filmu mnohem víc. Poměrně rozumně vypadající učitel v perfektně padnoucím obleku se rozpovídá na téma síly modlitby. Bez uzardění tvrdí, že když se člověk modlí, může mu bez potíží dorůst ruka, vyléčí si rakovinu nebo se uzdraví z většiny chorob.

Sledovat poblázněné sektáře je zajímavé, ale dokument dělá víc – představuje je zevnitř. Nvotové se totiž podařilo dostat se s kamerou na Konferenci víry a ohně. Tam se podívala na to, jak náboženské společenství funguje uvnitř, jak mluví jeho členové při kázáních i v soukromí.

Bohužel do 66 minut dokumentu se nevešlo zdaleka všechno, co by se do něj vejít mohlo. Chybí pohled do civilního života členů sekty. Z  filmu nevyplyne, jaká je struktura sekty – ve skutečnosti je to totiž vlastně rodinný podnik soustředěný kolem několika málo osob.