Kouzlo pražských "nádražek"

Zdroj: Jan Čech

Vlakem po Praze ujedete spousty kilometrů i na jízdenku MHD. Nádraží pak můžete objevovat jako my –

... s fotoaparátem, láskou k železnici, pivu a touhou objevit místní genius loci.

Nádražních hospod tu není tolik, jako za První republiky. Tehdy téměř co nádraží, to restaurace a dokonce i rozdělená na sekce dle kvality. Jako u vlaků. Kdo měl jízdenku do první třídy, seděl v luxusní restauraci, třetí třída pak byla špeluňka.

Do současných dob se dochovalo jen málo „nádražek.“ Naše putování jsme tak museli leckdy rozšířit na nejbližší restauraci, která je v dohledu od nádraží. Máme tak několik kuriózních zkušeností – třeba taková vršovická návštěva čínské Restaurace Huang-He, kde jsme okusili čínské pivo Tsingtao... Ale pěkně popořadě.

První díl - rok 2008

Jelikož není v silách člověka v jednom dni objet všechny nádražky a ochutnat tamní pivo, museli jsme naše cestování rozdělit na dvě etapy. Dělil je od sebe rok. Ta první se uskutečnila v lednu 2008. Cesta nás vedla na jih.

Kde jinde začít, než v dnes asi nejlepší nádražní restauraci na území Prahy – v Dejvicích. Dnes už pěkně zrekonstruovaná restaurace nabízí celkem dobré jídlo a tradičně i pivo Staropramen. Fanoušci si zde mohou i poslechnout dobrou muziku. Konají se tu koncerty a tradiční Frýbestr.

Smutný střed Prahy

Po prvním osvěžení Pražáci vyběhnou na perón, Nepražáci si zajdou koupit denní lístek na MHD (150 Kč/den). Motoráčkem se přesunujeme na Masarykovo nádraží. Osobáček nás veze však k neduživému nádraží, jemuž mamonu chtiví radní určili brzký konec. Je to na něm vidět všude. Nikomu se nechce do oprav a i občerstvení je tu slabší. Leda si koupit lahváče či jít do bufetu na prvním perónu. Ještě před rokem bychom doporučili návštěvu naproti nádraží postavené rohové kavárny Arco s pivní nabídkou značky Klášter. Bohužel nepřežila.

Zobrazit všechny fotky (8)

Honem tedy někam dál. Jdeme na hlavní nádraží. Ani tady není situace nejveselejší. Rekonstrukce hlavní haly zničila „šmak“ sedmdesátých let a Fantova kavárna je poněkud omšelým místem zašlé slávy secesních dob. Schází se tu navíc společnost dost nevábná. Takže ji mineme obloukem a raději jedeme hledat genius loci do Hostivaře.

Jen pro otrlé - Hostivař

Hostivař je místo, kam doporučujeme jet jen otrlým. Místní nádražka čepuje sice na Prahu netradičního Samsona, ale jinak jde o představitele „páté cenové skupiny“. Kouř se zde drží v hustých chuchvalcích už od časných ranních hodin, bezdomovci, podivné existence a opilý vrchní snad ani nechodí spát. K jídlu zde dostanete maximálně utopence nebo velký rum.

Zdroj: Jan Čech

Mezizastávka – Čína

Jedeme dál. Osobáčkem se přesouváme do Vršovic. Najdeme tady nějakou restauraci? Kdeže. Utíkáme tak do již zmíněné nejbližší restaurace – Huang-He. Pivo Tsingtao je drahé, hodně zvláštní, ale komu nechutná, může si dát Gambrinus k tradičním jídlům M14, M21...

Braník, svět sám pro sebe

Pražskému Braníku děkujeme za azyl. Velká a přitom nenápadná hospoda přitahuje v zimě v létě davy návštěvníků. Výborné pivo (samozřejmě Braník), výborná kuchyně a výborná obsluha – co si přát víc? V létě posedává na venkovních lavičkách spousta cyklistů a unavených batůžkářů s půllitrem v ruce. Pohoda. Snad jen vzhled dřevěné přístavby by mohl být o kousek lepší.

Zdroj: Jan Čech

Temný relax Holešovic

Přijíždíme do pražských Holešovic. Velké nádraží je plné. Pendolina přijíždějí a odjíždějí, rychlíkům kvílí brzdy... my míříme do nenápadné restaurace v půli cesty mezi pokladnami a prvním nástupištěm. Temná elegance osmdesátých let, klubovky, boxy, v nichž krouží oblaka dýmu, lidé tlumeně probírající divoce spěchající svět a k tomu třeba černé pivo Kozel.

Moderna bolí

V Praze-Libni je restaurace a celkem pěkná. Tedy na první pohled. Svítící výklad barevné „občerstvovací stanice“ nad sebou nese název La Rocket. Je to ztělesnění touhy Českých drah, jak vypadat moderně a elegantně. Jenže výsledek je žalostný. Interiér připomíná McDonald (včetně stojanů na tácy), čepuje se tu Stella Artois za třicet korun, sendviče od šedesáti korun a obsluha, která nám zakazuje fotit. Je tu sice čisto a nezakouřeno, ale pokud takhle by měl vypadat genius loci nádražních restaurací příštích let, staneme se raději abstinenty.

Konec prvního ročníku

Před vchodem do nádražky v Praze-Bubenči si slibujeme, že někdy doděláme zbylé nádražní hospody Prahy. Včetně této. Zklamala nás. Měla být posledním zlatým hřebem. Ale i přes oficiální otevírací dobu, do které jsme se trefili, je zde zhasnuto a zamčeno. A tak jsme ji vyzkoušeli i za rok. Ale o tom až příště...